Rubíny z pekla - Kapitola 19

„Co babička? Už má po operaci?"

Lída s Eliškou seděly vedle sebe na předposlední sedačce poloprázdného autobusu. Středa byl jediný den, kdy jezdívaly domů ze školy stejným spojem. Protože se listopad pomalu chýlil ke konci a navíc bylo stále ještě zataženo, kolem třetí odpoledne to venku za oknem vypadalo, že už se snad za chvíli začne stmívat.

„No jo. Už to má za sebou. Prý to dopadlo dobře, říkal doktor Bednář. Zítra ji půjdu navštívit. Dneska mi to máma zatrhla. To by sice až tak nevadilo, ale každej ji tam zná. Napráskali by mě. Jednou to vyšlo, podruhý to nebudu pokoušet."

„Stejně by babička z tý návštěvy nic neměla, jestli ji dneska operovali. Po takovým zákroku, narkóze a tak... určitě je ráda, že je ráda."

„Jasně, vždyť já vím," zabručela Lída. Pak ale ožila a spiklenecky mrkla na Elišku: „Máma má dneska čtyřiadvacítku. Chci se mrknout do babiččina domu. Jdeš se mnou?"

„Copak ty už nemáš domácí vězení?" podivila se Eliška.

„Říkám, že je máma do zítřka ve špitále. A tátovi je to fuk. Ani si nevšimne, že jsem vzala dráhu."

„Já ti nevím," zavrtěla hlavou Eliška. „Za chvíli bude tma. Co tam chceš vlastně dělat? Babička je pryč teprve od včerejška, neříkej, že už jdeš zalejvat kytky."

„Jasně že ne. Chci se tam trochu porozhlídnout," ztišila Lída hlas do spikleneckého šepotu.

„Ty to tam neznáš, nebo co? Promiň, ale tohle mi přijde trochu pošahaný."

„Copak už si nepamatuješ, co jsem ti říkala o tý holce na zahradě? A že babička byla celá divá, když jsem jí nabídla, že s ní budu bydlet? V tom baráku je něco, čeho se bojí. Nebo přinejmenším nechce, abych o tom věděla. Ale já na to přijdu. Potom uvidí, že už nejsem žádná malá holka, aby se mnou nemohla mluvit na rovinu. Tahle šance už se nebude opakovat. Zítra po mně bude určitě zase chtít, abych jí slíbila, že tam v její nepřítomnosti ani nepáchnu a já už ji nechci znova podvádět. Když to sfouknu dneska, můžu jí to s čistým svědomím slíbit."

„Ty jseš teda číslo. Takže abys ji nemusela zítra podfouknout, uděláš to radši už dneska a pořádně, co? A to tě vůbec nenapadlo, že tvoje babička nejspíš ví, co dělá? A že by sis mohla taky pěkně zavařit?"

„Prosím tě, jako bys neznala starý lidi. Zbytečně všechno nafukujou a hrotěj. To s tou holkou sice trochu divný je, ale nemyslím si, že by mi chtěla něco udělat. Mám dojem, že nám chce jen něco říct."

„Ty o ní mluvíš, jako by byla skutečná."

„Je skutečná. Copak ty nevěříš na duchy?"

„No to teda fakt ne, promiň. Tobě už ty tvoje duchařský bijáky lezou na mozek. Máš z toho pak divoký sny a nejspíš i vidiny."

„Hele, jak chceš. Jestli se bojíš, klidně půjdu sama. Já totiž posera nejsem."

„Lidy... víš že mě někdy příšerně štveš? Tak jo, dobře. Nelíbí se mi, že bys tam šla úplně sama. Vlastně se mi to nelíbí vůbec, jenže ty už jseš zabejčená. I s mezkem by bylo lehčí pořízení. Ale jenom tam nakouknem a padáme. Jasný? Nehodlám prohrabávat babičce zásuvky a slídit v osobních věcech. A doufám, že ty taky ne."

Eliška se podezíravě přivřenýma očima podívala na kamarádku. Ta hleděla zarytě z okna a mlčela.

„Doufám, že ty taky ne!" zvýšila Eliška hlas a dloubla do Lídy ramenem. Ta se ošila: „Neřvi, buď tak hodná. Nemusíme na sebe tolik upozorňovat."

Eliška si povzdychla: „Ach jo. Proč zrovna já musím kamarádit s takovou tvrdohlavou kozou?"

Lída se samolibě ušklíbla: „Protože se se mnou nenudíš, zlato."

***

„Že já se taky nechám uvrtat do kdejaký bejkárny," reptala Eliška, když dorazily před Urbanův dům.

„Nemel a lez, dokud je čistej vzduch," ukázala Lída bradou nahoru na zídku.

„Jak... lez? To si děláš srandu, doufám."

„Vůbec ne. Klíče od branky má babi jenom jedny a ty jsou momentálně u mámy. To znamená nedobytný. Ale zeď zase není tak vysoká, to dáš."

„Tak to v žádným případě," nekompromisně zavrtěla hlavou Eliška. „Jedna věc je vizitýrování po baráku, i když ani to se mi moc nezamlouvalo, ale ještě navíc tohle? Vloupání? Promiň, ale já to balím."

„Elis... nebuť labuť. Přece teď nezdrhneš. Klíče od vchodových dveří samozřejmě mám. Nemusíme rozbíjet okno."

„No bezva. To mě fakt uklidnilo."

„Tak lez, dokud je čistej vzduch. Nerada bych, aby na nás nějaká dobrá duše zavolala poldy."

***

Vyrazily k domu Lídiny babičky hned od autobusu. Eliška se nejdřív zdráhala, měla v úmyslu stavit se doma a nechat otci vzkaz, kdyby se náhodou nečekaně objevil. Moc tomu sice nevěřila, ale už se to taky párkrát stalo. Po kázání, které by zákonitě následovalo, opravdu netoužila. Lída si ale nedala říct. Jako vždy měla po ruce milion důvodů, proč to neodkládat. Eliška ale nevěděla, že ten nejdůležitější z nich si nechala její kamarádka pro sebe.

Vlastně bylo záhadou i pro samotnou Lídu, proč se Elišce o svém nedávném večerním dobrodružství nezmínila. Vlastně se i sama sobě pokoušela tak trochu lhát do kapsy v tom, že ji to vlastně ani tak moc nezasáhlo. Jenže podvědomí se ošidit nedalo a vracelo jí tu přetvářku v podobě neklidného spánku a ošklivých snů téměř každou noc. V jejích nočních můrách nabývala útočníkova tvář jasných rysů. Pokaždé jiných, ale vždy děsivých. Byl to obličej plný nenávisti a zároveň uspokojení z jejího strachu. Nepřiznala Elišce, jak blízko smrti se tehdy cítila. A nepřiznala to ani Filipovi. Nechtěla před ním vypadat jako slaboch, jako malá vystrašená holka. Chtěla být v jeho očích co nejdokonalejší. Působit dospěle.

Od toho večera, kdy jí tak rytířsky přispěchal na pomoc a pak doprovodil až před dům, ho neviděla. Zklamalo ji to. Tak trochu doufala, že se jí možná sám ozve. Že ji bude chtít vidět. Připadalo jí totiž, že se s ní bavil mnohem srdečněji, než aby to byla pouhá zdvořilost. Ale nejspíš si jen něco namlouvala. Přání přece bývá otcem myšlenky.

Každopádně se od té příhody necítila příliš dobře v blízkosti parku a vlastně všech relativně opuštěných veřejných zákoutí. Věděla, že po setmění by to bylo ještě stokrát horší, i kdyby s ní byla Eliška. Proto tolik pospíchala do Urbanova domu. Byl konec listopadu a to už se začínalo brzo šeřit.

Když teď s Eliškou postávaly před zamčenou kovanou bránou, napadlo ji, jaký je to vlastně paradox... docela nedávno unikla ze spárů vyšinutého člověka. A nyní? Naprosto vědomě se vydává vstříc možnému setkání s něčím ne úplně z tohoto světa. Je to vůbec normální? Či přesněji: je normální ona?

„Stejně nechápu, proč máte jen jeden klíč od vrat," kroutila hlavou Eliška. Ještě pořád nebyla úplně rozhodnutá následovat kamarádku a účastnit se po jejím boku akce, která jí připadala mírně řečeno poněkud potrhlá.

Lída pokrčila rameny: „Nevím. Je možný, že je někde v domě ještě další, ale nikdo neví, kde. Ale myslím, že je to stejně fuk. Kdo chce za zeď, dostane se tam i bez klíče."

„Super. Já bych se sama v takovým baráku, navíc skoro na samotě, asi zbláznila strachy."

„Myslím, že jde jenom o zvyk. Čas letí. Měly bychom si pospíšit. Polezeš první?"

„Radši ty."

Lída se naposledy rozhlédla kolem a když se ujistila, že je čistý vzduch, přehodila svůj školní batoh na druhou stranu zdi. Pak se nahoru vyhoupla sama. Než seskočila na Urbanův pozemek, podívala se na Elišku a utrousila: „Víš cos mi slíbila. Doufám, že dodržíš slovo a nezdrhneš."

„No jo, porád. Neměla jsem to slibovat. Stejně si myslím, že tam nic nenajdeš."

„Možná ne, možná jo. Ale to zjistím jenom tam, že? Tak konec řečí a jdem na to."

***

Jakmile za nimi zapadly těžké vchodové dveře, ocitly se rázem v šeru, na něž si jejich oči musely chvíli zvykat. V domě bylo naprosté ticho, přerušované pouze monotónním tikáním vysokých sloupkových hodin z obývacího pokoje. Znělo to jako vzdálený tlukot srdce.

Eliška cítila, jak ji zamrazilo vzadu na krku pod vlasy, když ji zničehonic přepadl pocit, že se na ni někdo dívá. Byl to však jen mžik, několik krátkých vteřin, než si uvědomila, jak ji Lída těmi svými řečmi o záhadách v domě dokázala nahlodat. Zavrtěla hlavou sama nad sebou a přerušila tísnivé ticho polohlasnou otázkou: „Tak co teď, šéfe? Máš nějakej plán?"

„Hele, víš co? Nech to na mě. Jsem ráda, žes mě v tom nenechala samotnou, ale nechci tě zatahovat do něčeho, co je ti proti srsti. Prostě si někde sedni a počkej na mě. To je všechno, co po tobě chci. Dobrej kompromis, ne?"

Eliška s úlevou přikývla. Opravdu se jí příčilo přehrabovat se ve věcech a životě paní Urbanové, která na ni byla vždycky hodná. „Fajn, počkám na tebe v kuchyni. Tam je aspoň trochu světlo."

„To víš, je pod mrakem. Rozsvěcet ale nehodlám, to chápeš, ne?"

„Nejsem úplně pitomá, i když to možná nevypadá," ušklíbla se Eliška a než zmizela za dveřmi kuchyně, dodala: „Za hodinu musím bejt doma, tak pohni."

„V pohodě. Myslím, že tolik času ani potřebovat nebudu."

„To by bylo jedině dobře."

***

Seděla u kulatého stolu v jídelně a roztržitě listovala jakýmsi časopisem zaměřeným na cestování, ale nedokázala se soustředit. Lída zmizela v útrobách domu před necelou půlhodinou a Elišce to připadalo jako celá věčnost. Krom toho měla několikrát za tu dobu dojem, že slyší něco jako ťukání na dveře. Pokaždé se vyplašeně napřímila a napínala uši. I když předpokládala, že ten zvuk má na svědomí Lída, neměla z toho dobrý pocit. Nakonec už to nevydržela a když se ťukání znovu ozvalo, položila časopis a došla zapnout rádio na parapetu okna. Přestože stáhla hlasitost na přijatelnou míru, očekávala, že se co nevidět přihrne Lída a rádio jí vypne. Nestalo se to však a Eliška se pomalu uklidnila. Hned se cítila lépe.

Znovu se pokoušela začíst do článku o Nilu, ale mnohem víc ji zaujala tichá melodie, linoucí se z letitého rozhlasového přijímače, na němž měla paní Urbanová naladěnou jakousi neznámou stanici, zaměřenou podle všeho na jazzové a bluesové skladby. Zaposlouchala se do textu písně a zároveň se nechala unášet emotivním ženským hlasem. Bylo to smutné blues o smrti, stesku a bezútěšné touze. Nahrávka musela být už velmi stará, přesto Elišce dokázala vehnat slzy do očí.

Smrt není sen... zpívala Billie Holiday z hlubin času mladičké dívce v opuštěné kuchyni cizího domu. A když píseň skončila, slova o ponuré neděli, prožité ve stínech, Eliška ještě dlouho nemohla vyhnat z hlavy. Jako by to bylo znamení. Zlé znamení.

***

Blok starých melodií přerušila časomíra a Eliška si s údivem uvědomila, že už je pět hodin. Za oknem se kvapem šeřilo a útulná kuchyně se proměnila v neznámé místo, plné stínů. Vstala a ani si nevšimla, že jí přitom časopis sklouzl na podlahu. Přistoupila k oknu a otočením knoflíku na přístroji přerušila jednotvárný hlas, předčítající zprávy.

Lída se nevracela. Odnikud se neozývaly ani její kroky. Vlastně nebylo slyšet vůbec nic a z toho ticha naskočila Elišce husí kůže. Vyšla z kuchyně a nakoukla do obývacího pokoje, kde už byla téměř úplná tma. Ať už byla Lída kdekoli po domě, na hledání čehokoliv už nemohla vůbec vidět. Eliška přemýšlela, má-li na kamarádku zavolat. Nakonec to z neurčitých důvodů zavrhla a vyrazila ji hledat.

Nejdřív vyšla po schodech nahoru a nakoukla do všech místností v patře. V bývalém dětském, nyní hostinském pokoji neodolala a vyhlédla oknem na zahradu. Betonová skruž studny, zakrytá dvěma polokruhovými betonovými deskami, se osaměle krčila mezi přerostlými cypřišovými keři v zadní části zahrady. Žádná dívčí postava se v její blízkosti nevyskytovala a Eliška si i přes veškerou absurditu svého očekávání vydechla úlevou. Lídiny povídačky v tomto prostředí a v tuto denní dobu totiž vyznívaly úplně jinak, než v klidném bezpečí jejího pokojíku.

Prošla celé patro a na chvíli se zastavila nahoře na schodech. Opět poslouchala, ale kromě bušení svého vlastního srdce neslyšela nic. Až někde v půlce schodiště cestou zpátky do přízemí se ozval znovu ten podivný zvuk, který slyšela prve v kuchyni. Ťuk ťuk, ťuk ťuk... Ztuhla a na chvíli dokonce zapomněla dýchat. Ťukání se ozývalo odkudsi z přízemí. Nakonec sebrala zbytek odvahy a po špičkách pokračovala v cestě. Než však zdolala posledních pár schodů, zvuk opět utichl.

„Lído... to jsi ty? Ozvi se mi. Musíme jít." Její hlas zazněl do ticha pronikavěji, než měla v úmyslu. Žádná odpověď. Eliška otevřela do koupelny a nakoukla za sprchový závěs, i když pochybovala, že by se jí Lída takhle schovávala. Zase nic. Otočila se k odchodu a málem vyjekla, když koutkem oka zaregistrovala pohyb. Byl to však jen její vlastní odraz v zrcadle. Zavrtěla hlavou nad svou hloupostí a vyšla zase na chodbu.

Ťuk ťuk... tentokrát se to ozvalo z mnohem větší blízkosti. Upřela oči na dveře hned vedle koupelny. Byly celodřevěné, bez skleněné výplně. Už napohled vypadaly masivně. Bylo by možné, aby to ťukání vycházelo odtamtud? Co si pamatovala, byly vždycky zamčené. Nikdy neviděla paní Urbanovou vejít dovnitř. Vlastně ani nevěděla, co je to za místnost.

Váhavě natáhla ruku a s pocitem čehosi nepatřičného se dotkla starodávně vyhlížející mosazné kliky. Byla hladká, zaoblená a studená. Jako led. Když Eliška vydýchala nával iracionálního odporu, který se jí při tom dotyku zmocnil, stiskla kliku a opřela se do dveří. Nic. Zamčeno. Ale to není možné! Přece jasně slyšela z toho pokoje onen zvuk.

Z Eliščiny zkřehlé ruky, spočívající na ledovém kovu, prostupoval chlad do celého jejího těla. A nejen to. Jako by se ochladilo i v hale. Pustila kliku a přitiskla ucho na dveře. A jak tam tak stála, zmocnil se jí bláznivý pocit, že na druhé straně někdo je. Někdo, kdo stejně jako ona tiskne ucho ke dřevu a naslouchá. Jako by slyšela i čísi dech.

Svižně odstoupila do uctivé vzdálenosti a s očima přibitýma na dveře olízla suché rty. „Lído..." vyslovila polohlasem kamarádčino jméno. „Jestli tam jsi, tak se okamžitě ozvi. Nebo jdu pryč. Namouduši! Tohle už není sranda," pokračovala a hlas jí rozechvěly první známky paniky.

Nic. Ticho. Jako struny napjaté nervy zavibrovaly náhlou předtuchou nedefinovatelného nebezpečí. Vlastně nebyl žádný zjevný důvod se bát, v domě se nic nezměnilo. Přesto se Eliščino srdce sevřelo podivnou úzkostí. Našeptávala jí cosi naprosto absurdního... že Lída už v domě není.

Netušila, odkud pramení ten pocit. Jedno ale věděla s naprostou jistotou. Musí pryč. Okamžitě a co nejrychleji. Pak teprve bude schopná znovu zapojit mozek a vymyslet, co dál.


***