Rubíny z pekla - Kapitola 04

Cesta k dětskému domovu trvala Sylvii necelých dvacet minut, i když musela až na druhou stranu městečka. Auto neměla a i kdyby ano, každodenní procházku by si nenechala ujít. Takhle časně odpoledne panoval v postranních uličkách klid, jako každý víkend. Lidé, kteří nevyrazili někam na výlet, užívali posledních slunečních paprsků v závětří na zahrádkách, anebo jen tak lenošili u televize. Ani v skrytu za záclonami necítila zvědavé pohledy. Mohla se uvolnit a svižnou chůzi si vychutnat. Boty lehce klapaly po žulové dlažbě, zatímco ostrý větřík barvil její tváře do nachova. Ve vzduchu už byla lehce znát blížící se zima.

Přemýšlela o dnešním setkání před domem. Tolikrát si v duchu říkala, jaké asi bude... ale nakonec to proběhlo úplně jinak. Tak už to bývá skoro se vším, představy se naprosto míjí s realitou. Ta dívka asi něco tuší. Zdá se bystrá. Bude jí to vrtat hlavou. Možná je to dobře. Nejlepší bude nechat tomu volný průběh. Osud je nakonec nejlepší plánovač.


***


Domov byl jednopatrová budova do písmene L. Obě obytná křídla mezi sebou svírala čtvercovou terasu, na níž si děti hrávaly, když bylo na zahradě příliš mokro. Vycházelo se na ni dveřmi z herny, spojené s jídelnou. U plotu, obrostlého pečlivě zastřiženými keři, měly děti mělké brouzdaliště a o kousek dál pískoviště a několik prolézaček. Nejraději se ale vozily na malém oprýskaném kolotoči, který teď vypadal poněkud smutně a opuštěně. Byl právě čas odpoledního odpočinku.

Sylvie vešla vchodem pro zaměstnance a zamířila k šatně. Cestou kolem kotelny zamávala na kotelníka a zahradníka v jednom, pana Říhu.

„Zdravím, slečno Sylvinko," široce se na ni usmál a zastřihal na ni knírem.

Zasmála se: „Raději bez té slečny, pane Řího, v mém věku to oslovení už trochu zavání starou pannou."

„Ale jděte. Kolik že vám to je? Třicet? To přece není žádné stáří."

„Pár let jste mi sice ubral, ale díky za kompliment. Budu si to pamatovat."

„Však já si to jednou vyberu, nebojte."

Hodila na sebe modré pracovní šaty a vyběhla po schodech nahoru, na svoje oddělení. Čekala tam na ni hromada prádla a plen ke skládání. Než se děti vzbudí, bude mít co dělat.

Převzala oddělení od ranní sestry, nakoukla do předávací knihy a prošla tiše zatemnělou ložnicí. Přes pár neklidných spáčů přetáhla deku a na chvilku se zastavila u jedné z postýlek. Ležel v ní malý světlovlasý chlapeček. Shodou náhod přišli do domova současně. Ona coby nová teta, Honzík a jeho sestřička Věrka jako nový příjem. Drželi se za ruce a vypadali jako dva zbědovaní andělíčci.

Od té doby uplynuly pouhé čtyři měsíce, ale ty dvě děti za tu dobu rozkvetly. Často přemýšlela, čím si asi musely doma projít, když dokázaly být tak spokojené v ústavu, který bývá pro většinu lidí synonymem strádání a citové deprivace. Nikdy je nepřišel nikdo navštívit, ani jednou jim nepřišel balíček. Sylvie se v jejich dokumentaci dočetla ještě o dalších čtyřech sourozencích. Tři z nich už byli starší, tudíž umístění v jiném typu zařízení, nejmladší sestra se před nedávnem ocitla v kojeneckém ústavu. Někteří lidé by vůbec neměli mít děti.

Sylvie se celkem často zaobírala myšlenkou na adopci dvojčat. Jenže byla sama, svobodná, těžko by uspěla. Modlila se aspoň za to, aby se dostali někam do rodiny spolu. Aby je neroztrhli. Poznamenalo by je to na celý život. Něco o tom věděla.

***

Tak jako vždycky, i dnes jí směna uběhla jako voda. Vzala děti po svačině na dlouhou vycházku podél Olšovky. Byla to jejich oblíbená trasa. Dívali se na rybáře, postáli u jezu, pozorovali žábu, které koukaly z vody jen vypoulené oči. Největším zážitkem byl ale pro děti párek nutrií, který lelkoval na cestičce a teprve když přišli docela blízko, ladným pohybem synchronizovaně vklouzl do vody.

Nebylo divu, že se drobotině záhy po večeři začaly klížit oči. Uložila je ke spánku a usadila se na židli k lampičce s pohádkovou knížkou. Nemusela předčítat dlouho. Za chvíli už se z postýlek ozývalo pravidelné oddychování.

Nechala svítit tlumené světlo, aby se děti nebály,kdyby se některé z nich probudilo. Ani ona neměla ráda úplnou tmu. Nesla si vzpomínku na podobnou ložnici, podobné oddychování. A hlavně na hrůzu, když v noci otevřela oči a kolem byla temnota plná příšer. I dnes se jí při tom pomyšlení svíral žaludek. Stejně jako kdysi. Když zůstala sama.

Dokud byly spolu, mohly natáhnout ruce a držet se. Jejich postýlky byly blízko u sebe, snadno na sebe dosáhly. Příšery na ně nemohly. Jenže přišla chvíle, kdy natahovala v noci ruku marně. Postel její sestry byla prázdná. Od té doby začala v noci plakat. Zoufale a kvílivě. Moc si z toho období nepamatovala, jen ten pláč a svíravou bolest kdesi uvnitř, v hrudi.


***


Začátek listopadu jako vždy hýřil barvami. Listí na stromech zrudlo a zezlátlo a díky zapadajícímu slunci jakoby byl park v jednom ohni.

„Nechci tě vyhánět, Lidunko, ale možná bys už měla jít. Bude se smrákat. Vždyť zítra je taky den."

„Ještě chvilku, babi... poslední hru."

Seděly u kuchyňského stolu s puntíkatým ubrusem a hrály prší. Vnučka tuto hru milovala už od dětství a babička si na ni vždycky udělala čas. Ne že by ji rodiče nějak dramaticky zanedbávali, jen měli neustále plno práce a jejich zájmy se beztak s těmi dceřinými poněkud rozcházely.

Hrály o peníze a babička už měla před sebou pěkný komínek mincí. Lídě to ale nevadilo. Věděla, že štěstí je vrtkavé a zítra se možná přikloní zase na její stranu.

„Kdyby tak máma věděla, že tě podporuju v hazardu," významně pokývala hlavou babička.

„Babi! Jakej je tohle hazard? Prašule přece zůstanou v rodině, ne? Příště ti to natřu, budeš koukat."

„Už se třesu, děvenko. A i kdyby... musím tě nechat taky někdy vyhrát. Jako zkušená karbanice vím, jak je motivace důležitá. Tak to totiž chodí... napřed navnadit a pak pořádně oškubat."

Bylo jim spolu dobře. Helena Urbanová byla babička s mladistvým duchem. Možná díky tomu i ona sama vypadala tak dobře. Ačkoliv nedávno oslavila třiašedesáté narozeniny, nikdo by jí tolik nehádal. Helena pracovala dlouhá léta jako vrchní sestra na dětském oddělení a když ji před časem začalo trápit staré zranění kyčle, zbývající čas do odchodu do penze strávila jako dispečerka záchranné služby. Práce mezi dětskými pacienty jí však velmi chyběla a nebylo pro ni snadné se jí vzdát. Jednu výhodu to ale mělo... z dispečinku pro ni nebyl odchod do důchodu tak těžký.

Šestnáctiletá Lída byla potomkem její jediné dcery Kláry. Zdědila po matce pěkné kaštanové vlasy a drobnou štíhlou postavu, povahu ale měly každá úplně jinou. Klára stála nohama pevně na zemi, vždycky racionální, pragmatická. Zdědila povahu po svém otci, kterého vlastně ani neměla šanci pořádně poznat. Zemřel, když bylo Klárce šest let. Helena se pak už nikdy nevdala, i když se kolem ní motala spousta nápadníků. Nenašla mezi nimi nikoho, kdo by mohl zaujmout Jiřího místo. Litovala jen, že jí nebylo dopřáno víc dětí. Možná proto si tak užívala chvíle s vnučkou.

I Lída byla jedináček, na její povaze to však znát nebylo. Byla veselá a kamarádská, přitom dobrosrdečná a laskavá. Na rozdíl od své matky byla velký snílek, s hlavou v oblacích, se zálibou v tajemnu. Milovala strašidelné historky a hororové filmy, což nesla Klára Peterová s nelibostí. Lída se tedy snažila ji neprovokovat a některé ze svých koníčků před ní příliš neventilovala, což vlastně vzhledem k tomu, že byla Klára coby lékařka ve špitále časově dost vytížená, nebylo zas tak složité.

***

V zápalu hry si ani nevšimly, že slunce zapadlo a nad stromy blednou poslední červánky. Když už skoro nerozeznávaly barvy, babička s plesknutím položila na stůl vějířek karet, které právě držela v ruce: „A dost, kamarádko. Takhle by to nešlo. Máš nejvyšší čas zvednout kotvy. Víš ty co? Brnknu tátovi, ať ti přijde naproti. V uličce už bude skoro tma. A po silnici se ti to asi obcházet nechce, nemám pravdu?"

„Babi... trefím klidně i poslepu a ulička zase není tak dlouuhá, neboj, já to zvládnu."

„Nenechám tě jít potmě. Zapomnělas, co se stalo v parku?"

„Na to se bohužel nedá zapomenout, babi. Eliška je moje kamarádka, víš? Bylo to hrozný, strašný... Ale už je to víc než rok. Stalo se to na úplně jiným místě. A navíc toho kluka chytili. Je pod zámkem."

„Já vím, holčičko. Ale když se něco takového stane jednou, člověk už asi nebude nikdy klidný. Neodpustila bych si, kdyby se ti něco stalo. Jednou pochopíš, že o děti se člověk nikdy nepřestane bát."

„Já vím, až budu mít někdy svoje. Máti mi to říká v jednom kuse," usmála se Lída, zatímco pomalu sestupovaly s babičkou po schodech do haly.

„A má pravdu, Lidunko," babička tiskla k uchu mobilní telefon. Chvíli čekala a pak zavěsila. Nespokojeně zavrtěla hlavou.

„Babi, jestli táta pracuje, buď má vypnutý hlasitý vyzvánění, nebo na uších sluchátka. Když píše, neví o světě. Jako bys ho neznala."

Helena Urbanová znala svého zetě velice dobře. Byl velmi sympatický, velmi chytrý a bohužel také velmi roztržitý. Učil češtinu na gymnáziu a jeho vášní bylo sepisování detektivních románů. Každou volnou chvilku mizel ve svém světě, což se s největší pravděpodobností dělo i teď.

„Právě že znám," povzdychla si. Potom se rozhodla. Sáhla po kabátu.

„Babi..."- zaprotestovala Lída, „nemusíš mě vyprovázet. Já vím, že tě ta noha zase bolí. Všimla jsem si, jak špatně se ti šlo ze schodů. Dám si klusa a za pár minut jsem doma. Hned jak dorazím, zavolám ti, ano?"

„Tak aspoň kousek. Na půl cesty, dobře? Budu klidnější a taky se potřebuju trochu provětrat. Už jsem dlouho nevystrčila nos někam dál než na zahradu."

„Tak jo, ale fakt jenom kousek. Nechci, abys kvůli mně měla v noci bolesti."


***

„Babi, nebojíš se v tom baráku někdy?"- zeptala se Lída, když ušly mlčky pár desítek metrů.

„Pročpak bych se měla bát?" Helena se obrátila k vnučce a pobaveně zvedla obočí: „Nech mě hádat. Že tys teď někdy viděla „Dům u hřbitova?"

Lída vykulila oči: „No ne... babi! Neříkej, že to znáš."

„No aby ne. Jeden z mála Fulciho krváků, který má dokonce jakýs takýs děj." Babička to pronesla tak ledabyle, jako by oznamovala vnučce, že v noci bude pršet. Ta na ni zírala s otevřenou pusou.

„No co čučíš? Myslíš, že stará bába jako já nemůže mít i nějaké ty pokleslé zájmy?"

„To víš že ne, jen mě to překvapilo. Proč jsi mi o tom nikdy neřekla?"

„To víš, stará škola. Nábožensky založená rodina. Asi jsem se za tu slabůstku trochu styděla. Nehledě na to, co by tomu řekla tvá matka. Ještě by tě ke mně přestala pouštět. Nebo by nám oběma naplácala na zadek."

„Babi, ty si ze mě v jednom kuse utahuješ. Už ani nevím, co myslíš vážně a co ne."

„To mi trochu křivdíš, ne?"

„Promiň. Já jen... fakt by mě nenapadlo, že zrovna ty... Vlastně teď už je jasný, po kom jsem tuhle úchylku podědila." Lída na babičku lišácky mrkla.

„Jdi ty. Jaká úchylka? Jsou to jen takové trochu drsnější pohádky, ne?" Babička se zamyslela: „Ale myslím, že ses prve na něco ptala. Zamluvily jsme to."

„Ptala jsem se, jestli se tam nebojíš. Nebo jestli ti tam není samotný smutno. Protože v tom případě bych měla takovej návrh."

„Jsem jedno velké ucho."

„Mohla bych se k tobě nastěhovat. Měla bych se s kým koukat na strašidelný filmy, mastit karty, naučila bys mě vařit, protože máma je v tomhle směru trošku nepraktická. Vždyť ji znáš. Ani by si možná nevšimla, že tam nejsem."

„Ty jsi brepta, viď? Je to tvoje máma, má tě ráda. A co táta? Bylo by jim oběma smutno, nemysli si. Vařit tě můžu naučit i tak. Netušila jsem, že po tom tak prahneš."

„Zas tak moc ne, nejsem šílenec. Ale zase by mohla být nějaká legrace. Tak co, babi? Můžu?"

Babička se zastavila. Pohled, který upřela na vnučku, byl nezvykle vážný.

„Ne, miláčku. To není dobrý nápad. Necháme to, jak to je. Máš u mě kdykoliv dveře otevřené, to přece víš. Ale nechat tě u sebe bydlet nastálo, to nemohu. Mám pro to své důvody. A neptej se, jaké, protože to jsou věci, které bys asi ještě nepochopila."

Lída nebyla hloupá a dobře poznala, kdy není dobré příliš tlačit na pilu. Babička by jí teď stejně nic víc neřekla. Poslední otázku si ale neodpustila: „Dobře, babi. Já jen myslela, že by ti nebylo tak smutno. Když jsem byla mladší, bývala jsem u tebe skoro celý prázdniny. A bylo to fajn, ne?“

„Některé věci se od té doby změnily. To je vše, co ti mohu říct. Už se nevyptávej a věř mi. Není to nic proti tobě. Spíš naopak."

Lída už nic neříkala, ale paní Urbanová poznala, že se to vnučky dotklo. Byla zaražená a zamyšlená.

Pěšina je dovedla na volnější prostranství s dětskými prolézačkami, kolem nichž byly do půlkruhu rozmístěné lavičky pro maminky. Odtud už se dalo dohlédnout na náměstí a dokonce na dům, kde bydleli Peterovi.

Helena Urbanová se za vnučkou dívala ještě dlouho poté, co jí dívka zmizela z dohledu. Rozloučily se srdečně jako vždy, ale nezodpovězená otázka zůstala viset ve vzduchu. A Helena věděla, že jen tak nezmizí.


***


Domů se vracela pomalu. Vychutnávala si svěží večerní vzduch, provoněný borovým jehličím. Pod nohama jí tiše křupal písek. Cestu osvětlovaly pouliční lampy, tma vzadu za stromy však byla hustá a černá jako asfalt.
Najednou jí přeběhl mráz po zádech. Klid, který až do této chvíle pociťovala, byl ten tam. Ten pocit byl naprosto nesmyslný, vždyť už byla skoro doma. Ještě kousek podél silnice a je u branky.

Ze zatáčky od hřbitova vyjelo auto. Helena zůstala stát a zatímco čekala, až bude moci přejít vozovku, rozhlédla se kolem sebe. Zarazila se. Reflektory projíždějícího vozu právě ozářily cosi, co ji zneklidnilo.
Zaváhala a pohlédla na svůj dům. Nechala svítit v patře a světlo z okna jejího pokoje lákalo do bezpečí. Dobře však věděla, že jí to nedá. Musí se tam podívat.

Mezi keři černého bezu něco leželo. Jakási beztvará hmota, napůl zahrabaná starým tlejícím listím. Nepříjemné vzpomínky na události loňského září byly opět zde. Teď nemohla jen tak odejít domů a nepřesvědčit se, že pod tím nánosem opravdu nic není. Neusnula by. Její fantazie občas pracovala proti ní.

Vyšel měsíc, jako by jí chtěl pomoci. Nyní už byla od hromady necelé dva metry. I to slabé světlo stačilo, aby získala jistotu, že se nepletla. Opravdu tam něco bylo. Něco tmavšího než listí a dost velkého, aby to mohl být i člověk. Proboha, už ne. Už to zažít nechtěla.

Se srdcem v krku natáhla ruku s francouzskou holí a opatrně odhrnula listí. Vydechla úlevou a zároveň se jí stáhl žaludek slabou nevolností. Nebyl to člověk. Byl to velký mrtvý pes, nejspíš německý ovčák.

Opatrně se k němu přiblížila ještě víc. Nyní už bylo jasné, že ubohé zvíře nezemřelo přirozenou smrtí. Chlupy na krku a hrudi mělo slepené zaschlou krví.

Ze vzdálených hlubin lesoparku za silnicí se ozval skřek nějakého nočního dravce. Helena Urbanová se zachvěla a bez dalšího otálení vyrazila ke svému domu.


***