OBUVNICTVÍ

OBUVNICTVÍ


V obchodě s botami dělám 6 let a 2 měsíce. Jméno sem zdědil po mém strýci. Jsem Bartoloměj, pro všechny Bart.

Dohromady jsme tam tři poskoci vybraní naším živitelem a šéfem přezdívaným polomuž. Ten pseudonym mu vybrala naše ostraha Ladislav Proutek, bývalý karatista. Ten chlap má černý pásek, umí kopat jak Jet Li, uškrtil by možná i Hon-Man Choie, ale jeho nejoblíbenější úder je čelo. Hlídá tu tři roky a už zlomil tři nosy. Při našem prvním setkání se mně pochlubil, že už jich přerazil 177. Každý má malinkou úchylku. Zbýváme dva. Já a Yveta se střídáme u pokladny a v obsluze. Yvetina úchylka jsou boty, každá ženská hned čumí chlapovi na péro, ona na boty. Říkáme jí René. Strašně obdivuje Lacosteho. Spí v nich, píchá v nich, chodí v nich do sauny, na masáž, plave v nich, ona z těch bot snad i žere. Když je prodejna prázdná sedíme s René oba u kasy a čekáme. Kdo uvidí prvního zákazníka a zařve na něho „Dobrý den“, tak ten sedí a čumí jak se ten druhý snaží tomu člověku vlézt co nejhlouběji do prdele. Prodáváme boty, jenom boty. Hlavní značka naší obuvi je LaCoste. Takže si dokážete představit jak to u nás vypadá. Samý luxus, jenom vejdeš tak stojíš na milionu. Máme trošku úchylného šéfa, ten koberec koupil v Persii a teď mu na něm stojí zatuchlý lejnochod s posranýma nohama.

„Jestli se ti hne jenom malíček, tak ti ho useknu“ to by byla reakce našeho 140 cm malého šéfa . Ale ten je zas v Íránu. Místo polomuže se před tím lejnochodem objevil náš hlídač všeho Láďa. „Vstup naboso s hovnem na noze nepřipadá v úvahu, buď ti useknu nohy, což by navrhoval i můj šéf, takže bych dostal přidáno nebo táhni o tři baráky vedle poprosit do firmy která umývá okna ať ti ty smrady přetřou. “, říká Láďa. „ V jakém sem městě?“, lejnochod odpovídá. To už Láďa spadl z toho smradu na zem. V našem obchodě je pokladna úplně na konci, aby člověk musel dojít až dozadu a vidět všechny ty ne zrovna levné, ale luxusní boty. Mimochodem u pokladny nám před čtrnácti dny přibyly nové kousky. Polomuž se dopídil dojmu, že se u nás rozjíždí hippie móda a lidi budou kupovat indiánské boty. Ty si koupil zatím jenom jeden člověk. Je jím šéf distribuce sušeného masa Jerky do ČR, indiánský fanatik. „Dobrý den“ zařval sem, protože sem slyšel nějakou ranu, tak sem myslel, že tu někdo je. Vynořil se chlap bez bot s posranýma nohama. Otočil sem se na René a viděl sem, že by mně byla schopná dát celou svoji výplatu, abych šel za ním. Jenomže já jsem škodolibý parchant a chtěl jsem ji vidět, jak tam bude běhat vedle toho chlapa a bude mu tam v tom smradu navlékat šňůrky do bot. Málem se slzami v očích šla toho neupraveného lejnochoda obsloužit„V jakém jsem městě?“ ptá se lejnochod. René mu nemohla říct ani ň a normálně mu pozvracela nohy. Takový záchvat smíchu jsem neměl od doby co dal Láďa čelo transvestitovi. Protože René nebyla schopna ničeho, jenom mu okosit nohy a otočit se zpátky, tak sem tam musel jít já. Ptám se ho jestli je to nějaká skrytá kamera anebo jestli je bezdomovec. A ten debil se mě zeptal: „ V jakém jsem městě“. Říkám:“V Aši pane“ a z toho debila vypadlo, že včera ve Zlíně s nějakýma kamarádama slavili, a že se probudil tady naproti v parku. Ptám se ho:“A boty Vám ukradl a nohy Vám posral náhodný chodec, který šel z KFC a měl sračku jak prase?“. Lejnochod:“Jo, tady v Aši lidi asi nejsou moc milí“. Jenom to dořekl, tak se zezadu vynořil rudý Láďa. To musel být jeho životní výkon. Takové čelo to bylo, že ten lejnochod odletěl dva metry daleko. Tentokrát jsem byl Láďovi zavázán, protože chybělo pár minut a asi by ze mě vypadla tyč stejně jak z René.

No ale Lejnochoda jsme po minutovém limbu probudili dali jsme mu boty, co donesla předtím ženská na reklamaci a vykopli jsme ho pryč. Bez přemýšlení jsme se pustili všichni tři vyčistit ten perský koberec, protože zjistit to polomuž, určitě by nás všechny vyhodil.