Princezna Stereonoke

Princ Išikaka byl již od svého mládí moudrým a spravedlivým vládcem ostatku vymírajícího lidského kmene E-myší. Jednoho dne, když byl na obhlídce, se k vesnici přihnala prokletá smrtonosná hrouda slizu. Princ se ji marně pokoušel přemluvit, aby raději zamířila zabíjet do jiných vesnic. Sliz se ho dotkl na pravou ruku a prince ovládla taková nenávist, že hroudu zabil výstřelem z luku.

K umírající hroudě se seběhly zvědavé kolemjdoucí a byla přinesena vědma, která prý jako jediná z E-myší měla rozum. Poklonila se a popřála velectěné smrtonosné nenávistné hroudě slizu vše nejlepší a ať se jí na onom světě daří. Řekla, že na tomto místě bude na její počest postavena mohyla a kmen E-myší ji bude uctívat a s láskou na ni vzpomínat do posledního dechu.

Princi se po slizu na ruce objevila hnisající prokletá rána. Vědma se poradila s kameny, se kterými si často povídala, když jí bylo smutno. Kameny řekly, že princovo zranění je smrtelné a může zemřít buď zde před očima svého kmene, nebo se vydat do dalekých, neznámých končin, kde by nejspíš umřel stejně.

Princ nasedl na svého soba a vyrazil vstříc osudu. Nejdřív přemýšlel, co asi způsobuje, že kmen E-myší vymírá. Nebude to mít souvislost s tím, že vlastní dobré vládce posílají pryč, zatímco uctívají hroudy slizu, které se je snaží zabít? Pořadně ho zabolela ruka, a tak se rozhodl raději zabývat tím, jak by se mohl zbavit toho prokletého zranění.

Po cestě potkal bandu neodbytných vraždících samurajů. Snažil se je přemluvit, aby mu neubližovali, ale neposlouchali ho, takže jim musel ustřílet ruce a hlavy, aby ho nechali. Došel do vesnice. Chtěl na trhu platit zlatem, načež se mu obchodníci vysmáli, že je zaostalý, když nezná peníze, které tvoří základ jejich vyspělé kapitalistické tržní ekonomiky.

Na břehu řeky princ našel bezmocně ležícího postřeleného vesničana. Neměl s vlastní prokletou ránou dost starostí, tak ho ošetřil, naložil na soba a zamířil s ním zcela náhodným směrem v naději, že tím směrem bude pomoc. Vstoupili do lesa, který byl lidmi považován za strašidelný. Všude se objevovali naklonovaní bílí mužíčci, kteří neměli nic důležitějšího na práci, než se jim plést pod nohy. Princ Išikaka k nim po celou cestu mluvil, nicméně oni ho také ignorovali.

Po čase vyšli z lesa a došli do Ocelového Města, postaveného zcela logicky ze dřeva uprostřed jezera. Išikaka byl uvítán řadovými obyvateli a vládcem města, paní El Bolší s rudým baretem (její lid se podle ní nazýval „bolševici“).

Od řadových obyvatel se Išikaka dozvěděl, co se tu stalo: Když do města přišla paní El Bolší, vyhlásila revoluci a zavedla nový režim. Kvůli chybě v územním plánu nechala vypálit les na místě, kde se bude stavět až v příští pětiletce, takže to místo je teď holé. Tím rozzuřila kance, kteří v tom lese bydleli a namísto aby si to nechali líbit jako každá správná zvířata, začali na lidi útočit. Lidé je postříleli a udělali si zásobu vepřového na tři sta let dopředu. Bohužel ho neuměli konzervovat, takže se jim všechno maso za dva dny zkazilo a dodnes musejí dovážet rýži.

El Bolší pak ukázala Išikakovi, jak její město funguje: vládne tu stoprocentní zaměstnanost – pracují muži, ženy, staří i malomocní; nejsou tu žádní příživníci. O všechny je tu postaráno, mají jídla kolik chtějí a žije se jim nesrovnatelně lépe než v sousední vesnici samurajů, kde staré a malomocné odhazují jako nepotřebné odpadky (například k řece). Základem průmyslu Ocelového Města je hutnictví a navazující výroba zbraní, aby vyhráli závody ve zbrojení. Kromě toho zbraně prodávají do zahraničí výměnou za rýži, aby měli co jíst. A také budou první ve vesmíru! Když El Bolší svůj výklad zakončila, princ Išikaka ji obvinil z nenávisti a ona se zasmála.

V noci se do města nechala katapultovat dívka s maskou – princezna Stereonoke. Střetla se v duelu s paní El Bolší. Máchaly kolem sebe dýkami, ale nic si nedělaly. Pohled na tolik nenávisti už Išikaka nevydržel, přišel k nim, chytil obě za ruce, omráčil je, vzal si Stereonoke na rameno a zamířil s ní z města. Kdosi po něm vystřelil a kulka mu provrtala hrudník, ale jemu se zrovna teď zemřít nechtělo, zvlášť ne s hezkou dívkou na rameni, tak raději nadlidskou silou pootevřel bránu města a odnesl princeznu do lesa.

Tam strávil noc s ní a s vlky. Princezna ho nejdřív chtěla zabít, ale když jí řekl, že je hezká, tak se z nich stali přátelé. Představila mu svoji náhradní matku – vlčí bohyni Noru. Nora pak vyprávěla Stereonočin osud: rodiče ji nechtěli, tak ji dali k sežrání obřím vlkům a ti ji místo toho vychovali, naučili mluvit lidskou řečí, používat make-up a vyrábět masky a přijali ji za princeznu.

„To zní uvěřitelně,“ řekl princ Išikaka. „Takže od mala žiješ v lese?“

„Ano,“ řekla Stereonoke. „A kde přebýváš ty?“

„Teď jsem vlastně bezdomovec. Můžu přespat u vás?“ zeptal se princ Išikaka.

Bohyně Nora prohlásila: „Víš, my nenávidíme všechny lidi, protože nám vypálili les, takže beze všeho, ale pokud tě tu zítra ráno najdu, s chutí ti ukousnu hlavu.“ Princ jí uctivě poděkoval za tak moudré rozhodnutí. Přes noc se pak dobře vyspal. Alespoň tak dobře, jak se může vyspat na tvrdém kameni člověk s pobolívající prokletou jizvou na ruce, prostřeleným hrudníkem a hlavou plnou starostí, že když se neprobudí včas, vlčí bohyně mu ukousne hlavu.

Tu noc k Ocelovému Městu přitáhlo početné stádo kanců vedené slepým, ale moudrým vojevůdcem Okolotem a zaútočilo. Byla to však past a všichni vidoucí kanci v bitvě zahynuli. Přežili jen Okoloto a Stereonoke, která se ho držela.

Brzy ráno vyrazil princ Išikaka z lesa. Všiml si, že na Ocelové Město útočí samurajové. Dožadovali se podpory v nezaměstnanosti a bezpracného podílu na bohatství města. Ženy a malomocní však město bez problémů hájili a řekli Išikakovi, že paní El Bolší vyrazila s obchodníkem jménem Džin a skupinou lovců popravit Velkého ducha lesa.

Džin už za tímto účelem stačil navštívit několik slavných lovců. Ti zprvu odpovídali něco jako „V žádném případě, duch je posvátný, je hřích na něj jen pohlédnout.“ Pak Džin vytáhl papír a prohlásil, že má povolení od císaře. „OK, jdeme na to,“ řekli lovci jednohlasně.

* * *

„Velký duch lesa je velmi plachý, musíme být potichu,“ šeptal jeden z lovců, zatímco na něj za soumraku číhali u jezírka. Když se Duch zjevil v podobě jelena s lidskou tváří, ozvalo se příšerné kvičení a přiřítil se obří kanec Okoloto, kterého stále doprovázela Stereonoke. Začal propadat šílenství a měnit se v hroudu prokletého slizu. Stereonoke se k němu lísala, prohlašovala, že ho miluje, že už od mala toužila po tom se jednou vdát za šíleného umírajícího slepého obřího kance a že pro něj udělá cokoliv, jen když se nepromění v hroudu slizu. Přišla také bohyně Nora a zamilovanou Stereonoke od Okolota odtrhla. Vtom do toho zmatku dorazil princ Išikaka. Velký duch lesa je ale všechny ignoroval a vklidu a neslyšně si kráčel po jezírku. Když mu paní El Bolší prostřelila hrdlo, jen zaváhal, ale došel k obřímu kanci a vzal Noře i Okolotovi život.

„Ta vlčice mi ukousne ruku, i když je mrtvá, uvidíš,“ řekla El Bolší Džinovi. Išikaka jí pak její záměr rozmlouval, ale jako obvykle ho nikdo neposlouchal. Druhá rána Duchovi ustřelila hlavu. Džin ji popadl a vydal se s ní na útěk. Zbytek Ducha se proměnil v sliz a začal růst do gigantických rozměrů a ohmatávat vše okolo a každý jeho dotek přinášel smrt. Bohyni Noře upadla hlava, připlazila se k paní El Bolší a ukousla jí ruku. „Já to říkala,“ poznamenala si El Bolší spokojeně.

Išikaka se snažil přemluvit chamtivého obchodníka Džina, aby se hlavy vzdal. Ten ho neposlouchal. „Sakra, už mám dost toho, že mě nikdo neposlouchá. Nemůže alespoň jednou někdo udělat, co říkám?“ řekl princ.

„Tak dobře,“ řekl Džin. Išikaka a Stereonoke pak společně vrátili hlavu Velkému duchovi lesa. Ten zničil Ocelové Město a obnovil vypálený les a rozplynul se.

Išikakova prokletá rána zmizela. Řekl si, že zbavit se jí nakonec nebylo tak těžké. Stačilo jen ustřelit Velkému duchovi lesa hlavu a zase mu ji vrátit. A protože princezna Stereonoke právě přišla o matku i milovaného kance, žila šťastně až do smrti s princem Išikakou.

A přeživší muži, ženy a malomocní pod vedením jednoruké paní El Bolší s rudým baretem znovu vybudovali Ocelové Město, tentokrát z oceli, a jako správní úderníci splnili plán pětiletky na 110 procent a lidé a les od té doby žili v míru, protože živého kontrarevolučního kance, který by se nechtěl podřídit usnesení paní El Bolší, už v lese nikdy nikdo neviděl.