Přes práh dospělosti - 16. Věčné hledání absolutní pravdy...

Úryvek č. 3 - debata o tom, jaké to je být známou osobností, nesoudit lidi podle cizích řečí,
dospělé dítě, jenom hra, odepsaná. Možný název - Vybrat si tu správnou stranu:
"Michalo, můžu se tě na něco zeptat? Ty nás vážně neznáš?" vypadlo najednou z Chrise.
Michala se zatvářila zvláštně, jako by o tom nechtěla mluvit. Chvíli mlčela a snažila se zakrýt svou podrážděnost. Nakonec Chrisovi přece jenom odpověděla: "Ale jo, jistě, znám vás - je těžký vás nepoznat. Nechtěla jsem se s vámi bavit jako s hvězdami... No, marná snaha, co?"
Marc se hned nesouhlasně ozval: "Proč? Copak známé osobnosti nejsou lidi? Záleží jen na nich, jestli si na svém postavení zakládají natolik, aby nikomu nedovolili chovat se k nim jako k sobě rovným."
Michalin tah se povedl. Konečně dokázala Marka vyburcovat k tomu, aby řekl zase jednou svůj názor. Chtěla poznat, jaký je jeho pohled na spoustu různých věcí, ale on pořád mlčel a jen ji pozoroval, jak hájí svá přesvědčení. I ona však měla právo poznat jeho názory.
"Jo, jasně, jsme úplně normálně střelení jako ostatní v našem věku. Teda kromě Markyho, ten je výjimka, která potvrzuje pravidlo. Ve svém věku došel k moudrosti dospělých, zkušených a starých mudrců," dal se opětně Andy do popichování.
"To víš, někdo má to štěstí. Spousta nevýjimek nedojde možnosti používat třeba jenom mozek, ani kdyby strávily na Zemi třeba celý tisíciletí," prohodil Mark.
"Jo, a někdo má to štěstí, že okolo něho padaj všichni jak mrtvý muchy a on jediný mezi nimi vydrží, že?" nadhodil nenápadně Andy.
"Hele, tohle je něco jako vaše soukromá hra nebo co? Třeba jako slovní kopaná nebo vlastně spíš slovní karate, že jsem se trefila?" vložila se do toho Michala.
"Jen slušně odpovídáme jeden druhému na otázku, viď, Marky?" usmál se křivě krajně vytočený Andy. "Ale rádi změníme téma."
"Hele, Michalo, nechceš nám třeba něco říct o tom, kde žiješ a tak?" ozval se poprvé za celou dobu tiše přihlížející Brad.
"No, můj život není možná tak pestrý jako ten váš, ale přesto bych nechtěla být hvězdou. Asi se divíte, ale neměnila bych s vámi ani za nic."
"To myslíš vážně? To je teda síla!" otočil Andy okamžitě svou rozzuřenost v naprostý údiv.
Tak teď ses právě po pěkně dlouhý době konečně vyjádřil upřímně, hochu. Tenhle vrcholnej údiv ti věřím. Víš, ty to prostě fakt moc žereš, Andrewe, mávl nad tím v duchu Marc rukou.
"A co se ti vlastně na takovém životě nelíbí? Vždyť je to skvělý!" kroutil hlavou Chris.
"Mám takovou tendenci příliš přemýšlet o budoucnosti. V takovém životě by byla na můj vkus až moc nejistá."
"Ale my svou budoucnost známe a bereme ji," snažil se Andrew zapůsobit inteligentně a dělal, jakože je nad věcí a ví, o čem mluví.
"Záleží na názoru a představě o budoucnosti. Být „celebritou“ většinou znamená vzdát se svého soukromí a toho já si příliš cením. V tomhle směru vlastně takové lidi, jako jste vy, obdivuju. Je to velká oběť, nejen sranda a super dobrodružství, je to tak?"
"No, to je teda síla! Marcu, neříká ti to něco?" dloubl Marca loktem Brad.
"Zvláštní, ale mám taky takový názor," zašklebil se Marc.
Michala se zachvěla vzrušením. Nezklamala se v něm.
"Ty si to myslíš taky, Marcu?" ujišťovala se.
"Ano," kývl klidně, ale pak se zvláštním pohledem někam do nebe dodal: "To však nikoho nezajímá. Hvězdy mají plnit jen svou roli, víc se od nich nečeká. Ostatní se, dá se říct, doslova zakazuje... Pryč jsou ideály o uměleckém vyjádření světu...“
Na chvíli zavládlo tíživé ticho, které protrhla až nedočkavá Michala. Byla si totiž stále víc jistá, že našla „toho pravého člověka“... Chtěla a musela vědět víc a víc!
"No, ale řekněte mi taky něco o sobě, něco veselého - třeba zážitky nebo jak si rozumíte a jací jste přátelé..."
"O nás toho už určitě víš dost," pokrčil rameny Chris.
"Ano, ale jen z časopisů a tak. Já nikoho předem neodsuzuju podle cizích řečí. Musím ho nejdřív poznat osobně," vybízela je Michala dychtivá poznat jejich pravé tváře.
"Možná bys pak o nás mohla napsat knihu psychologických poznatků!" zachechtal se Brad.
"No jasně, už vidím ten titulek - Pophvězdy jsou také lidé!" přisadila si Michala ironicky.
"Být hvězdou je sen snad každého normálního teenagera," podotkl Marc.
"Jo, já vím, patří to k „normálnímu“ vývoji většiny lidí v pubertě," dala mu za pravdu.
Marc na ni vrhl nedefinovatelný pohled. Nebyl nenávistivý, spíš nedůvěřivý a trochu nechápavý. Nechtěl si připustit, že tahle holka do něho vidí.
"Víš co? Já ti taky ukážu něco, co patří k normálnímu vývoji lidí," poznamenal Andy a chytil udivenou Michalu za ruku. "Jdem tancovat! Pěkně to tady rozjedem!"
Michala se chtěla bránit, ale on ji nekompromisně táhl na parket.
Začala hrát nějaká rychlá píseň a Andy ji pro všechny okomentoval slovy: "Tak, lidi, tohle je něco na zahřátí a hlavně na probuzení! Pojďte všichni na parket a udělejte si příjemnou ranní rozcvičku na čerstvém vzduchu! Tak honem, všichni ke mně, nikdo neváhat...!"
Andy vyřvával z plných plic a svá slova doplňoval frajerskými gesty. Lidé se začali opravdu zvedat a vybíhat k nim. Za chvíli většina z nich řádila na parketu.
Chris a Brad byli mezi většinovými nadšenci, a tak Marc u stolu brzy osaměl. Nevadilo mu to - měl alespoň možnost trochu si to všechno srovnat v hlavě.
Chovala se, jako by se mě snažila před Andym bránit, jako by mi chtěla dokázat, že je na mé straně. A ty její osobitý názory! Kdo by to do takový holky řekl?
Zarputile přemýšlel, o co může Michale doopravdy jít. Nakonec došel k rozhodnutí, které ho pořádně zklamalo. Vlastně si nedokázal připustit, že by mohla mít dobré úmysly. Byl přesvědčený, že s ním jenom hraje špinavou hru, snaží se ho obalamutit a udělat z něj hlupáka. A pak jít za Andrewem.
Ne, je to naprosto jasné. Jenom to na mě hrála. Odešla si s Andrewem a to mluví za všechno.
Odepsal ji.

"Hej, Tome, nepřeháněj to! Moc to žereš!" zatřásla jsem s ním. "Máš oči jak tenisáky a..."
"...ty tvý ksichty jsou k podělání," doplnil mě za mými zády Slávek.
Tomáš na nás hodil tázavý pohled.
"No fakt! Pořád děláš divný grimasy, asi to vážně moc prožíváš," přisvědčila jsem starostlivě.
"To nic, občas si při čtení nějaký knížky zkouším výrazy, který autor popisuje... Ale je pravda, že mi to už asi leze na mozek, protože jsem si to ani neuvědomil," přiznal Tomáš.
"Nechceš toho na chvilku nechat?" navrhla jsem.
"Teprve jsem dočetl druhej úryvek! Jsem v nejlepším, tak toho nemůžu nechat," bránil se.
"Fajn, tak si tady louskej, já jdu s Shady do vody," souhlasil Slávek.
"MY DVA jdeme do vody? O tom nic nevím!" zašklebila jsem se nechápavě.
"Jo, já vím, právě ti to oznamuju. Ale ještě menší detail - ty do vody letíš!" upřesnil to a chystal se hodit si mě přes rameno.
"Zpomal, hochu, zpomal!" zadržel ho Tomáš. "Tohle eee!"
"Aha," vzdal to dobrovolně Slávek. "Tak my jdem hrát třeba volejbal, jo?"
"Mám jít s váma, Lýdi?"
"Jak chceš, třeba si ten kousek dočti, a pak přijď, když seš teda v tom nejlepším, jak říkáš," pokrčila jsem rozjařeně rameny a po jeho přitakání odešla.