Přes práh dospělosti - 14. Můj život je kniha: Oběti osudu

"A co tamhleta?" ukázala jsem na tmavovlasou dívku v bílých šortkách.
Slávek se lenivě převalil na dece a hodil oko na onu bytost.
"Já chci blondýnku s modrýma očima jako seš ty," prohlásil umíněně. "A taky povahově stejnou jako ty!"
"Copak musí bejt stejně pitomá jako já?!" obrátila jsem oči vsloup.
Tomáš vedle mě se rozesmál. "V tomhle je Shady nepřekonatelná! Nenajdeš druhou takovou..."
"Ale já chcu někoho takovýho! Chcu někoho, s kým bych se mohl pěkně pohádat, skoro porvat, a přece být nakonec v pohodě..." stál si za svým Slávek.
"Bože, ty seš beran. Takový vysoký nároky..." kroutil hlavou Tomáš.
"Nepřeháněj, Sunny, jo! Děláš ze mě něco, čím vůbec nejsem. Nejsem žádná dokonalá holka, jsou přece lepší!" přesvědčovala jsem ho, protože mi z těch jeho řečí už vážně začínalo být trapně.
"Znáš mě. Jak si něco vezmu do hlavy, můžeš mě přesvědčovat, jak chceš - myslím si svý!" uzemnil mě Slávek. "Nevšímejte si mě, já budu lovit sám."
"Tak my se tady odsuneme kousek dál, abysme tě nerušili při lovu, Sunny," navrhl Tomáš a nečekaje na odpověď, sunul se o pár metrů dál a to i se mnou.
"Hele, nechceš mi ukázat tu knížku, prosím!" zaprosil po chvíli a hodil na mě tak prosebný pohled, že jsem ho musela něčím praštit, abych se mu nevrhla kolem krku. Pořád jsem si ještě připadala trochu... nesměle.
"No, tak jo," ustoupila jsem. "Ale jsou to jen takový úryvky, nic hotovýho."
"Tak už mě nenapínej, tohle přece vůbec nevadí," zaúpěl Tomáš nad mou nerozhodností.
Konečně jsem mu podala zápisník. Věděla jsem, že mu vlastně odhaluji kus sebe sama, ale cítila jsem, že u něho budou moje tajemství v bezpečí.
Až si ty úryvky přečte, bude mít spoustu otázek... na můj život. A já mu to řeknu. Budu k němu upřímná a on snad taky.

Úryvek č. 1 - Okouzlení
Zaujala ho na první pohled. Ostatní dívky mezi sebou živě debatovali a pokukovali po jejich skupince, ale ona... stála stranou, opřená o zeď hotelu, nevnímajíc okolí. Jediná věc, která ji zajímala, bylo nebe, ze kterého se pomalu snášel sníh.
Ona cítila, že ji něčí oči upřeně pozorují, ale doufala, že když se ovládne a nepodívá se do nich, po chvíli to vzdá.
Podcenila ho. Nedokázal od ní odtrhnout oči. Představovala pro něho obrovskou záhadu a to ho fascinovalo.
"Boží, poznali nás! Není člověka, kterej by nás už neznal," liboval si Andrew.
"Ale Andy, vždyť jsme si chtěli trochu odpočnout právě od všech těch lidí, zajet si někam, kde by nás moc neznali a ty si chválíš, že nás i tady poznali?! Seš cvok!“ prohlásil Bradley.
"Brade, Brade, to chce klid! Co je na tom špatnýho?! Tobě se snad nelíbí, že po nás všechny holky koukají?!" přidal se Chris.
Brad se nenápadně podíval směrem k dívkám, co se pořád vzrušeně chichotaly a házely na ně chtivé pohledy, a labužnicky uznal: "No, asi máte přece jenom pravdu. Zas tak hrozný to není, viď, Marcu?" Poslední slova mu houkl do ucha.
"Co blbneš, člověče!" otočil se na něho naštvaně Marc. "Myslíš, že jsem hluchej?"
"Ne, jen trochu mimo. Ale asi už chápu proč," vyjasnil mu to Chris a zaostřil na dívku u hotelu, co se k nim právě na pár vteřin otočila, a pak zmizela v budově.
"Aha," všiml si i Andy Marcova objektu zájmu. "Myslím, že jsme ji vystrašili. Škoda, věčná škoda..."
"Jste fakt děsný!" konstatoval suše Marc. "Ta sláva vám už pořádně vlezla na mozek. Nedokážete se na nikoho podívat bez vedlejších úmyslů, natož právě na holku!"
"Oh, promluvil náš psychiatr," provokoval zlomyslně Andy.
"Ne, neboj, nehodlám vám dávat nějakou přednášku. Svý slova si šetřím pro někoho, kdo je ještě schopnej přemejšlet nezaujatě," ujistil ho chladně Marc a odběhl do hotelu.
"Je tak přecitlivělej," zahrál Andy starostlivého. "To bude asi tím stářím. Už si zřejmě sem tam posteskne: Ach, být tak věčně mladý..."
"To jsem zvědavej, co budeš dělat ty ve svejch osmadvaceti, miminko naše," rýpl si Brad.
"Asi skočím z Eiffelovky... Tak starej nikdy nechci být," prohlásil arogantně Andy.
"No jo, pro něho je těch jedenáct let do osmadvaceti věčnost..." mávl rukou Brad. "Ale myslím, že příjemnej nebudeš nikdy. Natož na Marca. Vážně to už někdy přeháníš. Nevím, co proti němu vlastně máš."
"Je prostě tak jinej... A TO mi vadí."

"Lýdi, kdo je ta dívka a kdo ti kluci?" zeptal se Tomáš zvědavě, hned jak přečetl první kousek.
"No, to tam vlastně ani pořádně není... Ta holka se jmenuje Michala Burianová, je na dovolené na horách, ještě nevím jakých horách, se svými přáteli - Anetou Doležalovou a Lukášem Benetem. No, vlastně takovýhle detaily mám zapsaný na poslední stránce bloku. Jsou tam
poznámky o tom, jak se kdo přesně jmenuje, kolik je komu let, kdy má kdo narozeniny a takový věci," poreferovala jsem mu a on si onu stránku rychle nalistoval.
"Nevím ani proč, ale právě tyhle detaily mě nejvíc fascinujou. Je na nich založená osobnost každý postavy a nechává tě to co nejvíc ji poznat..." vysvětloval zapáleně nad onou stránkou a zmlkl, až když zvedal papír, který mu z bloku mezitím vypadl.
"Ne, počkej, to si nečti!" zadržela jsem ho a vytrhla mu ho z ruky. "Tam jsou poznámky, který už jsou zanesený v těch uryvcích! To si ještě nesmíš číst, věděl bys všechno dopředu!"
"Tak fajn, já to chápu, jenom klid," usmál se pobaveně a chytil moje divoce gestikulující ruce. "Tebe to nějak vzalo! Bereš svou práci opravdu vážně a to se mi fakt líbí!"
"Prima, tak ti nemusím nic vysvětlovat," zašklebila jsem se a nechala ho číst dál.

Michala Burianová má černé, krátké vlasy, tmavě modré oči, je jí 16 let, za pár dní bude mít narozeniny, narodila se 31. prosince, v budoucnu se chystá být psychiatričkou, má zvláštní dar odhalovat pocity lidí, má touhu jim pomáhat, není nikdo, kdo by pomohl jí...

Tomáš se na chvíli zarazil a poočku mě sledoval, jak ležím na dece a přivřenýma očima mžourám do sluníčka.
Zvláštní, je to jako by psala o svém životě... Mám pocit, že se o ní v téhle knížce hodně dozvím. A pokud tedy ano, bude fér, když jí řeknu i o sobě... všechno? Jednou se to stejně dozví, takže lepší bude, když jí to řeknu dřív, než si toho všimne sama a vyděsí ji to..
"Lýdi, užs to někomu dávala číst?"
Něco jako by mi bránilo v tom, abych se na něho podívala. Proto jsem jen krátce odpověděla s pevně zavřenýma očima: "Ne."
Nic neříkal. Ale nečetl. Čekal, až otevřu oči.
Dočkal se.
"Najdu v té knížce to, co si myslím?" zeptal se potichu.
Nervózně jsem začala pinkat do kamínků v písku u deky. "Myslím, že ano." Po chvíli jsem ještě ironicky dodala: "Michala se nedokáže smířit s tím, že je člověk... Nemůže se smířit se svou existencí. Myslí si, že kdyby nebyla, všechno by bylo lepší..."
Tomáš na mě tiše hleděl a víc se neptal. Začal číst dál.
Aneta Doležalová je Michalina kamarádka, má hnědé dlouhé vlasy do půli zad, černé oči, je jí 16 let, narodila se 29. března, má staršího nevlastního bratra Martina, mají společnou matku.
Martin má hnědé vlasy, hnědé oči, je mu 19 let, narodil se 17. března. Aneta a Michala jsou kamarádky už odmalička, ale nejsou nejlepší přítelkyně, protože jsou příliš odlišné. Aneta není typ člověka, kterému by se dalo věřit, a který by rozuměl něčemu takovému, jako jsou Michaliny úvahy o životě a lidech. To už si Michala víc rozumí s Martinem, protože ten není jako Aneta. Je něco jako most mezi nimi. K Anetě cítí zodpovědnost, protože je to jeho mladší sestra, ale zase si moc dobře uvědomuje, jaká je a cení si Michaliny tolerance vůči ní.
Marc Danielson je černovlasý, zelenooký muž, je mu 28 let, narodil se 22. února. Je nejstarší člen známé hudební skupiny Saint sinners (sent sinrs).
Christian (Chris) Tatterton, blond vlasy, hnědé oči, je mu 22 let, narodil se 5. srpna.
Bradley (Brad) Peterson, hnědé vlasy, hnědé oči, je mu 24 let, narodil se 30. června.
Andrew (Andy) Bacon, blond vlasy, modré oči, právě 28. prosince slaví 17. narozeniny.
P.S.: Pravděpodobný název - Oběti osudu.

No, tak to bude vážně zajímavý. Pokud mě má osvědčená intuice neklame, bude to... pro náš vztah velice důležité, přemýšlel v duchu Tomáš a lačně se pustil do dalších úryvků.