Teva

    Drozd zamával křídly, usadil se na větev vysoko nad zemí, otevřel zobáček a začal zpívat. Zhluboka jsem se nadechla a soustředila se na něho svým vnitřním zrakem, teď vypadal jako světlá silueta mezi zelenými prameny. Stačila mi jediná myšlenka a jeho roztrhané tělíčko mi dopadlo k nohám. Příště buď zticha, ušklíbla jsem se v duchu, zvedla plnou dlaň krvácejícího masa a naplnila si chřípí horkým, kovovým pachem krve. Před očima mi prolétl sled obrazů, které jsem si se zájmem prohlížela, všechny z ptačí perspektivy. Mládě, sotva odrostlé, pomyslela jsem si zklamaně a ostatky neobřadně zahodila do křoví.
„Tevo, zase lovíš ptáky?“ ozval se mi v hlavě hlas podobný mému vlastnímu.
„Teprve jsem začala,“ odvětila jsem nahlas a vyhlížela ve větvích další cíl.
„Co ty?“ zeptala jsem se po chvíli, nastala chvíle ticha.
„Našla jsem rysa,“ zašeptal sestřin hlas.
„Kde jsi?“ zeptala jsem se napjatě, tohle byla příležitost pro trochu dobrodružství.
„Na převisu, kočička něco žere pod ním.“
„Hned tam budu,“ usmála jsem se a rozeběhla se. Stromy se okolo mě míhaly zběsilou rychlostí, na převisu jsem byla za několik okamžiků a jen drobné svědění mateřského znaménka na pravém rameni mě upomínalo, že jsem použila Rychlost.
    Jedna z mých pěti sester, Epona, se s drobným úsměvem dívala dolů, na hodující šelmu, když jsem se vynořila z lesa a postavila se vedle ní.
„Chceš ji nechat dojíst?“ zeptala jsem se v duchu.
„Jo, bude tam o vzpomínku víc,“ vkradl se mi do mysli její úšklebek. Usadily jsme se s nohama volně přes okraj skály a s trochou nedočkavosti čekaly, kdy rys naplní svůj žaludek, abychom mohly začít náš vlastní lov. Místo toho, aby se kočka nasytila a odtáhla, se jala svůj úlovek tahat v zubech kamsi do lesa. Epona a já jsme se na sebe překvapeně podívaly.
Smečka?
Mláďata?
„Jdeme,“ poslala jsem sestře myšlenku a tiše jsme začaly sestupovat podle pravé strany převisu. Naše drobné postavy se tiše kradly kapradím, které bylo místy vyšší než my, přeskakovaly přes ostrůvky v močálech, kde se o nás otíraly bludičky, přičemž jsme velkým obloukem nadbíhaly vyhlídnuté kořisti.
    Tohle bude paráda, pomyslela jsem si při pohledu na řídký kousek lesa, ve kterém se rozvalovala asi desítka šelem. Epona vedle mě si olízla rty a ukázala na rysa s úlovkem, který se právě vynořil z hustého mlází.
„Počkej,“ zadržela jsem myšlenkou sestru, která se užuž chystala vyrazit mezi šelmy.
„Co je?“ vyprskla v duchu.
„Nadeženu ti je,“ usmála jsem se na ni, ona vzrušeně přikývla a já se ztratila v podrostu. Neslyšně jsem se rozeběhla na druhou stranu, smečka zatím požírala srnu a nevěnovala pozornost okolí.
„Jdeme na ně,“ zaslechla jsem myšlenku a mezi prsty mi vyrašily drápy.
„Kolik jich tam je?“ odpověděla jsem, zatímco mi se mi tělem rozléval žár.
„Tucet, šest pro každou,“ odvětila Epona radostně.
„Utíkejte, kočičky,“ pomyslela jsem si a okolo rozprostřela auru teroru.
    První rys strnul uprostřed kroku a jeho krev mi postříkala tvář, když jsem se okolo něho prohnala, zarazila mu drápy mezi lopatky a zakousla se do divoce pulzující krkavice. Pach krve prořízl vzduch a můj pohled se přelil do červenočerné. Ani jsem nevnímala, že jsem se vrhla na další kus, který se stačil obrátit a dát na útěk. Skočila jsem mu na hřbet a několik okamžiků si užívala projížďku, než jsem mu překousla míchu, složil se jako harmonika, jak jeho tělo narazilo v plné rychlosti do stromu. Zastavila jsem se a dala rysům několik okamžiků náskok, než jsem se vrhla na třetí kus. Chvíli jsem běžela vedle něho a potom jsem mu drápy zchromila nohu, dopadl neohrabaně na zem a na chvíli zůstal omráčený ležet. S klidným úsměvem jsem k němu došla, pohladila jeho jemnou hlavu, objala ho kolem krku, trhnutím mu zlomila vaz, drápy přejela krk a hltavě se napila krve. Ostatní prchali mezi stromy, ale ty jsem se rozhodla přenechat Eponě, já jsem chtěl krev vůdce smečky a tam mi právě stékala do krku. Podle několika bolestí naplněných ozvěn jsem poznala, že Epona se nejspíš dobře baví.
„Dostala jsi záchvat dobrosrdečnosti? Běží mi jich tady devět,“ ozvala se posměšně.
„Alfa pozdravuje,“ odvětila jsem a otevřela mu břicho. Ucítila jsem její pokrčení rameny a spokojenost, když se vrhala mezi prchající šelmy a trhala je na kusy. Probírala jsem se vnitřnostmi, nasávala jejich pach a pomalu se probírala obrazy ve vzpomínkách alfy. Byl to starší, zjizvený lovec, a jeho bezpočet vzpomínek na štvanice a zápasy o území mě zaplavily. Vychutnávala jsem si chuť krve, která jimi prosákla, až jsem našla něco velmi neobvyklého.
    Rys uviděl kořist, ale nezaútočil, jeho zkušené instinkty ho varovaly. Dva muži, jeden v černé, druhý taktéž s rudým páskem. Mířili do mezi hluboké močály, přišli pěšky a třebaže byli ostražití, nebyl z nich cítit strach, jen jistota. Rys se otočil a utíkal, dokud se nedostal na druhý konec lesa. Ta vzpomínka by normálně zapadla mezi ostatní... kdyby se to nestalo před necelými čtyřmi hodinami.
„Co povídal alfa?“ ozvala se Epona.
„Dneska se bude lovit ještě jednou,“ odvětila jsem.
„Nějaké zvíře?“
„Tentokrát lidi,“ usmála jsem se a jazykem si očistila rty.
    Jako dvě temné šmouhy jsme se hnaly lesem po stopách, které ti dva muži ze vzpomínek alfy zanechali v močálech. Byly jasně vidět, šlápoty pomalu nasakovaly vodou a podle mého odhadu nebyly snad ani ty čtyři hodiny staré. Muži šli najisto, vyhýbali se hlubším močálům a využívali nenápadně poznačené, bezpečné stezky. Muži podle stop mířili na jeden z mála močálových ostrůvků, kam jsme se zatím při našich toulkách po lese ještě nedostaly, já a mých pět sester. Všechno je jednou poprvé, pomyslela jsem si a zvědavě si prohlížela varovací zaklínadlo na vstupu, ani k němu nebyla přichycena žádná past.
„Nic moc,“ řekla Epona, když zaklínadlo jenom pomocí hrubé síly strhla z kamenného oblouku, ale to spustilo druhé kouzlo, které muže slabým zataháním varovalo.
„Chytré,“ ušklíbla jsem se posměšně jejím směrem a opatrně začala sestupovat po ošlapaných, kamenných schodech dolů do tmy.
    V podzemí by normální člověk neviděl nic než neprostupnou tmu, my jsme viděly i ty nejjemnější praskliny ve stěnách.
„Jak tohle musí být staré...“ zašeptala Epona. Olízla jsem kámen a hned z něho vytouženou informaci dostala.
„Pět století a dvacet let k tomu,“ odvětila jsem a obezřetně pokračovala chodbou, sestra šla o krok za mnou. Dvojice neznámých musela být někde před námi, chodby se mnohokrát větvily, ale na kamenné zemi byly stopy v prachu jasně vidět.
    Prve nás upozornilo slabé světlo pochodně, které vycházelo zpoza rohu, a hlasy, které se lámaly chodbou tak, že jim nebylo rozumět.
„Nemůžeme mezi ně jen tak vletět,“ ozvala se mi Epona v myšlenkách.
„Počkej tady, já je obejdu,“ odvětila jsem a odbočila do tmy, během několika minut se mi povedlo projít labyrintem o křižovatku dál, tentokrát se světlo přibližovalo a hlasy byly jasnější.
„... říkám ti, že to tady někde musí být,“ říkal první z nich
„Jo a taky jsi říkal, že někdo strhl hlídací zaklínadlo,“ odvětil mu druhý, hlubší.
„Proto bychom to měli najít a rychle vypadnout,“ zavrčel první.
„A co hledáte, pánové?“ zeptala jsem se líbezně a vynořila se zpoza rohu. Možná to nebyl nejlepší nápad, pomyslela jsem si, když mi bližší z mužů málem rozpůlil hlavu mečem.
„Ne, je to jenom holka,“ zastavil ho kumpán.
„A co dělá tady?“
„To nám snad může říct,“ otočil se ke mně, „kde máš rodiče?“
„Do toho vám vůbec nic není,“ ozvala se Epona zpoza jejich zad, oba málem vyskočili do stropu.
„Co to je sakra za hru?“ zavrčel jeden z nich, stáli zády k sobě a výhružně se na nás přes hroty mečů dívali.
„Co jste zač?“
„Sestry,“ odvětila jsem a v duchu okřikla Eponu, která se užuž chystala z nich udělat červený nátěr na stěny.
„Myslíš, že nás pronásledují?“ zašeptal jeden a druhý mu hned odpověděl, také šeptem v přesvědčení, že je neslyšíme.
„Ještě nás nesežraly, takže asi to nebudou měňavci,“ odvětil.
„Holčičky, co tady děláte?“
„Hledáme vás.“
„Nás... a proč?“
„Chceme vás sníst,“ usmála jsem se na ně bezelstně a oba se nervózně také usmáli.
„Co s nimi chceš dělat?“ ozvala se podezřívavě Epona.
„Můžeme si s nimi trochu pohrát, ne?“
„No... proč ne,“ usmála se moje sestra.
„Sníst? Ale proč jste to ještě neudělaly?“ zeptal se ten podezřívavější.
„Máme to napravit?“ pokrčila jsem rameny.
„To je dobré... holčičky, nevíte, kterým směrem bychom mohli najít červený krystal?“ zeptal se ten družnější.
„Zabírám si toho mága,“ poslala jsem myšlenku sestře.
„Dobře,“ odvětila, schovala ruku za záda a já téměř cítila, jak jí na ní raší drápy. Já jsem se ruku ani nesnažila schovávat, prsty se mi zahřály energií a já je bleskovým pohybem zarazila do mužovy krkavice. Z rány vystříkla krev, muž začal křičet a ještě přidal, když se mu skrze žíly začaly natahovat chapadla, která rostla z mých prstů a tahala z něho každý střípek informací.
    Hořká chuť špatného piva, zkažený pocit krvavého triumfu, horký ženský jazyk...
„Jakej je?“ ozvala se Epona, když skončila s tím druhým.
„Pěkný prase,“ odvětila jsem a stáhla své sondy, rána se zavřela. Muž se skácel s dalším výkřikem a držel se za krk.
„Můžu si taky vzít?“
„Posluž si, ale nenech ho naživu,“ řekla jsem a pozorovala, jak můj úkon opakuje, tentokrát muž křičel o trochu méně, po chvíli navždy umlkl.
„Je to prasák,“ odplivla si, když skončila.
„Můžu i já toho tvýho, že jo?“
„Že váháš,“ ušklíbla se a já se ponořila do snad ještě odpornějších zbytků vědomí, než měl ten mág, pokud to vůbec bylo možné.
„Lidé jsou tak...,“ nenašla jsem vhodné slovo, ani když jsem se přestala dávit. Epona pouze tiše přikývla a otočila se k odchodu, šla jsem o krok za ní a snažila se uklidnit rozbouřený žaludek.
    Lidé byli odporní.