Prach

Mlýnské kolo
bylo mé pídění po naplnění...

Pak devátého roku v ústraní
objevil jsem dalekohledem zrnko...

(jedno, druhé, třetí...)

zrnko po zrnku odhrabal
hrad stojící na pláži,
titěrný před zlatou vlnou

a jeho čarodějnými kruhy
s věsteckou bránou pro bázlivé
(střeženou pečlivě pánem slepců)

jsem zavedl se do vivária
(stínů minulých)
otevřených ran
do nichž proudí sůl a jed...

Vydal jsem se k zajiskření hvězd,
oslepení v koroně strachu

a nalezl jsem jen pustinu

a poušť

(s ostatky mého zhynulého
realizmu...)

Mé vyprahlé rty lapaly chuť
ponořit se v blankytné jezero
a napojit se pomalými doušky
plně...

(...každou buňkou)

Prachové částice však
srážely mě do pokleku a kůží
mi kreslily krvavou mapu

Dívat se bylo...
utrpení
nadechnou se bylo...
jako polykat dračích slz

Písečná bouře, stěna
klusala po mém směru...

Ve středu jejího
vševidoucího a klidného oka
poletovali světlušky,
duše a oblak klikatých cest

U zrodu prachem

na konci prachem...

Vysoké koruny zádumčivých pamětníků
volaly mě zpět...

(zpět
do švitořivého listoví)

Unášely, unášely
s úsměvem...