Rubíny z pekla - Kapitola 10

Hověla si ve vaně plné voňavých bublinek a blaženě si užívala luxusu vůbec na nic nemyslet. Únava po celodenním běhání za všetečnými a houževnatými batolaty se pomaloučku rozplývala a Sylvie se v tom blaženém, bezmyšlenkovitém polospánku cítila přímo báječně. Ovšem o to horší byl potom naprosto nečekaný návrat do reality, způsobený neurvalým řevem domovního zvonku.

Škubla sebou tak prudce, až ve vaně podklouzla a hlava jí zajela pod hladinu. Teprve když se vynořila a rozdýchala chvilkový nával paniky, došlo jí, co ten zvuk znamená. Někdo stojí u jejích dveří. Vlastně vůbec poprvé od doby, co se přistěhovala.

Ale kdo by to mohl být? Snad někdo, kdo vyšlapal všechny ty schody až do podkroví, aby pak zklamaně zjistil, že se spletl? Vzápětí poté, co tuto verzi vyhodnotila jako nejpravděpodobnější, zaburácel zvonek znovu.

Bez dalšího otálení vylezla z vany a zachumlala se do pistáciově zeleného nadýchaného župánku, v kterém si vždycky připadala jako chudokrevná bledule. Byl to však poslední dárek od tety a Sylvie, která ho zpočátku nosila pouze z jakési piety, si ho časem docela oblíbila.

„Moment," zakřičela ze dveří koupelny a rychle zamotala do ručníku vlasy, z nichž stále kapala voda. Letmý pohled do zrcadla ji moc nepotěšil, ale na další zušlechtění bohužel nebyl čas. Doufala jen, že neznámého za dveřmi příliš nevyděsí. Bez dalšího zbytečného váhání otevřela dveře.

„Ahoj," pozdravila dívka, která za nimi stála. „Platí ještě to pozvání na čokoládu?"

***

Sylvie vysypala na misku sáček sušenek a byla ráda, že ji napadlo stavit se cestou z práce v krámku u brány. První návštěva. Co na tom, že ji načapala v nedbalkách? Byla to Eliška, její vlastní neteř. První člověk, který ji zatím přišel navštívit. Snad je to znamení, že udělala dobře, když za sebou spálila mosty a pokusila se začít znovu.

„Mělas pravdu, tahle čokoláda je boží. Nikdy jsem lepší nepila," usmála se Eliška. Asi jí opravdu chutnala, protože už dopíjela druhý hrnek. O skutečném důvodu návštěvy zatím neřekla ani slovo, ale jistě nějaký existoval. Sylvie dobře poznala, že jen na čokoládu Eliška nepřišla. Pokoušela se zakrýt nervozitu, ale řeč těla, na jejíž rozšifrování měla Sylvie odjakživa talent, ji prozradila. Měla na srdci něco jiného, ale zatím nenašla odvahu to nakousnout. Sylvie usoudila, že kolem horké kaše chodily už dostatečně dlouho.

„Tak ven s tím. Copak máš na srdci?" zeptala se jemně. Eliška překvapeně vzhlédla, ale pak sklopila oči. Očividně přemýšlela, jak začít. Sylvie ji nepobízela, nechtěla ji poplašit.

„Je to zvláštní," začala Eliška. „Ještě před chvílí se mi to zdálo jako docela dobrej nápad. Ale teď nevím, jestli bych po tobě mohla něco takovýho vůbec chtít. Vždyť se skoro ani neznáme."

„Koukni, jestli to bude v mých silách, ráda ti pomůžu. Ale to mi nejdřív budeš muset prozradit, s čím vlastně."

„Jde o to, že mám v sobotu první prodlouženou. A chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys tam nešla se mnou. Teda jestli máš čas."

Eliška to ze sebe vychrlila tak rychle, že Sylvii chvíli trvalo, než to zpracovala. Čekala ledacos, ale určitě ne prosbu o doprovod do tanečních. Asi na ní to překvapení bylo znát, protože Eliška překotně pokračovala: „Víš, asi je to divný, když se ještě ani pořádně neznáme a tak... Pamatuješ, jak jsem si tě tuhle spletla s mamkou?"

Sylvie přikývla. A pak řekla tiše: „Vím, co se mamince stalo. Je mi to strašně líto."

Eliška přikývla, jako by ji vůbec nepřekvapilo, že to Sylvie ví. Možná si to ani neuvědomila.

„Vím, že je hloupý tě o to žádat a máš plný právo poslat mě do háje, ale... víš... mamka se na moje taneční hrozně těšila. A já taky. Že budeme chodit spolu. Nakoupila mi tolik šatů, že je ani neunosím. A teď... je pryč. Napořád. Definitivně."

Eliška se odmlčela a Sylvie poznala, že potlačuje pláč. Nejraději ze všeho by ji objala a hladila po vlasech jako malou holčičku, kterou vlastně ještě pořád byla. Na to však neměla právo. Zatím ne. Připouštěla ale, že je to na dobré cestě. Eliška ještě nevěděla, ale nějakým způsobem vycítila, že ony dvě si nejsou cizí. Sylvie si byla jistá, že jinak by za ní nepřišla. Ne po jednom krátkém setkání. Měly společnou krev a ta je k sobě táhla.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Já to chápu. Je to vlastně prosté. Nemá tě kdo doprovodit na prodlouženou. A já stejně na sobotu nic neplánuju. Mám volný víkend. Takže žádný problém."

Eliška se rozzářila: „Vážně? Já se bála, že mě pošleš do háje."

„Tak to ses bála zbytečně. I já ráda vytáhnu paty z tohohle bytu. Ale jestli se můžu zeptat... proč s tebou nejde tatínek?"

„Měl jít. Ale jako vždy mu do toho něco vlezlo. Práce, samozřejmě. Už je tam víc než doma."

„Aha, tak to je škoda. Slušelo by se, abyste si spolu zatančili."

„Hm, ani nevím, jestli to umí. Nějak si ho nedokážu představit," zasmála se Eliška. Pak se ale zamračila: „A Lída mě taky vypekla. Nejdřív naslibovala, jak si kvůli mně oblíkne šaty a pak si nechá napařit zaracha. Byla už v podmínce za pár pozdních příchodů a pak tomu nasadila korunu sardelí z matiky. Stejně si myslím, že kdyby chtěla, mohla to zmáknout. Její máma je sice trochu švihlá, ale kdyby jí to normálně vysvětlila, myslím, že by povolila. Jenže jí se zkrátka nechtělo, to je to."

„Počkej, třeba jí křivdíš. Copak ty víš, jestli to nezkoušela? Asi má hodně přísnou maminku."

„Jo, paní Peterová je dost suchar. Škoda, že nepodědila povahu po svojí mámě. Lídina babička je bezva. Bydlí v tom velkým baráku za kostelem. Hned u parku."

Sylvii to překvapilo: „Cože? Babička tvojí kamarádky je paní Urbanová?"

„Copak ty ji znáš?"

„Seznámily jsme se docela nedávno. Byla to taková... hodně zvláštní náhoda. Je to moc příjemná paní."

„To je. Ráda tam s Lídou chodím. Dá se s ní úplně normálně mluvit. Jako že vůbec neprudí. A představ si, že má ráda strašidelný filmy."

„Hm, tak to se u babiček moc často nevidí, co?"

„Paní Urbanová je taková... mladá. Nemyslím ani tak věkem, spíš myšlením. Chápeš? Dá se s ní mluvit skoro o všem, protože má neskutečnej přehled. Ale hlavně neprudí a zbytečně nepoučuje. To má ve zvyku právě Lídina máma a člověk si pak připadá jako malý dítě. Nebo spíš blb."

„To víš, někteří lidé prostě nejsou moc dobří psychologové. To ale neznamená, že to nemyslí dobře."

„Já vím. Jen je to někdy k nesnesení. Proto taky Lídu napadlo, že by se mohla přestěhovat k babičce. Určitě sis všimla, že se jí nechodí moc dobře. Lída by jí mohla se vším pomáhat. Teda ona to dělá i tak, ale takhle by byla pořád po ruce. Co kdyby se babičce něco stalo? Je v tom baráku úplně sama."

„Chápu. A zabily by se tím dvě mouchy jednou ranou," usmála se Sylvie.

„A představ si, že paní Peterová není vlastně ani zásadně proti. Je doktorka, víš? Má v jednom kuse služby v nemocnici, navíc ještě ordinaci na poliklinice. Věčně není doma. A když náhodou je, mívá nutkání vynahradit si ten výchovnej deficit, což je občas dost katastrofa. A pan Petera je dobrák, ale mimoň. Sepisuje v jednom kuse nějaký krváky a i když je doma, jako by tam vlastně nebyl."

„V tom případě by ten Lídin nápad hodně věcí vyřešil. Lída by byla pod dohledem, paní Urbanová by už nebyla sama a Lídina maminka by se nemusela strachovat."

Eliška se trpce pousmála: „Jo, bylo by to ideální. Kdyby s tím ovšem paní Urbanová souhlasila."

Sylvie se podivila: „Copak ona to odmítla? Ale proč? Vždyť se ve své vnučce jenom vidí, pokud mohu soudit podle toho, cos říkala."

„Taky to nechápu. Lída byla hrozně zklamaná."

Sylvie se zamyslela. S Helenou Urbanovou rychle našla společnou řeč a dokonce se zdálo, že by se ony dvě mohly stát přítelkyněmi. Přinejmenším ji Helena při odchodu ujistila, že dveře jejího domu budou pro Sylvii otevřené, kdykoliv si bude potřebovat s někým popovídat. A Sylvie si nemyslela, že by to byly plané řeči. Na ty si lidé typu Heleny Urbanové nepotrpěli.

„Tak víš co?"- podívala se na Elišku. „Zkusím něco nenápadně zjistit, až budu zase mluvit s paní Helenou. Určitě má k tomu odmítnutí nějaký důvod. Nevěřím, že by nechtěla mít svoji vnučku u sebe."

„To bys vážně udělala?"- zajásala Eliška.

„Jistěže ano. Za zeptání nic nedám. A jestli se u tebe do soboty nic nezmění, můžeš se mnou počítat. Moc ráda tě doprovodím."

„Jsi strašně moc hodná. A když se bude někdo ptát, kdo jsi, můžu říct, že jsi moje teta? Prosím..."

„Jistě. Strašně ráda budu tvojí tetou. Ani nevíš, jak."


***

Helenu Urbanovou probudila bolest. Převalovala se na posteli a pokoušela se najít polohu co nejmilosrdnější k bolavé noze. Venku byla ještě tma, vlastně ani netušila, jestli je ještě noc, či blíží-li se ráno. Byl listopad a listopadové noci bývají dlouhé.

Rozsvítila lampičku a mrkla na hodiny. Půl čtvrté. Co se dá dělat, dnes si tedy trochu přivstane. Oblékla se a sešla dolů do obýváku. Pomalu, jinak to ani nešlo. Bolest ji nyní provázela na každém kroku a i kulhání se podstatně zhoršilo od doby, co tak zbrkle vyběhla z domu za Sylvií bez ohledu na svůj zdravotní stav.

Při poslední pravidelné kontrole jí ortoped důrazně doporučil revizní operaci. Helena však z vlastní zkušenosti dobře věděla, jak bývají tyto zákroky náročné a mnohdy i komplikované. Zvlášť v jejím věku by to už nebyla žádná legrace. Výsledky vyšetření však mluvily jasnou řečí. Došlo přesně k tomu, čeho se obávala, totiž k uvolňování letitého kyčelního implantátu. Důvody mohly být různé, počínaje neléčenou infekcí a konče dlouhodobým přetěžováním, což bylo v jejím případě pravděpodobnější. Doktor jí pro případ, že by se rozhodla i nadále svůj stav ignorovat, plasticky vylíčil všechny možné následky, z nichž vytrvalá bolest nebyla zdaleka tím nejhorším. I kdyby však operace proběhla bez komplikací, čekala by ji složitá pooperační péče a samozřejmě berle na bůhvíjak dlouhou dobu. Na vozík ani nechtěla pomyslet.

Pro Helenu by to znamenalo několik radikálních změn, které se jí pranic nezamlouvaly. V první řadě by se musela přestěhovat z patra dolů, do ložnice pro hosty. Neměla ten pokoj ráda ráda. Chodila tam jen z občasné nutnosti vyvětrat či utřít prach. Byl totiž nepříjemně blízko Jiřího pracovny, místa, které by nejraději vymazala z půdorysu domu a to nejen na papíře. Její domov by se tím vyčistil, tím si byla jistá.

Další a nikoli nezanedbatelný problém představovala dcera Klára. Helena si nedělala vůbec žádné iluze o tom, že by nechala po operaci svou matku v domě samotnou. Že ho dobrovolně nikdy neopustí, už si spolu dávno vyjasnily. A jelikož zmínka o Lídině nastěhování už padla, bylo téměř jisté, že tentokrát by se z toho Helena tak snadno nevyvlékla. Obzvláště pokud by se Klára zaangažovala coby dceřin spojenec.

Helena věděla, že v tom případě bude muset vnučku opět zklamat, i když by ji měla u sebe moc ráda. Jenže to nešlo. Nebyla by tu v bezpečí. Jak to ale vyřešit jinak, zatím netušila.

Usadila se do svého oblíbeného ušáku poblíž okna. Nebyl z něj takový výhled jako z ložnice v patře, ale i tak to celkem ušlo. Pozorovala oblohu, pozvolna růžovějící ranními červánky a v duchu si říkala, že dnešní den se bude s největší pravděpodobností opět vymykat obvyklému listopadovému normálu.

Po nějaké době Helenin okouzlený výraz znepřítomněl. Možná to bylo tím časným ránem, že se její myšlenky přes veškerou snahu a předsevzetí nekontrolovaně rozběhly proti proudu času. Občas se jí to stávalo a dobře věděla, že nemá smysl se bránit. Rezignovaně se tomu poddala, zavřela oči a nechala osvobozenou myslí plynout příběh svého života...

***

Začalo to všechno tak krásně. Jiří byl její první a vlastně i poslední velkou láskou. Vzali se, narodila se Klárka a oni byli šťastní. Tehdy by ji ani ve snu nenapadlo, jak brzy se jí celý život obrátí naruby. Nikdy to nevyslovila nahlas, ale kdesi v nejzapadlejším koutku srdce si to, co jim osud přinesl, kladla za vinu. Všechny skryté výčitky nyní v tom tichém časném ránu vyplouvaly na povrch a byly přesně tak ohyzdné, jak se obávala.

To auto tehdy řídila ona. Příliš se jí do toho nechtělo, nebyla vyježděná a popravdě ji řízení ani moc nebavilo. Bylo ale třeba vyzvednout tehdy tříletou dcerku u prarodičů, kteří ji měli přes víkend u sebe na chatě. Jiří ji ale přece jen nakonec přesvědčil, aby za volant usedla. Nic se nemůže stát, jsem vedle tebe, uklidňoval ji. Podlehla, jako ostatně vždycky. Jiřímu přesvědčování šlo.

Na chatu už ale nedojeli. Zničehonic se před autem objevila srna a Helena prudce strhla volant. Dostali na mokré vozovce smyk a pak už si nevybavovala nic až na nepříjemný zvuk sirény cestou do špitálu. Všichni jí pak říkali, jaký je to zázrak, že z toho vyvázla jen s rozdrcenou kyčlí. Auto prý bylo po bočním nárazu do stromu zmačkané jako sešlápnutá plechovka.

Její manžel dopadl mnohem hůře. Utrpěl invazivní poranění hrudníku s velmi vážným poškozením srdečního svalu. Do nemocnice ho přivezli už bez známek života.

***

Zazvonění u dveří Helenu probralo. Otevřela oči a chvíli jí trvalo, než se zorientovala. Namáhavě vstala z křesla a šla otevřít. Byla to sousedka, která jí každé ráno nosila čerstvé pečivo. Helena náhle zatoužila po něčí společnosti. Pozvala mladou ženu na kávu, ta se ale omluvila, neboť spěchala do práce.

Se sáčkem rohlíků v ruce Helena pomalu zamířila ke kuchyni. Cestou zalétla zrakem k velkému zrcadlu, které jí vždycky připadalo ohyzdné a málokdy sebrala odvahu do něj pohlédnout. Bylo to velmi staré zrcadlo a nikdo vlastně pořádně nevěděl, odkud se v domě vzalo. Styděla se za svou nesmyslnou fóbii, ale přesto jí nějaký hlásek uvnitř hlavy nepřestával našeptávat, že to žádný nesmysl není.

Zaváhala, ale pak se před ním zastavila. Její vlastní tvář jí připadala cizí. Tvář staré ženy. Všechny ty roky a desetiletí prolétly kolem jako vítr a tolik věcí stále zůstávalo nevyřešených.

Navzdory pulsující bolesti stála před zrcadlem a čekala. Minuty ubíhaly a zrcadlo jí vracelo stále jen její odraz. Teprve když už se bolest stávala téměř nesnesitelnou, se konečně dočkala. Dveře od Jiřího pracovny na druhé straně chodby, které viděla v odraze za svými zády, se pomalu otevřely. Mezi nimi stála dívka. Mohlo jí být kolem dvaceti let, byla velmi štíhlá a velmi bledá. Černé vlasy měla spletené do dvou dlouhých copů, přehozených přes ramena na prsa. Velkýma hnědýma očima, plovoucíma v slzách, hleděla na Helenu. Obě ruce křečovitě tiskla k hrdlu. Na zápěstí jedné z nich se zatřpytil stříbrný řetízek s několika přívěsky ve tvaru maličkých zelených čtyřlístků.

„Hano," zašeptala Helena, aniž by se otočila od zrcadla, „pověz mi, kde jsi. Prosím."

Dívka za jejími zády otevřela ústa, jako by chtěla promluvit. Zároveň uvolnila sevření a Helena spatřila, jak z rozšklebené řezné rány na dívčině krku v pravidelných intervalech tryská krev. Ruce, které nyní děvče prosebně vzpínalo k Heleniným zádům, byly od ní jasně červené.

Helena se zprudka nadechla a obrátila se ke krvácející dívce čelem. Před sebou však spatřila opět jenom zamčené dveře pracovny a liduprázdnou chodbu.

Tiše a zoufale se rozplakala. Věděla, že jí Hana nikdy neodpoví.


***