|
Upozornění: Jedna starší báseň :)
 07.01.2015 9 1137(12) 0 |
Znám tě,
a přece mi
cosi uniká...
Jde vůbec docela
poznat člověka?
Cítím tvé pohnutky,
touhy a přání,
však stále duše Tvá
poznat mi brání
celou svou nejhlubší
podstatu.
Snad ví, že není
návratu
z některých takových
tajemných cest.
Raději nechávám
srdcem se vést.
Vždyť vím, že duše je
příliš hluboká
a nejde vůbec snadno
podívat se přímo do ní
a dohlédnout až na dno.
Všichni jsme vlastně jenom herci
ve hře našeho života.
A pódium,
to místo, kde hrajeme si,
vytvořili jsme si ze světa.
Jak úchvatná jsou ta
naše představení,
jak famózní jsou všechny
naše role.
A stále znova jsme
tolik překvapeni,
že jednou jsme nahoře,
podruhé dole.
A já teď právě toužím odhalit,
co vlastně v sobě se snažíš skrýt.
Za slávu, za obdiv, za potlesk.
Nejistotu? Osamělost?
Nedostatek lásky? Stesk?
Stále mě odmítáš,
od sebe odháníš,
však říct mi to jasné ´sbohem´,
nedokážeš, neumíš...
Nejspíš jen děláš,
co cítíš, že musíš...
A já to vím
a ty to tušíš.
Tak přestaň se trápit,
že tolik máš ve mně.
Vždyť víš, že já to mám
úplně stejně.
a přece mi
cosi uniká...
Jde vůbec docela
poznat člověka?
Cítím tvé pohnutky,
touhy a přání,
však stále duše Tvá
poznat mi brání
celou svou nejhlubší
podstatu.
Snad ví, že není
návratu
z některých takových
tajemných cest.
Raději nechávám
srdcem se vést.
Vždyť vím, že duše je
příliš hluboká
a nejde vůbec snadno
podívat se přímo do ní
a dohlédnout až na dno.
Všichni jsme vlastně jenom herci
ve hře našeho života.
A pódium,
to místo, kde hrajeme si,
vytvořili jsme si ze světa.
Jak úchvatná jsou ta
naše představení,
jak famózní jsou všechny
naše role.
A stále znova jsme
tolik překvapeni,
že jednou jsme nahoře,
podruhé dole.
A já teď právě toužím odhalit,
co vlastně v sobě se snažíš skrýt.
Za slávu, za obdiv, za potlesk.
Nejistotu? Osamělost?
Nedostatek lásky? Stesk?
Stále mě odmítáš,
od sebe odháníš,
však říct mi to jasné ´sbohem´,
nedokážeš, neumíš...
Nejspíš jen děláš,
co cítíš, že musíš...
A já to vím
a ty to tušíš.
Tak přestaň se trápit,
že tolik máš ve mně.
Vždyť víš, že já to mám
úplně stejně.
Ze sbírky: Začátky na plné obrátky
08.01.2015 - 18:46Také mě napadly ty dvě části, ale máš to v takovém souladu, že by to možná byla škoda
08.01.2015 - 18:40Yana: Původně jsem ji chtěla rozdělit na dvě básně, ale tak nějak jsem byla líná :D
Přiznám se, že mě k takovým zamyšlením nutí různé zvláštní zážitky. Ač budu možná vypadat praštěně a divně, k tomuhle mě přinutila zkušenost, kdy jsem dostala šanci cítit pocity jednoho člověka. Hodně zvláštní, svým způsobem dost šílené, ale nepopiratelné i pro můj rozum. No, naštěstí jsem se nezbláznila. I když i to je relativní :D
Přiznám se, že mě k takovým zamyšlením nutí různé zvláštní zážitky. Ač budu možná vypadat praštěně a divně, k tomuhle mě přinutila zkušenost, kdy jsem dostala šanci cítit pocity jednoho člověka. Hodně zvláštní, svým způsobem dost šílené, ale nepopiratelné i pro můj rozum. No, naštěstí jsem se nezbláznila. I když i to je relativní :D
08.01.2015 - 18:32Je taková dlouhá, ale chápu že tolik sdělení vyžaduje hodně slov, asi je znát že je to tvá starší báseň, ale mně se líbí že se zamýšlíš nad podobnými věcmi jako já, no myslím že těžko lze dokonale poznat něčí nitro, často tápeme i v tom svém
07.01.2015 - 23:35tvé básně mě baví svou přímostí.. tím, jak umí pojmenovat spoustu pocitů.. hezká
07.01.2015 - 13:46a přece mi pořád cosi uniká - jak duše je hluboká, někdy neznáme ani sebe sama, natož druhého, zvlášt když nám nedá nahlédnout, jj, snažím se nehledat nic hlubokého , jen opravdového ,ale ani tak nevím...snad jen brát a dávat to hezké,...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Ve hře života : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Probuzení
Předchozí dílo autora : Vyznání...
