Jak moc Tě znám...

Zamila: Milá Zamilo, vytvořila jsem skupinu "Srdce nesoudí" jako pokus o azyl pro básně, které nemají ambice být "kvalitní", ale "jen"autentické... Moje básně zachycují momentální pocity jako fotografie - a já na nich nechci nic měnit. Pokud máte pocit, že takové básně nemají na Psancích místo (byť jen maličký kouteček, v podobě skupiny "Srdce nesoudí") - můžu ze Psanců odejít, abych nesnižovala kvalitu a úroveň literárního serveru. Nic jiného dělat nemůžu. Nepovažuju se za básníka a nemám ambice jím být. Zachycuju jen svoje pocity v daném okamžiku - tak, jak to je. Pokud to v někom zarezonuje, mám z toho radost... pokud ne, nevadí mi to (každý jsme jiný). Jde mi o SOUZNĚNÍ, ne o SOUZENÍ. Pokud je to nepřijatelné, tak jsem tu asi špatně.

Krásná závěrečná pointa. První polovina básně lehce klišoidní, ale asi jsou to prostě klasické pocity ... Každopádně bych do poezie vůbec nepsala velké "T" ... je to lehce rušící. /A hrrrr do mě :-D /

Lenča: Ano, stalo... a ne jednou. Stává se mi to velmi často - a v jednom případě to bylo velmi výrazné, dlouhodobé, na dálku... a nebylo to úplně příjemné, protože ty pocity byly dost těžké.

Lenča: Vítej v ezoterickém mariáši! Na otázku odpovím ano, ale je to už dávno...K vyloučení "opisování" jsme si to dokonce napřed napsali na papír a pak porovnali. A to mezi námi nebyl žádný předchozí vztah! Funguje to někdy i na dálku...:-)

shane: Ailin: Když už jsme u těch mystických setkání - stalo se vám někdy, že jste cítili něčí pocity a on zase vaše?

Ailin: Znám to moc dobře! Jak jsem Ti psal ve vzkazu, čtu zrovna Minulé životy od dávné kamarádky, Zdeňky Blechové. Vlastně se mi s ní stalo něco podobného, i když jsem to svedl na lákavou vůni jahod, co jsem měl v ešusu. Byly z mého záhonku u ústředny, kde jsem pracoval. No, ona se změnila, je z ní taková duchovní bytost, objevila u sebe vlohy k automatické kresbě a dalším věcem, úspěšně podniká...:-)
Občas se mi stane, že se na mne někdo zadívá a usměje se a já netuším proč, zvlášť je-li to hezká žena či dívka. Je to milé, beru to jako nový impulz do života, ale nesnažím se z toho nic vyvozovat. Možná to lze vysvětlit právě minulými životy, ale ty současné už mají každý jiný směr...Ale je to milá energetická vzpruha a námět k zamyšlení. Stejně jako když mi někdo zcela neznámý v písmenkách dává najevo přízeň a já vlastně netuším proč...Mohu jen oplatit stejným, ale nic násilím neměním...:-)

shane: Stalo se Ti to někdy? Potkáš člověka, vidíš ho poprvé v životě. Víš bezpečně, že se neznáte, a přesto... je Ti TAK blízký... Přemýšlíš, odkud ho znáš. Podíváš se mu do očí. Očima se propojí vaše duše - a Ty najednou víš, že ho znáš - ale ne z tohoto života. Neznáš jeho (současnou) podobu, ale znáš jeho oči. Neznáš jeho (momentální) osobnost, ale znáš jeho duši. Vaše podstaty se tak důvěrně znají - ale vaše "povrchy" ne. A o tomhle je tahle báseň... ale klidně v ní můžeš vidět i cokoliv jiného, s čím máš zkušenosti Ty :) .

Ailin: No, z té první sloky bych usuzoval na tu fotografii, sama píšeš: Neznám Tvou podobu.:-)
Jinak bych asi souhlasil s Amelií, že Tvé básně v kombinaci s obrázky připadají člověku takové známé a blízké, na nic si nehrají a vzbuzují sympatie...
A obrázek mi připomněl báseň Na břehu řeky Svratky, konkrétně: I za slunného léta je zde zvláštní stín...:-)

Amelie M.: Díky za blízkost, Amelie... :-)

shane: Nene, lásku přes internet jsem tím opravdu nemyslela: právě oči a duše se poznají většinou až při pohledu z očí do očí v osobním kontaktu (i když uznávám, že výjimečně se to dá nacítit i z fotografie). Fotku jsi mohl "zahlédnout" leda tak tady na Psancích - všechny fotky, co tu mám, jsou moje (a na téhle jsem dokonce i "já" :-D ).

povětšinou nemám k tvým básním, co dodat.. jsou mi blízké a tak nemusím.. krásné..

Ailin:
Skoro to připomíná Lásku přes internet...:-)
Jinak, ten obrázek jsem už někde asi zahlédl. Nebo mi to něco připomíná jen kvůli tomu stínu?
Krásná slova! Je zajímavé, kolik takových spřízněných dušiček člověk potká, třeba jen v písmenkách a i když je možná nikdy nepozná, nebo mu zase zmizí v písmenkovém moři, hezká vzpomínka zůstává a zanechá tam uvnitř něco nepopsatelně krásného...:-)))

korálek: Díky - jsem ráda, že Tě oslovila :)

Lenča: To velmi dobře znám... je to nesnesitelná bolest. A jediná spása je právě ve vědomí toho, že je to jen na chvíli a jen naoko.

krásně napsané, moje téma :-)

koiška: Ne tak docela... ale krásné je už to, že jsme se potkali :)

vanovaso: Je to vzpomínka na jednu dávnou chvíli - ale krásné je, že tento pocit se opakuje čím dál tím častěji... :)

Nádherné, mám slzy v očích. Spřízněné duše se najdou a poznají na první... pocit.
Horší je, když se musí rozejít. Byť jen na chvíli a vlastně jen naoko...

Aspoň někomu to vyšlo. Krásné šťastné konce.

a svět je zase v pořádku... jj, nádherná, ale já se stále opakuju... ;-)