Přes práh dospělosti - 18. Spojenci

"Tomáši?"
Tomáš zvedl hlavu a pohlédl do tváře překvapené dívky.
"Jsi to ty!" zajásala blondýnka nadšeně a na Tomášův tázavý pohled poznamenala: "Jsem Ivana, pamatuješ si mě? Ještě před dvěma měsíci jsme spolu chodili do jednoho kurzu francouzštiny!"
Tomáš svraštil obočí a pozorně si ji prohlížel.
"No jo, už si vzpomínám - Ivana Velebová! Ale ty ses nechala ostříhat, že? Proto jsem tě nemohl poznat. Pamatuju si tě s vlasy do půli zad a taky jsi je měla většinu času obarvené na zrzavo, že?"
"No jo, to jsem já," pokývala hlavou, a pak se na něho podívala s obavami v očích. "Ale co tady děláš? Myslela jsem, že... Nebo už jsi v pořádku?"
Tomáš sklonil hlavu. "Ne, bohužel... Ale snažím se nevzdávat."
"Tome, tak už poď hrát!" ozval se za nimi Slávek otráveně, ale jak spatřil Ivanu, na tváři se mu objevil příjemný úsměv. "Kdopak je tahle sympatická dáma?"
Tomáš se rychle zvedl a představil je: "Tohle je Ivana Velebová, moje kamarádka z jednoho kurzu a tohle je Slávek Pospíchal."
"Čau, těší mě," zakřenil se Slávek.
"Jo, mě taky," kývla s úsměvem Ivana.
"No, nechceš si s náma zahrát volejbal? Tomáš se nám tady nějak začetl, tak ho nebudeme rušit, že?" navrhl Slávek.
"Jo, klidně, hned jsem u vás," souhlasila Ivana a Slávek spokojeně odběhl.
"Hele, Tome, můžu se tě na něco zeptat?" optala se ho Ivana.
"Jo, jistě."
"Ví tenhle Slávek, co s tebou je?"
Tomáš si prohrábl vlasy a hrdinně pronesl: "Ne, neví to. Neví to on, neví to nikdo tady kolem, neví to ani tamhleta dívka, s kterou chodím, neví to a taky se to ještě nějakou dobu nedoví."
Ivana se zhrozila: "Tomáši, jak tohle můžeš dělat?! Klamat sebe a své přátele, dokonce i svou přítelkyni!"
"Možná proto, že je mám rád, Ivo," hlesl pokorně Tomáš.
Ne, že bych byla žárlivá, ale začínalo mě docela dost zajímat, s kým se to Tomáš tak zaujatě baví.
Přiběhla jsem k dece.
"Nechci vás rušit, jen jsem..."
"Ne, to nic, chci ti představit Ivanu," zadržel mě Tomáš a představil nás. "No, a tak máte za mě náhradu na volejbal a já si můžu v klidu pěkně číst dál," usmál se nakonec vítězně.
"Fajn, tak pojď, ostatní se s tebou taky rádi seznámí," vyzvala jsem ji s úsměvem, jelikož mi byla hodně sympatická.
Tomáš se zase rychle zahloubal do knihy.

Měla příjemný pocit, že pochopil...
Úryvek č. 5 - Andyho touha ovládat, do hry vstupuje Brad, Markův trumf, Bradovo
osvobození. Možný název - Když nalezneš spojence...
Ale nebylo to tak lehké, jak později zjistila.
Ke stolu se přihnal Andrew.
"Co tady sedíte jako pecky?! Meditujete nebo co?"
"Ne, normálně si povídáme," odpověděl s hranou chladností Marc.
"Tak svou debatu na chvílu odložte a pojďte blbnout," vyřešil to rychle Andy.
"Rači se budu jenom dívat," pousmál se Marc.
"Taky bych rači zůstala tady," přidala se Michala.
"Tak to teda ne! Markyho ještě chápu... nebo teda spíš nechápu a už se ani nesnažím pochopit jeho chování, ale nevím, proč bys neměla jít ty," nevzdával to Andrew.
"Možná je to u mě stejné - je to lepší nepochopit," pokrčila Michala rameny.
"Ne, já tě tady nenechám s tímto divným tvorem, aby ses nakazila a byla pak taky taková," přesvědčoval ji Andrew.
"Andy, chápej, já už taková jsem!" vybalila to na něho už značně vytočená.
"Blbost," pohodil vzdorně hlavou. "Přece mi nechceš tvrdit, že se už takhle mladá chováš tak přezrále!"
Marc jeho sarkastický tón ignoroval. "Andy, proč občas nenecháš lidi dělat to, co chtějí oni sami? Narazils na příliš silnou osobnost, která se tebou nenechá tak snadno ovládat, takže to vzdej."
"Ty máš co mluvit o osobnosti," zašklebil se. "Ty, kterej si každou chvilku utíráš dojetím oči a máš jen krůček k tomu, aby ses v tý svý slavný dospělosti nerozplakal jako malý děcko! A to si říkáš chlap?"
"Aspoň lidé ví, že mám nějaký city, což se o tobě říct nedá!" vyjel na něho Mark a prudce se zvedl.
Andrew stál bez hnutí s rukama založenýma na hrudníku a frajersky se šklebil. "No, a co bude dál? Zatlučeš mě do země?"
Na Marcovi bylo vidět, že se ovládá už jen z posledních sil. Nakonec jen upřel na Andrewa uhrančivý pohled a tiše pronesl: "Ne, tohle bys udělal ty a to je ten důvod, proč já to neudělám."
Brad tuhle scénu pozoroval zpovzdálí, a když se Marc tak prudce zvedl, vydal se rychlými kroky k těm třem.
"Vidím, že se docela dobře bavíte," poznamenal a chytil pěnícího Andrewa za rameno. "Nerad vás ruším, ale potřebuji s tebou nutně mluvit, Andy."
Andrew se na něho nasupěně otočil a vybafl: "Nemám čas!"
"Ale máš. Je to důležitý, tak pojď!" nenechal se Brad zastrašit a táhl ho pryč.
Zastavili se až u rohu hotelu.
"Můžeš mi, sakra, říct, co bylo tak strašně důležitý?" vyštěkl hned Andrew. "Copak nevidíš, že se snažím..."
"Ano, Andrewe, je to důležitý. Vím, o co se snažíš a musím ti v tom zabránit. Nech ji na pokoji! Nevidíš, že o ni stojí Marc a ona o něho taky? Akorát je rozházíš, tak se jim do toho nepleť! Nebudou to mít lehký ani bez tvých hloupostí!“
Andrew se na něho rozzuřeně vrhl. Brad však na nic nečekal, chytil ho za bundu a přitiskl ke zdi.
"Já to myslím vážně, Andy, a nechtěj vědět, co tě čeká, jestli toho nenecháš!"
"Co blázníě?Já na tohle kašlu! Michala se mi líbí a já ji chci dostat, nic jinýho mě nezajímá, rozumíš?!" vysmál se mu do očí Andrew.
"Opovaž se, hochu! Už jsi Marcovi dost znepříjemnil život a tohle by ti jen tak neodpustil."
"Můžu si dělat, co chci! Nejsem malej!" zařval znova Andrew a chystal se odejít.
"Varuju tě, tohle ti neprojde!"
Andrew jen posměšně prohodil: "Necháš na mě spadnout lavinu nebo mě vyhodíš oknem...?"
Brad s kyselým úsměvem zakroutil hlavou. "Ne, já ne, ale Marc může udělat něco mnohem horšího, hochu."
"Ten jistě. Bude držet hubu jako vždycky a zase to budu já, kdo dostane to, co chce!" rozesmál se Andrew.
"Michala není žádnej majetek, je to člověk, kterej si dokáže poradit i s takovým, jako seš ty, Andy. Je svobodná a dost silná na to, aby se tebou nenechala ovládat. A co se týče Marca... Vím o něčem, čím by nás všechny mohl zničit víc, než si dokážeš představit, kamaráde. Vlastně se divím, že to ještě neudělal. Je mi jasné, že jednou to přijde, udělá to a já mu to nikdy nebudu vyčítat. Teprve potom zjistíš, jaká jsi nula!" přednesl mu Brad spontánní přednášku a věděl, že to tak doopravdy všechno je. Marc měl v rukávu velký trumf a mohl ho dávno využít, nebo vlastně spíš zneužít, ale neudělal to. Bylo však jen otázkou času a hranic jeho trpělivosti, jak dlouho to ještě vydrží...
"Je přehnaně nesobeckej, než aby udělal něco takovýho," zasmál se pošetile Andrew a odešel.
"Taky jedna z předností, kterou ty nikdy mít nebudeš..."
Brad věděl, že momentálně se už Andrew o nic nepokusí. Ale taky věděl, že svá slova myslel vážně. Nachystá těm dvou nejednu překážku. Brad jim musí pomoci. Dluží to Marcovi. Od teď už bude vždycky na jeho straně - na té správné straně.
Tak, světe, možná jsem právě konečně dospěl. Michala mi strhla klapky z očí a já tímto okamžikem dávám sbohem své zaslepenosti slávou...
Dívali se na něho a Brad měl pocit, že se vděčně usmívají. Mohli jen tušit, co pro ně právě teď udělal, ale i tak měl příjemný pocit, že se konečně může vymanit z té své škatulky, do které ho všichni díky jeho chování strkali. Možná konečně poznal princip, na kterém je založen životní smysl Marka a snad i Michaly.

Tomáš zaklapl blok a sám pro sebe tiše prohodil: "Možná, že jsem konečně poznal princip, na kterém je založen životní smysl Lýdie a snad i Tomáše..."