Přes práh dospělosti - 17. Něco v sobě nezměníš...

Úryvek č. 4 - Markova nutná přetvářka, chybí upřímnost, Michalin kontrast duše a těla. Možný
název - Nezměním se, protože to nechci!
"Uf, konečně se mi povedlo zdrhnout. Teda ten tvůj kamarád je ale neodbytnej tvor, co?"
Michala se přiřítila ke stolku jako velká voda a vyčerpaně se opřela o desku stolu.
"No jo, copak Andy, ten vždycky věděl, co chce a dokázal si za tím jít," nadhodil nezúčastněně Marc a ani se na ni nepodíval.
"Ále co. Pojď za náma tancovat, lidi se začínají docela dobře bavit. Kluci říkali, že hrozně rád a skvěle tancuješ," vyzvala ho.
"Promiň, nemám teď nějak náladu," zamračil se.
Sedla si na židli naproti němu. Sundala si sluneční brýle, ale nedívala se na něho. Oči měla sklopené a nenápadně s ostychem pozorovala jeho ruce, jejichž prsty kreslily do dřevěného povrchu stolu neviditelné obrazce.
Není tak klidný a chladný, jak se snaží působit, pousmála se v duchu smutně.
Ano, snažil se vypadat vyrovnaně, ale uvnitř byl plný obav, nejistoty a strachu. Tak jako ona...
Choval se tak často. Musel se přetvařovat, ať mu to bylo milé nebo ne. Jeho okolí mu nedávalo na vybranou. Anebo snad přece ano? Možná. V každém případě tu byla ještě druhá stránka jeho nutné přetvářky - nechtěl, aby kdokoliv odhalil jeho emoce.
Ne, nestyděl se za ně, jen se tímto způsobem bránil před lidmi určitého typu, kterých už poznal mnoho. Příliš mnoho na to, aby zůstal pod jejich tlakem nezměněn. A právě tito lidé v něm vytvořili tento strach z upřímnosti. Upřímnosti ke komukoli a o čemkoli.
"Měla bys jít zpátky na parket, Andrew začíná být neklidný," upozornil ji kousavě.
Vyznělo to přesně tak, jak nechtěl. Vyháněl ji.
Snažila se ho chápat. Snažila se mu dokázat, že mu rozumí, ale...
"Tak... promiň."
"Za co?" hlesl zaraženě.
Pokrčila rameny a pokoušela se ovládat svůj rozechvělý hlas: "Za cokoli... za všechno... nevím, snad je to i jedno..."
Zvedla se od stolu a spěšnými kroky se chtěla vzdálit.
Rychle se vzpamatoval. Když ho míjela, jemně, ale rozhodně ji chytil za loket a vstal.
Zastavila se, ale neotočila se k němu.
"Měl bys mě pustit, takhle nemůžu odejít," prohodila s očima zabodnutýma do země.
Nepustil ji.
"Promiň," hlesl krátce. Zmoženě sebou praštil na židli a mnul si rukama obličej.
Cítila, že víc neřekne. To jedno slovo jí však stačilo. Bylo v něm víc než jen slovní význam, byla v něm hluboká upřímnost. Chtěl, aby zůstala. Toužil po tom. Toužil po její přítomnosti.
Mlčky se posadila.
Měl strach, že všechno zkazil. Přemýšlel, co říct... Ale slova nepřicházela.
Mlčeli, a přitom si toho chtěli tolik říct. Oba v sobě sbírali odvahu vyjádřit...
"Mám strach," uklouzlo konečně Michale.
"Snad ne ze mě? Promiň, že se chovám hloupě."
"Ne, mám strach z toho, že nechceš, abychom byli přátelé, protože jsem moc mladá, z tvého pohledu možná vážně ještě dítě pod tvou úroveň, co si jen hraje na někoho dospělého, kým není..."
"Tohle si myslím o úplně jiných lidech a to je jich většina starších než ty. Naprosto s tebou souhlasím, že člověk nenabývá dospělosti fyzičnem, ale myšlenkami a názory. O tom, být slavnou hvězdou, sní snad každý člověk, i já jsem o tom dřív snil... Dokud jsem to neprožil na vlastní kůži a neuvědomil si, že skutečnost je jiná než sen. Je zbytečné říkat si: Je pozdě..."
Marc se najednou zarazil. Lekl se své nezvyklé upřímnosti. Řekl víc, než chtěl.
Podíval se na ni s obavami. Poslouchala ho se zaujetím, ale celou dobu se mu nepodívala do očí.
Okamžitě zalitoval své otevřenosti.
Bože, proč jsem porušil svůj zvyk nikdy nemluvit o svých citech?! Co mě k tomu donutilo? Co dokázalo podlomit mé zaryté přesvědčení, že ukázat své slabosti znamená vydat se ostatním na milost a nemilost?! Vždyť jsem téhle sedmnáctce řekl víc než komukoli jinému! A to ji znám teprve...
Zvedla hlavu, a jako by chtěla vyvrátit jeho pochybnosti, konečně se mu podívala zpříma do očí.
Zdálo se mu to nebo její oči opravdu tvořily dokonalý kontrast s jejím tělem?! K té křehké mladosti se ty hluboké, tajemné oči vůbec nehodily!
Kolik toho už asi ty oči za těch necelých sedmnáct let viděly? Čeho všeho musely být svědky?
Všechno, co zažila, jako by se zrcadlilo v jejích očích. Všechny ty detaily, které ovlivnily její život, utvářely její duši... Nabízela snad světu nést všechnu jeho tíhu? Jaké bláznovství! On ji tedy rozhodně svými problémy zatěžovat nechtěl...
Nechtěl? Snad si chtěli pomoci navzájem... jen udělat ten zásadní krok...
"Víš, nechtěl jsem říct, že nejsi normální, když jsem mluvil o tom, že normální teenageři sní o tom, být hvězdou," začal omluvně.
"To máš jedno, stejně si o mně hodně lidí myslí, že nejsem normální. Ale nevadí mi to. Jsem taková, jaká jsem a nechci se měnit..." svěřila se mu. „Na lidskou duši neexistují žádná měřítka, žádné parametry...“
"Taky o mně většina mých známých říká, že jsem nenormální. Ale kdo má právo říkat, co je normální a co ne?! Ani žádný doktorský titul nikoho neopravňuje myslet si, že zná onu absolutní pravdu!“
Mlčky souhlasně pokývala hlavou a usmála se na něho.
Měla příjemný pocit, že konečně pochopil...

Tomáš odložil deníček a převalil se na záda.
Připadalo mu neuvěřitelné, že se setkal právě s Lýdií, s dívkou, která byla ´zvláštní´ stejným způsobem jako on. Stalo se něco, o čem oba jen snili. Ona ve své knize a on ve svých básních.
Co vlastně vím...
Vím, že láska je moc krásný cit,
který touží každý mít,
že láska je souhra dvou zbloudilých srdcí,
krásné ´něco´ s neomezenou mocí...
A v co doufám?
Snad si tím dost troufám,
ale čekám, že přijde v podobě nevinné,
v děvčeti, jež zůstane pro mě jediné...
Navěky a věrně prožijeme náš společný úděl,
se šťastnou vděčností, že právě tak to Bůh chtěl...
Páni, kolik mi bylo v té době, když jsem tohle psal? Patnáct, šestnáct? Jo, to jsem byl ještě plný síly a touhy žít a objevovat svět... Tenkrát jsem ještě věřil ve spravedlnost a v to, že každý člověk si prožije, co si zaslouží. Možná něčemu z toho začínám znovu věřit. Lýdie pro mě znamená spravedlnost...