Rubíny z pekla - Kapitola 08

Rána pracovních dnů většina lidí příliš nemiluje. Přinášejí s sebou povinnosti, stres a otravnou nutnost vyhrabat se v nekřesťanskou hodinu z vyhřáté postele. Pod okny na silnici podstatně zhoustne provoz a chodníky se zaplní pokřikujícími školáky. Zvuky všedního rána bývají neomalené a vtíravé.

Existují ovšem i jedinci, kterým je tento ranní shon doslova ukradený. Pokud je některý z těch zvuků čirou náhodou probudí, obrátí se s blaženým pocitem, že jich se toto ranní šílenství netýká, na druhý bok a možná se jim ještě podaří navázat přetrženou nitku nedokončeného snu.

I Sylvie patřila dnes k oněm privilegovaným. Měla před sebou celé dva dny volna. Po traumatickém sobotním zážitku se trochu obávala nehezkých snů, ale nezdálo se jí nic ošklivého. Naopak. Ve snech byla její sestra živá a zdravá a nadšeně Sylvii přijala do svého života, do své rodiny.

Později, když sen odplynul, zkoušela si představit, jaké by to asi bylo, zazvonit u Vernerů a říct jim, kdo je. Jak by to asi přijali? Měla švagra a neteř a byla pro ně naprosto cizím člověkem. Stejně jako by jím byla pro svou sestru, kdyby ještě žila.

Možná by se jí ulevilo, kdyby se se svým trápením měla komu svěřit. Kolegyně z práce se k ní chovaly vesměs přátelsky, ale k žádné z nich si dosud nevytvořila takový vztah, aby se jí dokázala zcela otevřít.

Najednou jí to došlo. Docela nedávno přece jednu takovou osobu potkala. Ač ji znala velmi krátce a povrchně, instinkt jí napovídal, že tenhle člověk by mohl být spřízněnou duší. Mnoho takových lidí ve svém životě nepotkala. Byly totiž velmi vzácní.

Už věděla, co udělá. Vyskočila z postele a jen co otevřela dokořán okno, téměř odtančila do koupelny, kde na sebe pustila studenou vodu. Dělávala to každé ráno. Drkotala přitom zuby, ale byla to zkouška její vůle. Studenou sprchu totiž odjakživa nesnášela. Co tě nezabije, to tě posílí, říkávala teta. Měla pravdu, to už teď Sylvie věděla. Chvilka utrpení stála za ten báječný pocit, že to dokázala, že není zbabělec. Nehledě na to, že se potom cítila nádherně čilá a svěží.

Posnídala jogurt a vločky a s šálkem kávy se posadila k psacímu stolu. Byl přímo u okna, takže mohla vyhlížet ven. Ráda sledovala, jak jindy ospalé náměstí po ránu ožívá. Zahlédla i Elišku, která vyběhla z domu a na rohu se přidala k jiné dívce. I tu Sylvie od vidění znala, v domě bývala poměrně často. A včera odpoledne se obě dívky spolu procházely ulicí kolem dětského domova. Určitě Eliščina nejlepší kamarádka. Usmála se... bylo jistě skvělé, mít někoho, komu se člověk neostýchá svěřit. Přála jí to. A malinko záviděla.

***

Jak hodiny ubíhaly, začala Sylvie váhat. Její plán už jí nepřipadal tak skvělý jako prve. Co když si mylně vykládala pouhou zdvořilost jako upřímný zájem? A mohla by ona vážně někoho zajímat? Možná není její nápad tak dobrý, jak si původně myslela.

A když se nakonec definitivně rozhodla, že do toho domu dnes nepůjde a nechá to osudu, přesně to se stalo. Rozhodl za ni osud. Zničehonic zazvonil telefon. Lekla se, nebyla zvyklá, že by jí někdo volal. A v úterý před obědem už vůbec ne.

Nejdřív byla v pokušení na to neznámé číslo nereagovat, ale telefon zvonil a zvonil a Sylvie to nakonec nevydržela.

„Prosím?" ozvala se opatrně.

„Dobrý den. Mluvím se slečnou Sylvií Fišerovou?" Hlas byl telefonem trošičku zkreslený, ale Sylvie ho přesto poznala. Napadlo ji, že tady musela určitě zafungovat telepatie.

„Tady Helena Urbanová, slyšíme se?" pokračoval povědomý hlas trochu znepokojeně, když už bylo ticho příliš dlouhé.

„Ano, to jsem já," spustila Sylvie překotně. Najednou měla strach, aby Helena nezavěsila. „Omlouvám se, nestává se často, aby mi někdo volal. Trochu mě to překvapilo."

„Doufám jen, že to překvapení nebylo nepříjemné," Helenin hlas byl vlídný a uklidňující.

„Vůbec ne, naopak. Jsem ráda, že jste zavolala."

„Chtěla jsem se zeptat, jak se cítíte. Zdála jste se mi sice při odchodu celkem v pořádku, ale to víte, u poranění hlavy člověk nikdy neví. Byla bych moc nerada, kdybyste kvůli mé chybě něco zanedbala."

„Nedělejte si se mnou starosti, paní Urbanová. Je mi fajn a ta hlava už vůbec nebolí. Asi ji mám tvrdší, než by se mohlo zdát."

„Tak to jsem moc ráda, moje milá. Víte, volám vlastně ještě kvůli jedné věci. Říkala jste v neděli, že máte dnes volno, pokud se nemýlím. Jestli se neurazíte, ráda bych vás pozvala na oběd. Dostala jsem od známého pár nádherných pstruhů. Udělala bych je na másle. Doufám, že jíte ryby."

„Ryby miluju. A pstruha už jsem neměla ani nepamatuju. Ale nejsem si jistá, jestli takové pozvání smím přijmout. Už jsem se vás naobtěžovala až až."

„Nejenže smíte, musíte ho přijmout. Pokud máte ráda ryby a neplánujete něco lepšího, než dýchánek se starou bábou, není o čem diskutovat. Vážně, uděláte mi velkou radost. Vařím moc ráda, ale znáte to, vařit jen pro sebe... to není ono."

„Tak to znám velice dobře," zasmála se Sylvie.

„Aspoň mi rozumíte. Dobrá tedy, budu vás čekat řekněme... za dvě hodiny? Je to přijatelné?"

„Naprosto."

Rozloučily se a když Sylvie zavěsila, bylo jí do zpěvu. Už dlouho nezažila pocit, že na ní někomu záleží, byť třeba jen z pocitu zodpovědnosti.

***

Zdálo se však, že Helenu skutečně upřímně těší, že Sylvie přijala její pozvání. Z kytice, kterou od ní dostala, byla nadšená a hned ji naaranžovala do skleněné vázy na stolku vedle krbu.

Oběd byl vynikající a hostitelka příjemná a pozorná. Sylvie obdivovala nádherný kávový servis. Připadalo jí, že z něho by i ta nejobyčejnější káva chutnala božsky. Ta Helenina ale vůbec nechutnala obyčejně. Sylvii překvapila neznámá osvěžující chuť a aroma. Tázavě pohlédla na Helenu.

„Pár zrnek kardamonu. To je celé to kouzlo," usmála se hostitelka a servírovací lopatkou naložila na Sylviin talířek další kousek křehkého tvarohového závinu.

„Dost, proboha... vždyť už jsem spořádala tři. Domů se budu kutálet," bránila se chabě Sylvie.

„Ale co vás vede... vždyť jste jak proutek. Je to jen listové těsto a trocha tvarohu. Zabalím vám ještě pár kousků sebou."

Sylvie poznala, že nemá cenu odporovat. A také nechtěla kazit Heleně radost. Bylo na ní vidět, že si úlohu hostitelky užívá.

***

Čas ubíhal a rozhovor plynule přešel od všeobecných k poněkud citlivějším tématům. Sylvie se najednou přistihla, že vypráví Heleně věci, které si většinou nechávala pro sebe. Samotnou ji to překvapilo.

„Musí to být těžké, vyrůstat bez rodičů," prohodila Helena, když se Sylvie zmínila o dětském domově.

„Víte, nějak jsem si to tehdy neuvědomovala. Byla jsem maličká a ještě jsem nechápala, co se se mnou děje. Aspoň si nevzpomínám, že bych v domově nějak strádala. Alespoň do té doby, než..."

Helena na ni tázavě pohlédla, ale neříkala nic. A Sylvie po chvilce větu dokončila: „Do doby, než odvedli moji sestru."

Bylo na ní vidět, že se ta rána ještě zcela nezahojila. Přesto pokračovala ve vyprávění.

„Říkala jsem jí Ájo," usmála se a dodala: „Dost dlouho jsem totiž neuměla vyslovovat písmeno ká, víte? Jmenovala se Karolína. Byla jako moje malá maminka. Skoro se ode mě nehnula. Vodila mě za ruku a utěšovala, když jsem plakala. Nebyla o moc starší než já, ale mně tehdy připadala dospělá."

„Kolik bylo vám?" zeptala se jemně Helena.

„Necelé tři. Vím, co si myslíte. Nemohu si to pamatovat. Máte pravdu, nepamatovala jsem si z té doby zhola nic. Podvědomí je ale obrovské vetešnictví, z kterého jen tak něco nadobro nezmizí. Ztratí se z očí mezi všelijakým haraburdím, ale nezmizí. Všechno, co se nám kdy přihodilo, nosíme neustále sebou. Teď už to vím.

Vzpomínky se mi vrátily docela nedávno, když před osmnácti měsíci zemřela moje teta a zároveň pěstounka. Byla to sestra našeho otce. V pozůstalosti jsem našla jednu fotku. Jsme na ní s Kájou spolu. Myslím, že chápu, proč ji teta přede mnou schovávala. Bála se, že si vzpomenu a budu se trápit. A vlastně měla pravdu. Vzpomněla jsem si v tu chvíli na spoustu věcí. Byl to šok. Brečela jsem celý den a noc. A ráno jsem byla skálopevně rozhodnutá svou sestru najít, i kdyby byla na konci světa."

„Když jste tehdy přišly o rodiče, proč si vás ta teta nevzala do péče obě? Víte, pořád nemohu pochopit, jak vás mohli rozdělit. Zvlášť když mezi vámi bylo takové pouto."

„Teta žila dlouhá léta s manželem v zahraničí a nejspíš vůbec nefigurovala v naší dokumentaci. Nikoho jiného jsme neměly. Když pak ovdověla a vrátila se do Čech, byla už Kája v nějaké cizí rodině. Nejspíš o dvě děti nestáli. Já se potom změnila v neurotické dítě s nočními děsy. I to jsem na dlouhou dobu úspěšně vytěsnila z paměti."

„Chudinko malá," povzdychla si Helena.

„Víte, teta prý tenkrát také neměla moc šancí na svěření do péče. Podařilo se to jen díky hodně nadstandartnímu úsilí ústavní sociální pracovnice. Jestli byla opravdu taková, jak mi vyprávěla teta, musela brát naše roztržení jako své osobní selhání. Kdoví, jak to tenkrát přesně bylo. Každopádně... nebýt jí, pravděpodobně bych zůstala v ústavu až do dospělosti. O tak problematické dítě by stěží někdo projevil zájem."

Helena nalila Sylvii do skleničky trochu minerálky a ta jí věnovala vděčný úsměv. Bylo na ní znát, jak je pro ni vzpomínání bolestivé. Ale zároveň se jí velmi ulevilo.

Hodiny na nedaleké kostelní věži odbily čtvrtou. Sylvie už strávila v Urbanově domě tři hodiny. Vůbec jí to nepřišlo. Omluvně se usmála na svou hostitelku: „Asi bych se měla pomalu rozloučit. Už vás zdržuju až moc dlouho."

„Pokud někam pospícháte, nemohu vás samozřejmě zdržovat. Ale jestli mám být upřímná, bude mě to mrzet. Ještě jste mi totiž neprozradila to nejdůležitější."

„Ano?"

„No přece jestli jste svou sestru nakonec našla."


***