Černý svět

Kapitola 1

Stojím na příjezdové cestě před obrovským hradem postaveným z černých cihel. Ze zadu ke mě přistoupí muž. Má klobouk, který mu zakrývá oči, šálu omotanou okolo krku a černý kabát který mu splývá až na zem.
„Račte vstoupit, pane,” řekne mi a rukou mávne k obrovské bráně, která vede do hradu. Z každé strany přispěchají dva malí podsadití mužíčci a ze všech sil se snaží bránu otevřít. Muž s kloboukem je oba odstrčí stranou. Nevšímá si dvou uražených mužíků a bránu otevře sám. Naskytne se mi pohled na obrovitánskou halu. Je vydlážděná mramorovými dlaždicemi. Na každé straně je řada deseti oken, které ji dokonale osvětlují. Pod každým oknem je malý stoleček s vázou, ve které je zasazená červená růže. Na konci je hala vyvýšená o pět schodů. Na vyvýšenině stojí trůn vedle kterého jsou další dva malí podsadití mužíčci. A v trůnu pohodlně usazená žena, která má přes hlavu hozený černý závoj, díky kterému jí není vidět do obličeje.
Pán s kloboukem pokyne rukou k trůnu a druhou mě popostrčí. Podívám se za sebe a vidím, jak se brána pomalu zavírá za velkého úsilí mužíků, kteří do ní ze všech sil tlačí. Pomalu se rozejdu a muž mě následuje. Moje kroky se rozléhají po celé hale a vytvářejí ozvěnu, zatímco jeho kroky skoro nejsou slyšet. Dojdeme až k trůnu a pán s kloboukem se ukloní. Pak po mě střelí pohledem a já se ukloním taky. Oba vstaneme a zaujmeme místo přímo naproti trůnu. Pak se žena zvedne(a dá si při tom velký pozor aby ji závoj nesklouznul a jí nebylo vidět do tváře) a sejde schody. Hlavu drží pořád sklopenou, ale cítím jak se do mě zabodává její pohled. Pak zvedne uzoučkou hubenou ruku a pohladí mě po vlasech. Podívá se na muže s kloboukem a prohlásí: „Ještě není připravený.”
Na to se celý hrad začne třást. Ze stropu začnou padat kusy kamene, ale těsně předtím, než dopadnou na zem a roztříští se do spršky menších kamínků, zmizí. Hrad se třese pořád víc a víc. Už burácí tak, že skoro není slyšet křik malých mužíků, kteří pobíhají kolem a mávají rukama. Pak se celý hrad zhroutí sám do sebe. Zmizí pán v klobouku, zmizí žena, které není vidět do tváře a zmizí i mužíčci, růže, vázy, stolky a brána. Zmizí všechno a já zůstanu stát sám v černotě světa. A probudím se.

Tenhle sen se mi zdá snad celý život. Nikdy jsem nepřišel na to proč. Už mu nepřikládám moc velkou váhu, je to prostě jen sen.
Je začátek letních prázdnin. Slunce se probouzí už v pět ráno a svoje paprsky natahuje přes nekolik desítek milionů kilometrů až ke mně do postele, kde mě příjemně probudí.
Vstanu a dojdu do kuchyně. Dobrá nálada způsobená sluncem a teplem rázem zmizí. Mamka sedí u jídelního stolu, v ruce drží mobil a a slzy jí stékají po tváři. Neřeknu ani slovo, vím, že mi to řekne sama. Jen k ní dojdu a obejmu jí.
„Táta je na tom hůř.”
Můj otec před několika týdny onemocněl. Od té doby je v nemocnici na kapačkách a nikdo nedokáže říct, co se s ním děje. Je na hranici života a smrti.
„Uzdraví se, neboj,” řeknu to jen abych ji utěšil, ale samotnému už se mi hrnou do očí slzy.
„Za pár hodin za ním pojedu do nemocnice, chceš jet taky?” Zeptá se. Její hlas už je klidnější
Donutím se k úsměvu. „Jasně.”

Už se skoro stmívá. Sedím na židličce u okna a dívám se na tátu. Leží nehybně, skoro jako mrtvola. I když je tu už několik měsíců, tak pořád vypadá upraveně.
Mamka ho drží za ruku a vytrvale brečí. Vypráví mu co se za poslední dobu stalo. Jaké jsem měl známky, co za novou knihu si koupila. Povídá si s ním jako kdyby ji slyšel a byl schopný odpovídat. Neříkám jí jak směšné mi to přijde. Jestli jí to pomáhá, tak ať si povídá.
Do pokoje vejde sestra, pomalu dojde k mamce a řekne, že návštěvní hodiny končí. Je mi jasné, že ani pro sestru to není lehké. Ona sama moc dobře ví, jakou má můj otec šanci na přežití, a do toho každý den sleduje, jak tu mamka vysedává a neztrácí naději.
Zvednu se a vyjdu z pokoje. Vždycky když jedu do nemocnice, nechávám rodičům chvíli o samotě. Přijde mi to tak lepší. Jdu po chodbě. Je tu pořád hodně rušno. Lidé vycházejí z pokojů a sestřičky běhají sem a tam. Celé to tu neskutečně páchne. Vlastně nemocnice nenávidím, ale nechci aby sem mamka jezdila pořád sama, a taky chci občas vidět svého otce. Uslyším za sebou kroky. Neohlížím se. Jen zpomalím, aby se mnou mamka srovnala krok a společně jdeme mlčky k autu.

Příjezdová cesta, hrad z černých cihel a obrovská brána. Přistoupí ke mě pán, zavede mě do haly s růžemi, malými mužíky a ženou které není vidět do obličeje. Pak se oba té ženě ukloníme, ona mě pohladí po hlavě a řekne, že ještě nejsem připravený. Přesně tak jako včera. Čekám na to, až se hrad roztřese, ale to se nestane. Místo toho se celou halou prožene silná vlna větru a všichni kromě mě zavrávorají - na mě to z nějakého důvodu nepůsobí. A pak se to stane. Uslyším ženský křik plný zoufalství. Přižene se jako by odnikud a zaplní celou halu. Sílí a sílí. Pán v klobouku, malí mužíci a dokonce i žena v závoji si zakrývají uši a snaží se před křikem ochránit. Pořád síli. Už burácí tak, že začnou praskat vázy a skla. Střepy padají na zem a tříští se na menší střípky. Zní to jako orchestr šílenství. Pak ke mně pán v klobouku vrávoravě doklopýtá. Velmi neochotně si sundá ruce z uší, chytne mě a obrovskou silou se mnou mrští k bráně - která je zavřená! Zavřu oči a přikryju si hlavu rukama. Očekávám tu nejhorší bolest v mém životě. Ale stane se něco co bych ani od svého snu nečekal. Proletím branou, jako by tam vůbec nebyla. Letím pořád dál. Pak začnu padat přimo na příjezdovou cestu. Už jsem od ní jen metr. Ale místo abych dopadl na tvrdou zem a rozbil si obličej na kaši, dopadnu do svojí měkké postele.
Okamžitě se probudím a z ložnice zaslechnu tlumené vzlykání - mámino vzlykání. Projede mnou mrtvolný mráz. Očekávám nejhorší. Pomalu dojdu ke dveřím ložnice a otevřu je. A tam to uvidím - svítící telefon který oznámil tu zrdcující zprávu. A v posteli moje matka, která si zakrývá obličej polštářem, vzlyká do něj a něco nesmyslně mumlá. A mezi vzlykáním a mumláním poznám dvě slova. „Je. Mrtvý!”

Kapitola 2

Sedím na gauči a prázdně koukám do prostoru. Od smrti mého otce uplynulo 7 dní. Nebyla to jen jeho smrt. Společně s ním zemřelo i něco ze mě. Ta moje mladá nevinná část, která běhala po dvorku a neměla žádné problémy je na vždy pryč. Teď už nemám nikoho kdo by nademnou stál a nikoho kdo by mě ochraňoval. A co víc - právě takovým člověk jsem se musel stát. Mamka se zhroutila. Celý týden jen leží v posteli a objímá polštář.
Věděl jsem, že se s tím musím poprat tak jak by to udělal můj táta, a tak jsem převzal péči o domácnost. Naučil jsem se prát, žehlit a vařit. Není to uplně ono, ale řekl bych, že se v tom zlepšuju. A taky mi to pomáhá. Když pracuji, tak na něj nemyslím. Soustředím se jen a jen na práci a je mi fajn. Ale jakmile se na chvíli zastavím a začnu si uvědomovat realitu, propadnu se do deprese. Prvních pár dnů jsem mamce nosil jídlo až do postele. Teď už občas přijde do obýváku a občas se mnou dokonce prohodí pár slov. Včera vyprala a taky mi řekla, že brzo se začne o domácnost starat zase ona. Chtěl jsem jí říct, že práce mi pomáhá, ale ona na tom asi bude stejně, takže si musím najít jiný koníček, díky kterému budu schopný nemyslet na otcovu smrt.
Ale ať se tomu oba bráníme jak chceme, stejně nás ta myšlenka vždycky nakonec dožene. A blížící se pohřeb tomu vůbec nepomáhá. Vyřizování a papírování se naštěstí ujmula tátova sestra, takže já a mamka máme dost času se s tím vyrovnat. Jde to pomalu a i po několika letech se nám z hlavy jeho jméno nevytratí. Zůstane nám po něm věčně krvácející díra v srdci, ale prvotní šok musíme překonat co nejdřív.
Od té doby se mi nezdál žádný sen. Celý život se mnou ten černý hrad byl a najednou zmizel stejně jako táta. Snažím se vypadat, že všechno dobře zvládám a snad mi to i jde. Ale často brečím. Když jsem sám a mám jistotu, že o tom neví mamka, tak se ponořím do myšlenek na něj. Vzpomenu si jak mě jako malého vyhazoval do vzduchu - bylo to jako létat. Několikrát jsem se přistihl, že se u toho usmívám. Je fajn si na chvíli myslet, že tu pořád je a že mi pomůže, když budu v úzkých. Ale tomu je konec.

Oblékám se a připravuji na pohřeb. V těch černých kalhotech a černém svetru se cítím podivně nesvůj. Mamka už je oblečená a s kyticí v ruce sedí na gauči. Po tváři jí stékají slzy, ale má naprosto kamenný výraz. Je mi jí líto, ale vím, že jí stejně nedokážu utěšit, a tak jí jen položím ruku na rameno a řeknu, že už bychom měli jet.
Mám za sebou tu část pohřbu v kostele. Snad by mi táta prominul, že jsem se na jeho pohřbu nudil. Křesťané možná mají úctu k mrtvým, ale kde je úcta k živým, kteří musejí poslouchat půlhodinovou řeč faráře?
Rakev je naložená v pohřebním autě. Okolo ní jsou vysázané věnce a kytice. Jdeme v řadě za autem. První jde farář, za ním je nejméně deseti metrová řada obyčejných lidí ve které jsem i já a mamka, a za námi jde pět lidí s dechovými nástroji. Celou cestu hrají a já mám konečně možnost nemyslet na křesťanské kecy a ponořit se do smutku. Možná je to tím, že jsem ve společnosti lidí, ale za celou dobu mi neukápla ani jedna slza. Mezi desítkami brečících lidí musím vypadat necitelně.
Dojdeme na hřbitov. Pár lidí vyndá rakev z auta a donese jí k vykopanému hrobu. Chvíli se počká, až se lidé shromáždí okolo hrobu a pak začne další farářova řeč. Snažím se vypadat, jakože ho poslouchám, ale po pár minutách to vzdám a jen se dívám do země. Modlím se aby už byl konec a já mohl jít v klidu truchlit domů. Společnost lidí mi poslední dobou nedělá moc dobře. Zvednu hlavu a podívám se kdo všechno přišel.
Okolo hrobu je asi třicet lidí. Všichni se dívají buď do země nebo na faráře. Někteří pláčou. Je mi jasné, že bych se měl alespoň tvářit, že mi nevadí trpět tu řeč, ale kdy jindy budu mít příležitost si vtisknout do paměti komu můj otec stál alespoň za to, aby se objevili na jeho pohřbu? Asi nejblíž u rakve je moje teta se strýcem. Ona na sobě má černé šaty a černou růži ve vlasech. On je oblečený stejně jako já, do černých kalhot a svetru. Tetička si celou dobu přes brýle utírá slzy a naklání se ke svému manželovi.
Řeč konečně utichne a rakev se začne pomalu spouštět dolů do hrobu. Usedne na své místo naprosto dokonale. Podívám se na mamku, ale je mi jasné jak jí celou dobu je. Nebrečí, ve tváři nemá žádnou pokřivenou grimasu smutku, její tvář je naprosto klidná. Oči se dívají celou dobu pořád před sebe, dýchá skoro neslyšne, je to jako kdyby tu nebyla. Ale mně je jasné co se s ní děje uvnitř. Nebrečí, protože už nemá sílu. Táta byl součást jejího života i její osoby, a najednou jí ho něco násilím ukradlo a mamku to duševně naprosto rozervalo na kusy.
Podívám se zpátky k hrobu, ale to už je tam na malém zdobeném podstavci miska hlíny s lopatičkou, a lidé chodí do hrobu házet kytky a hlínu. Divnější rituál jsem vážně nikdy neviděl. Ale udělám to taky, do hrobu hodím malou lopatičku hlíny a hned za ní nádhernou kytici. Od mamky ani neočekávám, že by to šla udělat taky. Prostě jí nechám v klidu. Miska s hlínou už je skoro prázdná a zdá se, že nikomu už nezbyla ani jedna květina nebo kytice. Ale pak se z davu vynoří dvě postavy, které mi jsou až moc povědomé. Žena v černých šatech a závoji který jí důkladně zakrývá obličej. A hned vedle ní muž s černým kabátem až na zem, šálou omotanou okolo krku a s kloboukem který mu zakrývá oči. Jdou vedle sebe, pomalu a ladně. Najednou jako by všichni ztichli. Jakoby se vzduch ochladil o deset stupnů a slunce zahalila neprostupná vlna mraků. Každý má v jedné ruce růži. A já si jsem jistý, že jsou to přesně ty samé růže z mého snu.
Dojdou k hrobu a oba najednou vhodí do zející díry v zemi květinu. Pak se otočí na podpatku a zase odkráčí pryč. Oči mi na nich zůstanou tak dlouho jak jen to je možné. Pak zmizí v davu a já zůstanu stát jako přikovaný. Mysl mi vypne, snažím se dostat do svého snu, vybavit si ho co nepodrobněji jak jen to je možné, a spojit si je dohromady.

Kapitola 3

Pohřeb skončil. Už s mamkou oba sedíme na gauči a prázdně zíráme před sebe. Ale zatímco mamce se hlavou honí myšlenky na tátu, já myslím pouze jen na svůj sen. Vím naprosto jistě, že ti dva byli z něj. Snažím se dát si dohromady spojitosti, tak jako se to dělá v detektivních filmech. Tam se vždycky všechno nakonec vyřeší díky genialitě vyšetřovatele. Ale já nejsem vyšetřovatel a už vůbec ne geniální. Navíc ten sen prostě zmizel. Na to nemusím být detektiv abych přišel a to, že to má co dočinění s mým otcem.
Vím, že bych teď měl pravděpodobě brečet, proklínat svět za to, co se stalo a křičet do světa, že smrt není fér, ale byla by to hloupost. Jsem smířený s tím co se stalo. Jsem smířený naprosto a docela a snažím se nevypadat, že jsem v depresích, nechci nikomu přidělávat starosti. Svůj smutek si nechám na dobu, až ho budu moct sdílet jen sám se sebou - tak je to správné.
Hodinky už ukazují málem dvě hodiny odpoledne a tak se mlčky zvednu, nechám matku ať si zírá do prázdna a jdu udělat oběd.



Už je za mnou dalších pět lhostejných dnů a pět proplakaných bezesných nocí. Ve dne se prostě jen starám a myšlenky na cokoliv jiného házím za hlavu. A v noci zase prostě jen pláču. Smyslem mého života - alespoň na několik dalších týdnů - se stává pouze tohle.
Pomalu se odnaučuji po nocích smutnit. Je to ten nezvláštnější pocit jaký jsem kdy zažil. Prostě jen celé noci zírám do stropu a tečou mi slzy. Je to jako kdybych nebyl. Jako kdyby se moje duše vznášela někde vysoko nademnou, všechny smysly ochably a mně nezůstalo nic jiného, než slzy. Čtyři hodiny spánku jsou pro mě jako zlato, a stejně tak každý třeba i nepatrný úsměv na matčině tváři. Vím, že to nepůjde rychle, ale pomalu a jistě se z toho dostáváme.



Celý měsíc už uběhl a všechno se zdá vracet do starých kolejí. Mamce už z tváře zmizel ten nepřítomný výraz, začala se zase úplně starat o domácnost a já si po dlouhé době dopřávám šest hodin spánku. Ale sen se stále neobjevil. Byl se mnou celých patnáct let a teď najednou zmizel. Asi tomu příkládám moc velkou váhu. Věci prostě někdy jsou a někdy jen tak z ničeho nic zmizí. A už nezáleží na tom, jestli je to sen a nebo lidský život.



Probudí mě vůně oběda - dobré znamení. Obléknu se, vejdu do kuchyně a tam už na mě čeká talíř s tím nejlépe vypadajícím jídlem jaké jsem za poslední rok viděl a k tomu - a z toho mám mnohem větší radost - mamka s úsměvem na tváři. A najednou je mi jasné, že tohle je další krůček k tomu začít žít zase jako normální lidé a ne jako dvě trosky.
Celý den se najednou zdá skvělý. Po tom, co si oba sníme oběd se jdeme projít. Prostě jen mlčky jdeme vedle sebe a sledujeme svět okolo - a je to jako lék. Každý úsměv vede k ještě většímu. Vím, že je to jen na chvíli, a že zítra to bude zase horší. Mamka se prostě jen probudila a došlo jí, že věčně smutnit nejde. Ale dnes večer jí to zase dožene, a stejně tak i mě. Ale myšlenku na další smutek zaženu a prostě si jen užívám den bez prázdných výrazů, polorozpadlých osobností a pláče.
Celý den už je za námi a jakmile si lehnu do postele a obklopí mě tma, očekávám, že neusnu. Jsem si skoro jistý, že začnu plakat a že budu minimálně hodinu civět do prázdna. Že se ze mě zase stane je schránka. Ale jakmile zavřu oči, tak mě hned obklopí pohodlí jaké si už ani nepamatuju. Usměju se, peřinu si přitáhnu až ke krku a spokojeně usnu.

Cesta. Hrad. Brána. Všechno černé a všechno přesně tak jak si pamatuju. Po měsíci a půl opět stojím vedle pána s kloboukem, šálou a kabátem, opět sleduju jak se obtloustlí mužíčci snaží otevřít bránu, znovu kráčím obrovskou síní a stanu před dámou v závoji. Oba se ukloníme a ona sestoupí ze svého trůnu. Pomalým ladným krokem jde ke mě, ale něco mi přijde jinak. Opět zvedne tu mně dobře známou hubenou ručku a pohladí mě po vlasech, ale najednou je v tom něco vlídného a mateřského. A pak řekně něco, co jsem až doteď pokládal za nemožné.
„Je připravený!”
A najednou jako kdybych ožil ve vlastním snu. Teď tu stojím přesně tak jako kdybych stál doma ve svém pokoji. Naplno si uvědomuji kde jsem a všechno vidím tak ostře jako ještě nikdy. Podívám se na svou ruku svěšenou podél těla. Nepatrně zahýbu prstama. O stavu, kdy se člověk probudí ve vlastním snu jsem slyšel, ale nikdy jsem si k tomu nenašel moc podrobností. Vím jen, že teď nejsem jenom divák. Můžu se po libosti pohybovat a mluvit, jako kdyby to bylo opravdové.
„Taky že je,” ozve se paní se závojem
Vyleká mě to tak, že málem nadskočím. Nikdy jsem jí neslyšel říct něco jiného, než těch pár slov které vždycky ukončily můj sen. „Cože?” zeptám se.
„Je to opravdové.”
„Blbost,” řeknu jí, a pak se otočím a důkladně si prohlédnu místnost. Mužíci jsou ještě menší než jsem si myslel. Mají sotva metr na výšku, ale vsadil bych se, že jsou širší. Okna vypadají jako průsvitná kůže hada - já mám ale představivost! a pod každým oknem malý stoleček s vázou a s rudou růží. S rudou růží která je v každé váze kromě - pohledem přejedu po místnosti a přistane mi na dvě prázdné vázy nejblíže u brány - těch dvou, které jsou v hrobě mého otce!
Celý svět(vlastně sen) se se mnou zamotá. „Co jste vy dva zač?!” vykřiknu.
Paní se závojem vypadá pořád naprosto klidně. „To není důležité, uklidni se.”
„Viděl jsem vás na pohřbu mého otce, jakto?” zeptám se
Oba se zatváří nejistě a podívají se na sebe. Potom promluví pán v klobouku. „Ty jsi nás viděl?”
„Jasně, že jsem vás viděl, mám snad oči ne?” už mi s nimi dochází trpělivost. Na to, že jsou v mojí hlavě se mi moc nezamlouvají. Až teď si uvědomuji, jak pošetile se chovám. Jsou prostě jen sen, na tom pohřbu nebyli. To jsem si jen vyfantazíroval něco neuvěřitelného, protože jsem prostě byl rozhozený.
„Nikdo nás neměl vidět,” řekne paní se závojem, „ale to není důležité, jsi tu kvůli něčemu jinému.”
„Kvůli čemu bych tu asi byl? Prostě jen spím. Jakmile bude ráno tak vám hezky zamávám a mějte se tu,” řeknu a začnu se soustředit na sebe doma v posteli. Chci se probudit, chci pryč z téhle idiotské komedie.
Vlastně ani nevím co mě tak naštvalo. Asi to, že ztrácím příčetnost. Myslel jsem si, že to ještě zvládám dobře, že se mnou otcova smrt tolik nezamávala, že jsem silný. Ale kdybych byl, tak proč bych je viděl? Začínám bláznit.
„Neblázníš, jsi v pořádku,” řekne paní.
„Přestaň s tím čtením myšlenek!” Nesnažím se přijít na to jak to dělá, je to logické. Ví co si myslím, protože ona je jen výtvor mojí představivosti.
„Nejsem o nic míň skutečná než jsi právě teď ty!” už to říká zvýšeným hlasem, začínám jí vytáčet.
„Ale já tu nejsem! Nejsem v nějakém černém hradě, jsem doma v posteli a tohle se mi jen zdá,”
Žena se závojem se párkrát zhluboka nadechne a pak už normálním klidním hlasem pronese: „Mohla bych tě jediným mavnutím ruky zabít. Byl bys mrtvý a už nikdy by ses neprobudil. A stejně tak tě tu můžu držet klidně desítky let. Budeš v pořádku, hezky budeš spinkat tak jako teď, ale probudíš se teprve až k tomu já dám svolení. Jsi v mém království a tvůj život leží v mých rukou!” chvíli se odmlčí a vydýchá aby se zase uklidnila a pak chce znovu začít mluvit, ale to už jí skočím do řeči já.
„Nebýt mě tak tu ani nejsi! Jsi zbytečná stejně jako celý tenhle hrad, všechno to tu patří do mojí hlavy! všichni jste moji!” Normálně bych se nechoval takhle, ale vím, že tady si to mohu bez následků dovolit. Ráno se probudím tak jako tak a další den se mi to bude zdát znovu.
S ženou v závoji začne cloumat vztek. Natáhne ke mě ruku a já ucítím bodavou bolest v hrdle. Najednou jako kdyby se mi ucpaly dutiny. Nemůžu dýchat!
Zmítám se v tom šíleném snu na podlaze a dusím se.
„Tak se na sebe podívej, jak jsme všichni tvoji!” zakřičí a natáhne ke mě i druhou ruku. Najednou mi oči přestanou fungovat. Celý hrad zmizí do temnoty a místo toho mi naskočí obraz mého vlastního pokoje. A já se koukám sám na sebe. Škubu sebou v posteli, ruce si držím přimknuté ke krku - dusím se stejně jako tady. Pak se obraz vrátí a já ležím ne zemi před paní v závoji a dál se snažím nadechnout. Kyslík už mi dochází.
„Dokázal by tohle někdo kdo není skutečný?!” zakřičí a znovu ke mě mávne rukou. Očekávám nějaká další muka, ale krk se mi uvolní a já se zhluboka nadechnu a jsem za kyslík vděčnější než kdy jindy.
Stále ležím na podlaze a koukám na ty dva. Myslím, že ten obraz byl skutečný. Vážně jsem se dusil.
„Bylo to skutečné, takže radši zavři zobák a poslouchej mě,” řekne žena. Pán v klobouku se celou dobu drží v pozadí a nic neříká. „Jsme skuteční, a ty taky, podívej.”
A na to mi zmizí celá místnost a já se znovu dívám sám na sebe, jak ležím v posteli. Na krku mám ještě otlačeniny od toho, jak jsem se snažil uvolnit si hrdlo a nadechnout se. „Usměj se,” přikáže mi paní. Teď už vím, že nemá cenu odporovat. Usměju se a přitom se stále dívám sám na sebe. A zanedlouho na to se usměje i ten v posteli. „Zamrač se.”
Poslechnu a to samé za chvíli udělám i já v posteli. Teď už jí věřím. Opravdu je to skutečné.
Obraz pokoje zmizí a já znovu zaostřím na tu ženu. Teď už se ale zvednu z podlahy a narovnám se.
„Jste zvláštní člověk pane Carvey,” řekne mi.
Odfrknu si. „Pro vás Matthew,” řeknu pohrdavě.
Nechápu čím si to procházíme. Pořád jsem na pochybách o tom, co se to vlastně děje.
„Děje se to, že už patnáct let svého života nás sem neustále chodíš navštěvovat a to rozhodně není náhoda.”
Zeptám se na jedinou otázku, která mě v tu chvíli napadne: „Proč tu vlastně sem?”
„Konečně se dostáváme k jádru věci. Takže se vás ptáme pane Matthew Carvey, věříte na osud?”

Kapitola 4

„Tohle je vážně jak z laciného filmu,” řeknu vyčerpaně, „čekal jsem nějaké skandální odhalení, a vy se mě ptáte jestli věřím na osud?”
„A věříš?” paní se nedá odbýt.
„Nevěřím,” řeknu.
„V tom případě to asi bude ještě zajímavější, než jsem si původně myslela,” odmlčí se, „no, abych začala. Já na osud věřím, jinak to snad ani nejde, a také ho nerada lidem upírám. A ani tobě ne, věřím, že tvým osudem je něco výjimečného a proto tu teď stojíš.”
„Pořád se nechytám,” prohlásím.
„Ach ti puberťáci. Z nějakého důvodu tě tvůj osud zavedl sem. Už před dlouhou dobou ti bylo předurčeno, že tu teď budeš přede mnou stát a poslouchat co ti říkám. Já nevím, co je tvůj osud, ale vím, že jsi díky němu tady, a tady o všem rozhoduju pouze já. Ráda bych ti řekla, že vím, co se stane, ale není tomu tak, takže ti nabízím řešení. Budu ti postupně poodkrývat cokoliv na co se zeptáš. Máš sedm otázek a sedm pokusů, pokud tě jedna z těch informací zavede na cestu na které si měl být, tak prosím, a pokud ne, tak se vrátíš do svého normálního života a pokusíš se najít svůj osud tam.”
Všechno mi to přijde neskutečně trapné a laciné. „A proč byste mi měla pomáhat najít můj osud?”
„Protože s ním v podstatě pracuju. Je to vyšší moc. Něco co já ani ty nikdy nepochopíme. Ale osud skrze mě vykonává svoji vůli a když jsi tu ty jako malý fracek seděl, něco mi říkalo, že by nebylo vhodné tě rovnou zabít.”
To mě zaujme. „Proč byste mě měla zabíjet?”
„Protože jsi tu byl.”
„A proč jsem tu byl?”
„To je tvá první otázka?”
Netuším co to pro mě znamená a bude mi trvat dělší dobu, než to všechnu zpracuju, ale ať už je to skutečné nebo ne, vím, že se musím někam pohnout a tak odpovím: „Ano.”
A na to znovu všechno zčerná a já nevidím nic. Ani nic neslyším a necítím, najednou je to jako kdybych nebyl. Ale pak se mi před očima utvoří obraz(s tímhle ukazováním věcí by už vážně mohla přestat). Letím skrze temnotu. Cítím jak se okolo mě svírá a snaží se mě pozřít, ale netrvá to ani sekundu a temnota mě vyvrhne přesně tam, kde jsem teď. Ale teď koukám na paní ze zdola, zdá se obrovská. Chci se jí zeptat co to mělo znamenat, ale nevyjde ze mě ani hláska. Paní se ke mě sehne a políbí mě na čelo, pak se otočí ke svému společníkovi s kloboukem a řekne: „Myslím, že dnes ho nevidíme naposledy Morte. Mám okolo něj takový zvláštní pocit. Necháme tomu volný průběh, však ono se ukáže co se má stát.”
Pán s kloboukem - Mort se k ní otočí a chystá se položit otázku, ale žena ho umlčí mávnutím ruky a pak řekne: „Bude žít.”
A na to se se mnou znovu celý svět zatočí a já spadnu přímo do nemocničního lůžka, které se zanedlouho rozplyne a mně se vrátí můj vlastní zrak. „Co to bylo?” zeptám se.
„Ty jsi tak neuvěřitelně zvědavý,” řekne, „ale dobrá. Tohle byla tvoje uplně první vzpomínka. Pamatuješ si?”
Pamatuji. Jako malý jsem spadnul ze schodů a málem jsem se zabil. Netušil jsem, že je tohle moje uplně první vzpomínka, ale věděl jsem, že je už hodně stará, ale pořád nechápu, co se mi tím vlastně snaží říct.
„Tím se ti snažím říct, že tvůj začátek byl i tvůj konec. V momentě, kdy sis začal uvědomovat sám sebe - přesně v tom momentě, kdy se plně zformovalo tvoje vědomí - jsi byl na cestě mezi světy. Dlouhou dobu to bylo to jediné co znáš, a proto ses na to upnul. Pokaždé, když jsi šel spát, pokaždé, když bylo tvoje vědomí mimo tvoje tělo, ses dostal sem - na hranici života a smrti.”
„To mi chcete říct, že každou noc, celých patnáct let jsem byl kousíček od smrti?”
„Přesně tak,” řekne.
„Ale jestli je tohle místo hranice mezi životem a smrtí -, ” zarazím se, „ tam jste říkala, že budu žít.”
Mysl mi pracuje na plné obrátky. Dávám si vše dohromady a najednou to dává smysl.
„Přesně tak,” zakřičí a zasměje se, „to já rozhoduju o smrti!”

Kapitola 5

„V tom případě vám děkuji za to, že nejsem mrtvý,” řeknu ironicky, „říkala jste sedm otázek?”
„Teď už jen šest.”
„Mluvila jste o cestě mezi světy, co to má znamenat?”
„Je to tvoje druhá otázka?” zeptá se
„Ano.”
„Tohle bude chtít trochu víc vysvětlování,” řekne.
„Takže už mi nebudete měnit zrak? Protože je to dost nepříjemné”
„Neboj se, zrak ti zůstane,” odmlčí se, „takže abych začala. Lidská bytost je rozdělená na tělo a vědomí. Tělo bez vědomí nemůže fungovat, ale vědomí bez těla ano. A od toho je tu náš svět. Pokaždé, když se lidské vědomí odtrhne od těla, tak se dostane sem. To znamená, že když spíš, tak odcestuješ sem, když upadneš do kómatu, odcestuješ sem a když jsi na hranici života a smrti, dostaneš se pod ruku mě.”
Zamyslím se. „To znamená, že tady je celý svět? Já myslel, že to je jen tenhle hrad.”
„Je tu celý svět, náš hrad je pouze přelom. Je tu všechno na co si jen vzpomeneš. Je tu fantazie všech lidí na světě. všechny nápady, plány do budoucna, všechny naděje, nesplněné sny i smutky - všechno je uložené tady, a ve vašem světe se to pouze přehrává.”
„Chci to vidět,” řeknu a rozejdu se k bráně.
Paní v závoji mi nebrání, nechá mě ať bránu otevřu a jdu dál. Nikdy mě nenapadlo, proč jsem se ve snu nikdy neotočil. Jdu po příjezdové cestě pořád dál. Z každé strany jí zdobí řada stromů a cesta pokračuje kam až oko dohlédne. Zamyslím se, jestli má cenu tam chodit, ale pak se ozve hlas Morta - toho pána s kloboukem, šálou a kabátem. „Jsi ve světe fantazie a vědomí, stačí pomyslet a představit si a všechno se přetvoří.”
Ohlédnu se, ale za mnou nikdo nestojí, jsem tu sám. Ale když otočím hlavu zase zpátky, neuvidím nekonečnou cestu, místo toho se mi naskytne pohled na neuvěřitelnou podívanou, kterou bych si nikdy nepředstavil ani v tom nejdivočejším snu. Je to obrovská louka plná kopců a nerovností. Jsou tu porozházené hračky, kola, počítače, hudební nástroje, prostě všechno. Na nějakých místech rostou po třech obrovské duby a poblíž nich pobíhají veverky od velikosti nákladního auta až po tu normální. Na nebi se mísí nejrůznější barvy. Od barvy červánků, přes bouřkové mraky, měsíc, jasné polední slunce až po neprostupnou mlhu. Tak takhle vypadá spojení fantazie všech lidí na zemi?
„A nejen tak. Takových luk je tu několik miliard, je tu všechno, co si jen dokážeš představit,” promluví znovu hlas Morta.
Už jsem si zvyknul, že mi tu každý čte myšlenky, asi už se ani nebudu obtěžovat mluvit.
A jak se v tom vyznáte?
„My se v tom nemusíme umět vyznat, je to prostě jen chaos. To vy lidé v tom nacházíte smysl. Ani si neuvědomujete, že to není jen vaše vědomí. Všechno co není vaše prostě ignorujete. To jen ve snech se občas dostanete na taková místa, ale pro jejich chaos a neuspořádanost tomu nepřikládáte velkou váhu. Přitom je tu uplně všechno. Vidíš ten rozšlapaný saxofon támhle?”
Ani si neuvědomí jak je to pošetilé, ani tu není a chce mi něco ukazovat, ale světe div se, funguje to. Zrak mi spočine na zrezivělém zmačkaném hudebním nástroji pohozeném jen tak na zemi.
„Ten zřejmě patří, nebo patřil někomu, kdo hraje na saxofon, ale nechce. Ve vašem světe se často stává, že rodiče nutí děti do různých aktivit.”
Já to asi pořád nechápu.
„Kdybys ty ignorante alespoň chvíli dával pozor. Tak poslouchej, rekapitulace. Tohle je svět, kde je uplně všechno na co vy lidé myslíte, přes ty skutečné věci až po ty nejnesplnitelnější sny, rozumíš?”
Rozumím. Takže kdybych se třeba představil fialový strom?
„Tak tu vyroste fialový strom.”
Dobře, chápu to.
Nechám celý ten chaos a nepořádek za sebou a jdu zpět do hradu. A jak si myslíte, že mi tohle pomůže dostát mému osudu?
„My nevíme co se stane, všechno je to jen na tobě, víme jen, že se něco stane. A dokonce nevíme ani to, jestli to bude v náš prospěch nebo ne. Ale paní je prostě dobrosrdečná a chce, aby každý ve svém životě sehrál nějakou roli.”

„Teď už víš, kde jsi a jak jsi se sem dostal, napadá tě co chceš vědět dál?” řekne, když se vrátím.
A mě napadne něco, co mi hlavou vrtá už dlouho. „Vím co chci vědět,” řeknu.
„A co to je?”
„Proč zemřel můj otec?”
Paní se zatváří uraženě. „To ti nemůžu říct.”
„Proč ne? říkala jste, že mám sedm otázek, tohle je moje třetí otázka, proč zemřel?”
„Já to nevím,” řekne, „neznám jeho osud.”
A pak mi to dojde. „Byl dlouho v kómatu, dlouho se nevědělo, jestli bude žít, nebo ne. Byl tady!”
Do paní jako kdyby uhodilo. „Byl tady, a co já s tím?!”
„Rozhodovala jste se co s ním uděláte, nevěděla jste, jestli ho máte zabít, nebo ho nechat naživu, proč?”
„Protože jsem myslela na tebe! Co se stane když ti umře otec? Mohlo tě to zdrtit, rozervat tě to na kusy, a pak už bych se nikdy nedozvěděla, jakou roli jsi měl sehrát, protože by jsi nebyl schopný se postavit našemu světu čelem.”
„Tak proč jste ho nenechala naživu?!” do očí se mi začínají hrnout slzy. Nechápu co se to děje, všechno je moc rychlé a náhlé.
„Musela jsem riskovat. Ale ty jsi jeho smrt zvládnul, a prokázal jsi obrovskou duševní stabilitu, to proto tu teď jsi.”
Ta slova se mnou cuknou. „Takže on je mrtvý, protože vy jste byla zvědavá?”
Teď už je naštvaná. „Tak to není!”
Už mezi vzlyky křičím. „A jak by to asi bylo?! Prostě jste chtěla vědět, jestli to zvládnu nebo ne, a tak jste si ho zabila, jen tak pro radost!”
„Moje svědomí mi nedovolí zabíjet jen tak pro radost, ale musela jsem to udělat, ty jsi součástí něčeho vyššího. Ve srovnání s tím je život jednoho člověka jako nic.”
Mám chuť na ní řvát, cloumat s ní dokud z ní nevytřesu tu pokřivenou osobnost, která nehledí na hodnotu lidského života.
„Pořád mluvíte o nějaké velké věci, o mém osudu, ale co se zatím stalo?! Jen jsem polapený v nějakém tralaláčkově s ženskou která mi zabila otce!”
„Já ho nezabila, pouze jsem rozhodla o tom, že zemře,” řekne chladně, „a stejně tak můžu teď rozhodnout i o tobě, tak laskavě drž jazyk za zuby.”
To mě umlčí. Hádám, že asi musím hrát to jejich divadélko tak dlouho jak budou chtít.
„Dobře,” řeknu už bez pláče, „chci vědět, co se stane s duší po smrti, co se stane když rozhodnete, aby zemřela.”
Chvíli se na mě tváří jako že mi nic neřekne a ať si trhnu nohou, když jsem tak nevděčný, ale nekonec promluví.
„To ti taky říct nemůžu, nevím co se děje s duší po smrti.”
„Jaktože ne?” řeknu uraženě. Tak sakra snad ví, kam všechny ty chudáky posílá ne?
„Možná tě to překvapí,” řekne ironicky, „ale nikdy jsem mrtvá nebyla. Jestli chceš vědět jaké to je, najdi si někoho kdo prožil klinickou smrt.”
Už mluví tak, aby se mě co nejdřív zbavila. Myslím, že jí dochází nervy a začíná pochybovat o tom, jestli to byl dobrý nápad. Ale má pravdu, někde tu musí být vědomí někoho kdo si tím prošel. A tam se mlčky otočím a opět jdu ven, projdu stále otevřenou bránou a po nekonečně cestě pořád dál a dál. Když už jsem dostatečně daleko, tak se zamyslím. Chci najít vědomí někoho, kdo prožil klinickou smrt. A na to se přijezdová cesta změní, už není nekonečně dlouhá. Je dlouhá sotva dvacet metrů a na jejím konci je malá kaplička.
Dojdu až k ní, otevřu dveře a pátrám po něčem, co by mi dalo odpověd. Ale není tu nic. Jen tma. Uplně prázdná kaplička. Takže po smrti není nic?
„Snaž se víc,” znovu uslyším Morta.
Proč se mnou mluvíš jen, když jsem mimo ten váš hrad? zeptám se ho v mé hlavě.
„Protože tam mě nepotřebuješ,” řekne, „snaž se víc.”
A tak zavřu oči a myslím na smrt. Na každého brouka, kterého jsem zašlápnul, každou rybu klepnutou po hlavě kladivem, každého mravence upáleného lupou. Otevřu oči a v rohu kapličky se krčí postava. Je semknutá do pevného klubíčka a snaží se být nepozorovaná. Dokázal jsem to!
Teď už se jen soustředím, abych se dostal do jeho hlavy. Chci vidět to co on, opakuju si pořád dokola, chci vidět to co on! A pohled mi znovu zčerná. Tenhle svět má vážně divný způsob předávání informací! Objevím se uprostřed lesa. Jsem tu sám - teda on je tu sám. V tuhle chvíli jsem on. Cítím, že mi něco hrozí, ale nedokážu určit co. Sáhnu do kapsy pro nůž. Nevěděl jsem, že tam je, tohle tělo neovládám. A pak uslyším zavrčení a prudce sebou škubnu tím směrem. Ale to už se na mě jako rozjetý tank valí obrovský medvěd. Intuitivně se schoulím do klubíčka, abych si ochránil životně důležité orgány. Medvěd do mě zaryje drápy a já vykřiknu bolestí. Zakusuje do mě tesáky, rve mi kůži od masa. Křičím o pomoc, zmírám se ve smrtelných bolestech, a pak tma. Projedu temným tunelem, který mě vyplivne přímo na mramorovou podlahu. Ležím zkrvavený, neschopný slova. A pak ke mně malými krůčky docupitá nějaká žena. „Mrtvý,” řekne a mávne rukou. Najednou mě nějaká neviditelná síla zvedne ze země a mrští se mnou o stěnu. Před očima se mi zatmí a já nic nevidím. Přestávám cítit bolest, jen poletuju v temnotě. Nechal jsem svoje tělo někde hluboko v lesích. Jsem mrtvý.

Kapitola 6

Poletuju pořád dál. Nevím kam letím, prostě jen chci pokračovat, nevím ani jak dlouho tu jsem. Snad vteřinu, nebo možná tisíc let. Je tu jen černo, ale přesto vím, kam mám letět. Taky vím, že je tu nespočet dalších stínů, které letí stejným směrem vedle mě. Ani jeden nevíme kam vede naše cesta, ale víme, že musíme pokračovat dál, jinak by nás temnota sežrala. Teď už nemá cenu bojovat. Co na tom koho jsem nechal na zemi. Budou se muset s mou smrtí smířit. Už s tím nic neudělám. Uvidím světlo. Zdá se, že to je konec naší cesty. Rychle se přibližuje a pořád víc se smrskává samo do sebe. Osvětluje všechny ostatní stíny, ale nechává je plout pořád dál. Nepřibližuje se k nám - přibližuje se ke mně. Když už je u mě, obklopí mě ze všech stran a zatlačí na mě. Ucítím přišernou bolest a pak se probudím. Probudím? Jsem znovu živý. Ležím na nemocničním lůžku a jsem napojený na všelijaké přístroje.
Obraz se přetvoří a já se opět dívám na postavu v koutě místnosti. Tak takhle vypadá smrt. Rozhodně jsem něco podobného čekal, ale nikdy jsem si nebyl jistý. Chci vědět, jak se to dělo tátovi. Jestli taky cítil bolest, nebo strach.
„To přeci můžeš,” ozve se znovu Mort
Můžu?
„Kolikrát ti mám říkat, že tohle je svět neomezené představivosti? Tady existuje lidské vědomí a když jsi schopný ho vidět, dokážeš ho i snadno přečíst.”
Vím co tím myslí. Díky.
Zavřu oči a místo kapličky si představím nemocniční pokoj. Do detailů, přesně tak jak si pamatuji poslední chvíli strávenou s mým otcem. Otevřu oči. Ležím na lůžku, držím někoho za ruku - svou matku. Teda vlastně svou ženu. Na tohle si asi nikdy nezvyknu. Pak se proženu temnotou a stojím na nějakém podivném místě. Je to jako skládka všeho bordelu na světě. Místami tu stojí dřevěná bouda, nebo třeba zmenšenina Empirestatebuilding. Nevím, kde jsem. V téhle zemi jsem strávil posledních pár týdnů od té doby, co jsem utekl od té příšerné ženské. Neustále se to tu deformuje. Všechno se mi přetváří přímo před očima. Je to jako z šíleného filmu. Chci zpět domů. Za ženou, za Mattem. Zdá se to jako zlý sen. Občas mě to vyvrhne zase zpět. Znovu projedu tou temnotou a pak nic nevidím, ale slyším hlasy. A nějaké i rozpoznávám, ale než stihnu cokoliv říct, znovu temnota a zase jsem tady. Už si ani nevzpomínám jak to všechno začalo. Tohle místo ze mě vysává myšlenky. Poslední na co si pamatuji byl ten obrovský černý hrad. Vstoupil jsem do nějaké místnosti v něm, a tam byla ženská v nějakém přiblblém černém závoji, tak aby ji nebylo vidět do obličeje. Mávla ke mně rukou a řekla, že jsem mrtvý. Vypadalo to jako z filmu. Začal jsem se škubat, cítil jsem, jak se ze mě duše snaží vyrvat ven, ale ustál jsem to a utekl jsem. Doteď mám v uších ten její zoufalý jekot, když jsem utíkal pryč po té cestě. Ale pak se všechno změnilo. Hrad zmizel, cesta a stromy taky, a já se objevil na místě podobné tomuhle. Od té doby tu bloudím, sleduju, jak se přede mnou celý svět přetváří a jdu pořád dál v naději, že se dostanu zpátky na zem.
Jdu do kopce nahoru. Přímo předemnou stojí obrovský strom. Kmen má tlustý minimálně jako celý dům. Když dojdu až k němu, tak se jeho listy změní na písek a sesypou se dolů. Na podobné nesmyslné věci už jsem si zvyknul. V kmenu stromu je díra. Podívám se do ní a tam spatřím něco, co jsem dosud pokládal za nemožné - je v ní člověk. Teda alespoň tak vypadá. Má lidské obrysy, ale jinak jako by ho tvořila jen čirá temnota. Podívá se na mě. „Paní,” řekne. Nevím co to znamená, nechám tu postavu si dál dřepět v kmeni stromu a otočím se. Ani jsem nepředpokládal, že by všechno bylo stejné, jako předtím. Ale teď je to uplně jiné. Stejné jako na začátku. Dlouhá cesta, po stránách zdobená vysokými stromy a na konci cesty hrad. Otočím se, chci utéct. Ale tam pokračuje ta samá cesta - jsem v pasti. Brána hradu se začíná pomalu otevírat a jakmile je v ní dost místa, uvidím jak se ven žene ta potrhlá ženská v závoji. Najednou jako by mě přibili k zemi. Nejsem schopný se hnout. Běží pořád dál a už je skoro u mě. Uslyším jí jak špytne: „Nikdo neoklame smrt.”
A pak si sundá závoj. Pomalu a ladně si ho sejme ze tváře a mně se naskytne pohled jaký jsem snad ještě nikdy neviděl. Ty oči. Je to jako koukat do vlastního utrpení. Krev ve mě začne vřít. Kosti se mi začnou lámat na padrť. Křičel bych bolestí, ale hrdlo mám pevně semknuté neviditelnýma rukama. Jsem vyřízený, je konec.
„Ne, kdepak,” řekne, „tohle je jenom začátek. Za tu dobu co jsem tě chytla na zemi uplynule pár hodin. Už jsi mrtvý. Lékaři se tě budou snažit oživit celý den, ale marně. A zatímco tvůj syn bude sladce spinkat a bude u mě na hradě, tvoje žena se to dozví.”
Chci na ní křičet a přikázat jí aby mi řekla o čem mluví.
„Já ti to s radostí zopakuji. A ano, umím ti číst myšlenky. Už jsi mrtvý. A jako trest za to, že jsi mi tak dlouho vzdoroval tě nechám být. Jdi si, courej se po tomhle světě klidně tisíc let. Ale klid nikdy nenajdeš.”
A na to zmizí ona i celý hrad a já se ocitnu uprostřed rozlehlé pouště. Kromě písku a rozprahlého slunce už tu není nic. Vyčerpáním a bolestí spadnu na zem a doufám, že tohle je jen noční můra.
Obraz zmizí a já stojím uprostřed kapličky. Z očí se mi řinou slzy. Takže ne aby zjistila, jestli to ustojím. Ta zvrácená ženská zabila jen tělo mého otce. A jeho duše tu ještě stále chodí. A to vše jen kvůli pomstě, kvůli tomu, že se nechtěl vzdát života tak snadno. Doběhnu zpět do hradu. Ženská se závojem sedí na trůnu a prázdně zíra před sebe. Ze zamyšlení jí vytrhne až můj křik.
„Asi jste nečekala, že se dozvím co se stalo s mým otcem, co?”
„O čem to mluvíš?” udivuje se.
„O tom, že tátu jste nikdy neposlala pryč, jako ty ostatní. Nelíbilo se vám, že chtěl žít a tak jste ho tu nechala bloudit. Je pořád v tomhle světě a to všechno jen kvůli tomu, že vás naštval!”
„A rozhodně není sám, kdo se o to pokoušel. Jen se podívej na toho chudáka ve stromě. Takhle tvůj otec dopadne přibližně za dve stě let. Může se ti to zdát hodně, ale tady čas ubíhá podstatně jinak než na Zemi.”
„Lhala jste,” obviním jí, „ve všem jste lhala! O tom, že jeho smrt byla podstatná pro můj osud, o tom, že byl tak dlouho v kómatu, protože jste se rozhodovala. Nic z toho není pravda! Asi nejste tak dokonalá jak si myslíte, když vám tady duše jen tak utíkají pod nosem, co? A co ty žvásty o mém osudu?” chci pokračovat dál, ale přeruší mě.
„Ty jsou všechny pravdivé. Chci abys dostál svého osudu a ani nevím, jaký tvůj osud je. Ale možná mě prostě jen baví sledovat lidi, kteří si neví rady a jsou v nesnázích.”
„Takhle jste to měla naplánované? Nasměrovat mě někam, kde nebudu mít šanci uspět a nechat mě trpět stejně jako toho chudáka ve stromě a mého otce?”
„Možná,” zapřede.
To mi stačí, otočím se a utíkám pryč. Minu Morta, pár mužíků a už jsem na cestě. Utíkám pořád dál a dál a nevšímám si toho jak se okolí přetváří. Nejsem s to o čemkoliv přemýšlet, prostě se jen chci dostat co nejdál od té zvrácené ženské.
Zastavím se až když doběhnu k obrovské šnečí ulitě. Vlezu si dovnitř a schoulím se do klubíčka přesně tak, jak to udělala silueta postavy ve stromě a v kapličce. Snažím se něco vymyslet, ale mysl jako kdyby mi vypnula. Začnu tiše plakat. Slzy které dopadnou na zem zasyčí a promění se v malou rosničku, která odskáče pryč.
„Paní jsi velice nakrknul,” řekne hlas Morta
Mám dost toho mluvení s ním v hlavě. „Zabila mi otce jen tak pro radost!”
„Je zvláštní, to ano. Ale na to nesmíš myslet. Důležitý je tvůj osud, ne osud tvého otce.”
„Žádný osud není, jen si ze mě děláte divadélko, prostě jen chcete abych skákal a snažil se na něco přijít a vy abyste se u toho mohli náramně bavit.”
Chvíli nic neslyším, asi si třídí myšlenky, ale pak promluví znovu: „Tohle se nevyvýjí tak, jak jsme čekali. Paní má ráda, když se dějí velké věci. Fascinuje jí to, to proto tě nechala naživu. Doufala, že až jednou budeš připravený čelit našemu světu, dokážeš něco nad čím by se pobavila. Máme velice zdlouhavou a nezáživnou práci, každé povyražení přijde vhod. A počkat patnáct let je pro nás jako mrknutí oka. To, že smrt tvého otce tě duševně připravila jsme ani jeden nečekali. Museli jsme se tomu přizpůsobit, a tehdy trocha lhaní neuškodí.”
„Trhni si,” odseknu a zamyslím se. Chtějí po mě velké věci? Tak je mají mít. Najdu způsob jak tátu najít a jak ho dostat z toho nekonečného bloudění po téhle zemi.
„To by mohlo fungovat. Kdybys měl tušení, jak ho osvobodit.”
„Co se stane, když někdo umře v téhle zemi?” zeptám se
„Cože?”
„Pořád mám ještě pět otázek. Na většinu jste mi neodpověděli. Tahle je třetí.”
„O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Tady není možné nikoho zabít. To dokáže jen paní,” odmlčí se, „ty jsi vážně přemýšlel o tom, že zabiješ vlastního otce?”
Přemýšlel. Vím, že bych ho tím dostal z jeho trestu.
„Mám čtvrtou otázku Morte,” řeknu, „a chci aby se ta ženská v závoji nedozvěděla o tom, že s tebou mluvím.”
„Dobře,” souhlasí.
„Dokážu najít svého otce?”
„Ano,” řekne po chvíli mlčení.
To mi stačí. Vylezu z ulity a jdu zrealizovat ten nejšílenější plán, jaký mě kdy napadnul.

Kapitola 7

Zatímco jsem byl v ulitě se svět okolo mě znovu přetvořil. Teď stojím uprostřed zamrzlého rybníka, kam až oko dohlédne je jen led. Zavřu oči a představím si svého otce. Tak jak jsem ho vídal každý den. Tmavé krátké vlasy, důkladně oholený, kostkovaná košile a džíny. Trošku větší břicho, ale svalnaté ruce.
Otevřu oči a a svět okolo mě není. Jsem sám v černočerné tmě. Nademnou, podemnou ani nikde jinde není nic. Tak tohle moc nevyšlo. Zkusím to znovu. Tentokrát si ho představím v nějaké místnosti. Třeba v naše obýváku. Sedí na gauči, nohy má hozené na stole a čte si noviny. Otevřu oči. Dívám se na obrovskou trafiku. Ve výloze je několik tisíc časopisů a z každé titulní strany na mě kouká neznámý obličej a směje se mi.
„Není jednoduché najít někoho, kdo existuje v několika časových pásmech, že? Je tu minulost tvého otce, tu si můžeš zobrazit, protože jí znáš, ale přítomnost ne. Bude to těžší než sis myslel.”
„Jak ho najdu?” zeptám se.
„Tvůj osud se ubírá jiným směrem, než jsme si mysleli. Ale není v mé moci ti v něčem bránit. Je to tedy tvá další otázka?”
„Ano,” odpovím.
A obraz před očima se mi znovu přeuspořádá. Zmizí trafika i se všemi svými časopisy a místo toho ze země z ničeho nic vyroste spoustu stromů. Slunce na obloze nahradí svit měsíce a vzduch se ochladí. A přímo přede mnou v tom podivném lese stojí táta. Vypadá jinak, než jak si ho pamatuju. Úsměv z tváře zmizel a sympatickou jiskru v očích nahradil strach.
Jakmile mě uvidí, tak začne couvat dozadu.
„Tati!” vykřiknu a už se k němu s nefašlovanou radostí ženu.
„Kdo jsi?!” zakřičí na mě a ze země sebe větev na obranu, „drž se ode mě dál!”
Do očí už se mi znovu ženou slzy. „Ty mě nepoznáváš?”
Neodpoví, ale podle výrazu v jeho tváři snadno odhadnu odpověd. Vůbec nic to nemění, svůj plán uskutečním tak jako tak, jen jsem v hloubi duše čekal a těšil se na naše shledání.
„Tak jo, vím, že to pro tebe bude znít šíleně, ale víš kde jsi?” zeptám se ho.
Větev pořád drží zvednutou, je připravený bránit se. „Nevím kde jsem, pořád se to tu mění. Vždy, když se otočím se všechno zdá jinak, než jak to bylo předtím.”
Pohledem kmitá sem a tam. Nedůvěřuje mi, myslí si, že jsem mu přišel ublížit. Tenhle svět má na duši a vědomí člověka jen špatný vliv. „Dokážeš to tu vydržet, aniž by se svět okolo tebe změnil? Prostě se jen dívej na jedno místo a soustřed se na to kde jsi, ano?”
„Proč bych to měl dělat?” zeptá se.
„Dokážu tě odsud dostat,” řeknu mu.
„Ne, nedokážeš. Odsud se nikdo nedostane. Viděl jsem, co to s člověkem udělá. Tohle místo postupně sežere všechny vzpomínky a všechnu příčetnost. Už teď jsem odsouzený k tomu se tady do konce věků jen belhat a trpět!”
Myslím, že jsem špatně zvolil slova.
Dál křičí : „To ta ženská! Ta prolhaná zvrácená blbá ženská mi tohle udělala!”
„Já vím,” řeknu, „a taky vím, jak přelstit zase jí.”
Ledaže..Morte?
„Ano?” ozve se a lesem se rozlehne ozvěna. Otce to vyleká a se zaskučením spadne na zem.
Může mi ta ženská číst myšlenky na dálku, stejně jako ty?
„Může, ale je naštvaná, že jsi jí upřel divadlo, nesnaží se o to.”
Výborně. Toho musím využít. Buď teď nebo nikdy. Důkladně si prohlédnu tohle místo. Každý strom, každý list i každého mravence co se mi prohání pod nohami. I tátu, který leží na zemi a netuší co se děje.
„Zůstaň tak jak jsi!” přikážu mu a představím si hradní místnost.
Ani se nemusím nijak důkladně soustředit. Les ihned zmizí a místo toho stojím před trůnem, ve kterém sedí ta prolhaná bestie.
„Nazdar obludo,” pokřiknu po ní.
Okamžitě vstane z trůnu a běží ke mně. „Jakže jsi mi to řekl, ty malý fracku?”
„Řekl jsem ti obludo. Už mě to tu nebaví a na Zemi už taky nechci, přišel jsem, abys mě zabila.”
„Zabila říkáš? A k čemu by mi to bylo?”
„Já vím, že to chceš udělat. Už od té doby, co je ti jasné, že ze mě divadélko mít nebudeš. Klidně si na to i sundej tu hrůznost co nosíš aby nikdo neviděl ten tvůj ksicht.”
„No jak si přeješ,” řekne a sundá si závoj.
Jakmile se zahledím do jejích očí, okamžitě mnou projede ta nejhorší bolest jako jsem kdy cítil. Hrdlo mi nechává volné, abych mohl křičet, chce si užít mojí zoufalost. A taky, že křičím. Tak jako ještě nikdy v životě. Křičím tak, že to hlasivky skoro nestíhají. Bolest začíná ještě sílit(a to jsem si myslel, že už to není možné!). Rozklepaná ruka se mi samovolně zvedne k obličeji a přímo před očima se mi najednou zlomí všechny prsty. Už nemůžu skoro ani křičet. Nedokážu určit odkud přesně bolest jde. Cítím jí všude, je to jako smažit se ve vroucím oleji.
„To já jen abys věděl, co to znamená zkazit mi divadélko! Když řeknu, že je tvůj osud něco velkého, tak je tvůj osud něco velkého a nikdo jiný už to nezpochybní.”
Pak se do toho vloží Mort. On ví, co mám v úmyslu, není tolik zaslepený vztekem a čte mi myšlenky.
„Paní, dejte mu už o co žádá. Je zrůdnost někoho takhle mučit!” řekne potom. Je mi jasné, že ani jemu se nezamlouvá co dělá teď se mnou a ani co udělala s mým otcem, ale drží jazyk za zuby.
„Budiž,” řekne a mávne ke mě rukou, „mrtvý.”
Bolest ustává a já cítím, jak se ze mě něco snaží dostat. Vzdoruju tomu. Ještě ne, teď ještě ne!
Představím si tátu. Les okolo něj, všechny stromy, listí a noční oblohu s měsícem. Otevřu oči a stále dělám co můžu, abych se nerozskočil. Jsem tu. A můj otec je natažený na zemi přesně tak, jako byl, když jsem odsud zmizel. A teď už vím, že dál vzdorovat nedokážu. Z posledních sil skočím po otci a pevně se ho chytnu. A hned na to jako bych vybouchnul - a se mnou i táta. Necháváme všechno co jsme kdy byli za sebou a jen tak poletujeme temnotou. Je konec - konec všeho. Oba jsme mrtví. Ve světe, kde lidé chodí po zemi a žijí své všední životy, i ve světě, kde existuje jen jejich vědomí. Zůstala po nás jen dvě těla bez života. Teď už se zdá všechno správné.
Možná jsem přece jen dostál svého osudu a dokázal něco velkého. Ne velkého tak, aby to pobavilo ty bytosti ve světě, který jsem tak náhle opustil. Ale něco velkého, co zachránilo mého otce před nekonečným utrpením v tom zvráceném světě.
Ráno mě mamka najde ležet v posteli, přesně tak jak jsem do ní večer ulehnul - ale budu mrtvý. Čeká jí nespočet let smutku a trápení, ale dřív, než se naděje bude znovu šťastná a vyrovnaná. A dřív, než se nadějeme my bude už s námi. Zase se všichni potkáme ve světe temnoty, kde není žádný smutek, ani radost, nejsou tu žádné možnosti. Všechno existuje jen jedním způsobem a to tím jediným správným.
Za jedinou noc jsem dokázal zachránit jednu duši, jednu(tu svou) připravit o život a jedné vložit do hlavy chaos a smutek. Není tu nikdo, kdo by soudil zda jsem jednal správně. Ale vím, že tady stejně na ničem nezáleží.
Jsme volní