Přes práh dospělosti - 15. Vyjádři za mě mé pocity...

Úryvek 2. - naťuknutí problémů Marcova života, seznámení Michaly a Marca, tato kapitola by se mohla jmenovat Popisuješ sebe, popisuješ mě:

Vstal brzo ráno a šel se ven projít. Jako obvykle přitom přemýšlel o svém životě a o životě lidí ze svého okolí. Stále tu bylo tolik nepříjemných věcí, za které se cítil zodpovědný. Každý mu sice říkal: „To už je život, Marcu, jsi dospělý, a tak je ti jistě dávno jasné, že člověk se nesmí trápit donekonečna něčím, co už minulo a nevrátí se... Musíš žít v přítomnosti, jen tak můžeš přežít!“
Jenže Marc právě tohle nedokázal. A jak běžel čas, s lítostí zjišťoval, že ve svém životě nemůže věřit už vůbec nikomu. A čí to byla vina? Zase jeho. To on udělal to velké rozhodnutí, které mu zničilo život.
Je pozdě, pozdě, příliš pozdě, opakoval si stále znova, ale změnit to neměl odvahu. Sám to nedokázal...
Kolem osmé hodiny se vrátil do hotelu. Většina lidí už snídala venku za hotelem a užívala si krásného, mrazivého rána. Seděli po skupinkách u stolů a živě debatovali, smáli se a spřádali své plány na krásný den.
Jak jim záviděl. Šťastné rodiny s dětmi, skupiny přátel, všichni měli pro co a pro koho žít. Jen on se v tomhle optimistickém světě cítil jako poraženec.
Náhle si všiml téměř prázdného stolku vzadu. Úplně mu přejel mráz po zádech, když v oné bytosti rozeznal tu dívku, co ho den předtím tak zaujala.
Pomalu procházel mezi stolky směrem k ní, a přitom se rozhlížel, jestli je ještě někde volno. Nebylo.
No, sice to zrovna není můj styl, ale jednou to zkusit můžu, rozhodl se po chvíli váhání a s předstíranou rázností přistoupil přímo k ní.
"Promiňte, slečno, nevadilo by vám, kdybych si přisedl? Nerad vás obtěžuji, ale nikde jinde není místo..."
Změřila si ho vystrašeným pohledem.
"Ale pokud vám opravdu vadím, klidně odejdu a počkám..."
"Ne, posaďte se, samozřejmě! Jen jste mě trochu překvapil... Vůbec mi nebudete vadit, jen doufám, že ani já vám nebudu překážet při příjemné snídani," zadržela ho a snažila se svou vystrašenost zamluvit.
Posadil se tedy naproti ní.
Nechtěl být sice neslušný, ale nedokázal od ní odtrhnout oči. Snažil se proniknout tou její záhadností a zjistit, jaká je...
"Jste hodně všímavý a přemýšlivý," promluvila k němu náhle přímo, až se lekl.
"Jste neprostupná jako skála," odvětil automaticky.
"Dokážete na první pohled odhadnout, jaký člověk je," pokračovala.
"Jste pořádně odměřená."
"Jste nedůvěřivý."
"Málo sdílná," rozvíjel zajímavou hru.
"Vždycky si necháváte zadní vrátka."
"Často filozofujete."
"Fascinuje vás všechno tajemné a nedostupné."
"Nejvíc vás fascinuje osud a smrt."
"Nebojíte se smrti samotné, jen pomalého umírání."
"A to ještě ne svého."
Na chvíli zavládlo napjaté ticho, během kterého se ti dva užasle prohlíželi.
"Mluvila jste o mně?" zeptal se překvapeně.
"A vy o mně?" opakovala otázku a záhadně se při tom usmála.
"My se přece neznáme, že ne?" ujišťoval se nedůvěřivě.
"Ne," souhlasila.
"A přece jsme se docela dobře popsali, pokud jsem to správně pochopil,“ ujišťoval se.
"Ano, mohu říct, že z mé strany je to stejné," odpověděla klidně.
"To znamená..." kroutil nevěřícně hlavou.
"No, možná to znamená, že bysme si mohli říct i svá jména," navrhla.
"Oh, jistě, pardon, slečno," plácl se Marc do čela. "V tom překvapení mi to nedošlo... Jsem Marc Danielson. A smím vědět, jaké je vaše jméno?"
Chvíli váhala a pak řekla: "Michaela Burianová."
"Úžasný," vydechl jenom.
"A co je na tom tak úžasného?" otázala se pobaveně, ale bylo jí to ve skutečnosti jasné. Jen ho chtěla nechat vyslovit to... za ně oba.

Aha, tak takhle to má Lýdie rozdělené. Každý zápisek má na začátku stručnou charakteristiku svého obsahu a pravděpodobný název kapitoly... Ti dva ale vážně vypadají na zvláštní jedince, kteří k sobě zřejmě patří a hledali se, až se našli. Myslím, že je Lýdie v té knížce nenechá dát jen tak dohromady. Jistě jim připraví spoustu překážek. No, vypadá to moc slibně! - Tak takhle nějak zněla Tomášova první nevyslovená kritika.
A co dál? - I s touto otázkou se vrhl do dalšího ´louskání´ mého díla.

Ke stolu Michaly a Marca se náhle přihrnuli tři kluci.
"Zdar, Marcu, co zase blbneš!? Řídíš se snad příslovím: Ranní ptáče dál doskáče nebo co, člověče? Tebe ráno zastihnout, to je nemožný! Jediná možnost je snad ani nechodit spát!" vychrlil na Marca jeden z chlapců.
"Buď rád, že vás při svým vstávání nikdy nebudím. Dokážu si představit, jak byste mě sjeli," odpověděl s úsměvem Marc, a pak se otočil k Michale. "Měl bych vás představit. Michalo, tohle jsou mí přátelé - Chris Tatterton, Brad Peterson a Andy Bacon. Kluci, tohle je
Michaela Burianová."
"Čau, čau, těší nás," pozdravili se s ní kluci a Andy si, samozřejmě, nemohl odpustit první poznámku: "No jo, ty seš ta kočka, co po ní včera Marky tak zasněně koukal. Byl úplně v transu a vůbec se s náma nechtěl bavit! Ale musím uznat, že měl dobrý důvod - to zase fakt chápu."
V Marcovi se zvedla vlna zlosti.
Tenhle kluk mě jednou umoří! Kdybych jenom věděl, proč mě tolik nenávidí?! Proč mě musí hned při první příležitosti před každým ztrapnit?
"No prima, tak to jsou oboustranný sympatie," kývla klidně Michala.
"Jo, tak to je fakt skvělý," usmál se kysele Andy, a pak to zase zkusil z jiné strany. "Hele, Marky, už jsi Míšu pozval na oslavu?"
"Rád bych, ale není to přece moje oslava, takže by to bylo trochu divný, ne?"
"To máš recht - tak ale já ji zvu," kývl Andy a přitočil se co nejblíž k Michale. "Pozítří mám sedmnácté narozeniny, takže chystáme oslavu a tímto tě zveme. Přijdeš?"
"Takové pozvání ráda přijmu, díky," pokrčila Michala rameny. Nebyla zrovna nadšená tím, že bude v přítomnosti tohohle kluka, ale zase na druhou stranu byla ráda, že má záminku být i v blízkosti Marca.
"Skvělý. A ještě něco - můžu se tě zeptat, kolik ti je?"
Po této otázce si Mark významně odkašlal a snažil se něco Andymu naznačit. Bezvýznamně.
Krajně trapnej, konstatoval nakonec v duchu a potichu si povzdechl.
"No, jistě," souhlasila trochu zaskočená Michala. "Za pár dní mi bude taky sedmnáct."
"To je super!" vykřikl Andy. "Tak to to můžeš rozjet dvakrát tak víc, ne? Kolikátého máš ty narozeniny přesně?"
"Třicátého prvního prosince, tři dny po tobě."
"Dost dobrý datum," ozval se poprvé za celou dobu Chris.
"No, to jo. Ale asi by bylo fér, abyste řekli i vy ostatní, kolik vám je, ne?" navrhl Andy a ani se nesnažil zakrýt svůj provokativný pohled na Marka.
Bože, to je vážně pitomec! Proč právě tohle musí být lidé, se kterýma trávím skoro každej den!?tázal se Mark kohosi...
"Tak jo," souhlasily ochotně Chris a Brad.
"Mně je dvaadvacet," hlásil ochotně Chris.
"A mně je čtyřiadvacet," oznámil Brad.
Všichni se otočili k Markovi.
"Marky, seš na řadě," vybídl ho s milým úsměvem Andy.
Fajn.
"Já už jsem tady mezi váma naprosto starej kořen s těma svejma osmadvaceti."
Uvnitř Michaly se začínalo všechno bouřit.
No, tak promiň, Andrewe Bacone, ale už teď si o tobě začínám dělat pěknej obrázek. Chováš se jako typickej sobeckej puberťák. Zajímalo by mě, co proti Marcovi máš, shrnula si to nakonec v duchu.
Andrew cítil svou nadřazenost. Marc řekl to, co chtěl slyšet a ještě mu nahrál.
Tak tohle jsou mí "nejlepší" kamarádi, řekl si v duchu ironicky Marc. Měl sto chutí odsud bez dalších slov odejít, ale nechtěl před Michalou vypadat jako úplný poraženec. Přestože jím evidentně byl. Tedy alespoň v očích svých a očích těch tří "kamarádů".
"Proč starý? Nezáleží přece na době, kterou člověk žije, ale na zkušenostech. Já osobně zastávám názor, že i mladý člověk může být duševně vyspělý." Michala se okamžitě rozhodla, že se prostě musí Marca zastat.
"Páni, to zní jako zkušenost odbornýho psychologa," obrátil to Andy schválně v žert.
Nevzala ho.
"Myslím, že bych se spíš já měla cítit trapně, protože můžu v očích dospělého člověka vypadat jako malý, hloupý dítě. Ale někdy i mladého člověka potká úděl, který ho donutí příliš rychle dospět. A nikdo přitom nebere ohled na to, že je to třeba ještě jen malé dítě, že netouží po tom předčasně dospět a vystrašeně se brání... Promiňte, asi vám to opravdu připadá jako odborný žvást nějakého psychiatra, ale tohle je můj osobní názor, který nicméně nikomu nevnucuji.“

Ano, tohle je opravdu tvůj názor, Lýdie. Michala za tebe říká to, co ty zatím nedokážeš vyslovit... Ale proč to nezkusíš, miláčku? Já vím - jsi stejně tvrdohlavá jako já. Říkáš si: Můj problém je můj problém a jen já se s ním musím vypořádat. Sama, sám - takto si povzdechl Tomáš po přečtení dalšího úryvku.
Věděl, že je nutné tohle všechno změnit. Vyhnat z nich obou ten zakořeněný pocit, že svou bolest a problémy si musí řešit sami...
Radost prožij s ostatními, bolest přežij sám. Lýdi, Lýdi, lásko, tohle je sice od tebe pěkné vůči ostatním, ale ne pro tebe samotnou! Zabije tě to! Tak jako to ničí pomalu, ale jistě, mě...