Bajka o psu a vlku

Bajka je literární útvar, který má pravděpodobně kořeny v legendách našich vzdálených předků, jak můžeme soudit z ústně předávaných bajek přírodních národů. V klasické formě vznikla pravděpodobně v 6. století př. n. l.. Za jejího zakladatele bývá považován Ezop ( Aisópos), jehož existence však není prokázána.
Základem bajky je alegorie, kdy zvířata jednají a mluví jako lidé a konají skutky, ve kterých se mísí lidské vlastnosti a zvířecí dispozice. Z děje a pointy vyplývá nějaké poučení, či kritika chyby, kterou si má čtenář uvědomit. Jednotlivá zvířata mají lidské vlastnosti, které se pro ně tímto stávají typické (např. liška je chytrá až vychytralá). V reálném světě zvířata nemusí být nositeli těchto vlastností, ale lidé jim je z nějakého důvodu (např. vizuálního) přisoudili. Tyto vlastnosti jsou pak u daného zvířete zesíleny do podoby, kdy se často ono zvíře stává nositelem nebo ztělesněním právě této vlastnosti.
Cílem bajky je kritizovat nějaké společenské nešvary a působit na lidi tak, aby se nad těmito nešvary zamysleli. Nejčastěji se tak děje humornou formou, pomocí ironie a satiry.
Bajky byly původně určeny dospělým posluchačům a čtenářům, až v 19. a 20. století se bajky začaly stále více posouvat do dětské literatury.
Nejznámějšími bajkáři byli vedle Ezopa Jean de La Fontaine, Ivan Andrejevič Krylov nebo George Orwell. U nás se věnovali bajce například Karel Václav Rais, Ivan Olbracht nebo Jiří Žáček.

Bajka může mít podobu prózy i poezie. V básnické formě nemá žádná formální pravidla.

Bajka o psu a vlku.

Přeli se dva psi o geny vlčí,
nad ránem kdesi na dvorku,
vlk poslouchá je a tiše vrčí,
hladový, promrzlý do morku.

Jeden je pyšný na vlčí vlohy,
druhý je spíše skeptický.
„Po vlku mám své silné nohy,“
říká ten první stoicky.

„Ačkoli nemám tu tvoji sílu,
těžko mě to však přesvědčí,
ani jsem nezdědil barvu a míru
a rozum mám víc člověčí.“

„Viděl jsi vlastně už někdy vlka?“
ptá se ten menší hafana.
Velký jen očima nejistě mrká:
„neviděl, ale znám to od pána!“

„Vím, že je obrovský, silný a smělý,
králem je hor a hlubokých lesů,
odvážný, chytrý a vždycky bdělý,
pro lidi symbolem krásy i děsu.“

Druhý to připouští, také to slyšel,
přesto si říká co kdyby…
mezi nás dnes v noci najednou přišel,
pak by už neměl pochyby.

Jak ti dva mudrují, názory vynáší,
schouleni v závětří dvorečku,
vlk zatím pomalu plíží se k salaši
pro jednu mlaďounkou ovečku.

I když jsou hlídači zabráni v hovoru,
málo jim cokoliv unikne stejně,
jen se vlk přiblíží, oba jsou v pozoru
a už stojí před stájí neochvějně.

Jakmile zloděj do dvora vrazí,
hned zjistí, že padl do léčky,
velký pes jedinou ranou ho srazí,
druhý jde uklidnit ovečky.

Vlk krčí se v rohu a chvěje se,
ta šelma z bájí příšerná, lítá,
to co si dnes ze dvora odnese,
nebude jistě skopová kýta.

Psi ptají se dvojhlasem: „co jsi to za zvíře?“
když hledí na tu hromádku neštěstí:
„Opravdu vlk? No to je k nevíře,
to se k nám dostaly podivné pověsti.“

„Co s ním mám, brácho, teď udělat,
vždyť vlk je slabý, co se mnou svede?
Klidně ho mohu na místě roztrhat,
je to však přeci náš vzdálený předek.“

„Přišel jsi vlčku jak nezvaný host,“
říká ten menší už docela mírně,
„tak si vem na cestu tady tu kost,
venku je dneska zima jak v psírně.“

Pejsci se vrací společně na dvorek,
stočí se v pelíšcích a tiše usínají,
poklidné sny bez vlčích historek
dnes se jim nad ránem určitě zdají.

Poučení:

Býváme pyšní na svoje předky,
zbojníky, rytíře, vůdce a heroje,
mnozí však byli jen malými zmetky,
básníky oděni, s odérem od hnoje.