Díla, která ovlivnila moji představu o literatuře

Potřeba zařadit to, co píšu, do struktury známých paradigmat literární teorie mě vedla k otázce, které z knih, či obecněji, uměleckých děl měly největší vliv na utváření mé představy o smyslu a povaze literatury. Myslím, že takovou otázku by si měl položit každý, kdo se literaturou soustavně zabývá a poznání těchto děl a jejich klíčových vlastností má hodnotu nejen pro samotného spisovatele, ale může také napomoci čtenářům některých jeho textů v pochopení záměrů, s nimiž byly napsány. V mém případě jsou to tři díla spíše málo známá, a to v na první pohled snad velmi nepravděpodobné kombinaci.



A. A. Milne: Medvídek Pú

»Tady jde ze schodů za Kryštůfkem Robinem Michal Medvěd hlavou napřed, bum, bum, bum.«
-- A. A. Milne: Medvídek Pú. (první věta)

Prvním takovým dílem je kniha Medvídek Pú od A. A. Milnea. Kniha se skládá ze dvou částí, každé o deseti kapitolách: Medvídek Pú a Púovo zátiší. Kapitoly mají velmi popisné názvy, vzdáleně připomínající označení povídek v Dekameronu, jako např. »Kapitola 1, ve které se seznámíme s Medvídkem Pú a včelami; a vypravování začíná« nebo »Kapitola 9, ve které se Prasátko ocitne uprostřed vod«. Název kapitoly vždy vystihuje podstatu příběhu.

Každá kapitola Medvídka Pú obsahuje oddělený příběh (epizodu), který lze číst samostatně. Analogicky jsou uspořádány i jiné knihy, např. moje oblíbená Pan Kaplan má stále třídu rád, která uvádí humorné příhody podivuhodného žáka Večerní přípravné školy pro dospělé, který se jako imigrant má naučit americkou angličtinu (v překladu pochopitelně češtinu), ale jeho nezkrotné nadšení je tak vzletné, že se vzpírá konformitě a jazyk, jakým mluví ostatní, mu nestačí.

S výjimkou lidského dítěte Kryštůfka Robina jsou postavami knihy personifikované plyšové hračky. Mají však něco, co udivuje čtenáře jako já víc než to, že plyšové hračky chodí na procházky po lese, mluví a myslí. Mají velmi výrazné a navzájem odlišné charaktery -- Pú permanentně touží po medu a hodně přemýšlí; Prasátko je malé a bojácné; Králíček je zastáncem organizace a pevného řádu; Ijáček je smutný, skromný a flegmatický; Tygr je zase veselý a divoký.

Navzdory výrazným odlišnostem se postavy znají, respektují a nedochází mezi nimi ke konfliktům, žádná si neosobuje právo moci nad druhými. Zajímavou výjimkou je sedmá kapitola Púova zátiší, kde se přísný Králíček rozhodne zakročit proti Tygrově nespoutané divokosti. Tento projev nesnášenlivosti se ale obrátí proti němu a na konci kapitoly (po peripetiích, které si v knize můžete dohledat) už je Králíček »velmi zkrotlý a smutný« a potkav Tygra, zvolá už jen: »Ach Tygře, to jsem ale opravdu rád, že Tě vidím.«

Zmínil jsem, že Pú hodně přemýšlí. Jeho myšlenky mají ale (zvlášť na to, že je plyšová hračka) úžasnou filozofickou hloubku i šíři, jak ukazuje John Tyerman Williams v knize Pú a filosofové, kde poukazuje na paralely mezi díly většiny evropských filosofů a myšlenkami vyjádřenými v knize Medvídek Pú. Nakolik je filosofická interpretace myšlenek plyšového medvěda korektní a nakolik nesmyslná, na to už si můžete udělat názor sami. Zamyslete se třeba nad tímto úryvkem:

----
Když šel [Pú] jednou na procházku, přišel na mýtinu uprostřed Lesa, a na ní stál uprostřed veliký dub a z jeho koruny bylo slyšet silné bzučení.

Medvídek Pú si sedl pod strom, složil hlavu do pracek a hluboce se zamyslil.

Nejprve si řekl: »To bzučení něco znamená. Takovéhle ustavičné bzučení vždycky něco znamená. Když slyšíme bzučení, musí někdo bzučet, a pokud já vím, bzučet mohou jedině včely.«

Pak zase dlouho přemýšlel a řekl: »A včely jsou na světě jedině proto, aby dělaly med.«

A pak vstal a povídá: »A med dělají jedině proto, abych já ho snědl.« A začal šplhat na strom.
---- (1. kapitola Medvídka Pú)

Na první pohled nám předkládané teze mohou připadat bezcenné -- bzučet nemusí jen včely, může to být i hudební nástroj, gramofon či reproduktor. Ale Pú dodává »pokud já vím«, uvědomuje si tedy, že jeho zkušenost je omezená, a úsudek proto nemusí být správný. To vám může připadat jako samozřejmost, ale na ulici narazíte na mnohem víc lidí, kteří budou ochotni »do krve« hájit, že mají pravdu, namísto aby uznali »pokud já vím«. Také nám tu Pú prezentuje zajímavou představu o vztahu buržoazie se zbytkem populace: »Včely jsou na světě jedině proto, aby dělaly med. A med dělají jedině proto, abych já ho snědl.« Napadne nás, že v lidské společnosti to takto nefunguje; lidé nepracují proto, aby se druzí měli čeho najíst, ale aby vydělali peníze, za které si pořídí jídlo pro sebe. Jenže u některých věcí to tak přece jen funguje -- např. videa na YouTube -- jejich autoři je produkují jen proto, aby je diváci zhlédli, ne pro peníze. Nemohlo by to tak fungovat i v jiných oblastech? Snad ano. A jakou roli v tom hraje medvídek Pú? Přiměl nás zastavit se a zamyslet se nad tím.

Ke knize Medvídek Pú je připojena mapa území, kde se příběhy odehrávají, (Stokorcového lesa) a to je asi jediná vlastnost, která ji spojuje s druhou knihou, o níž tu pojednám.

J. R. R. Tolkien: Silmarillion

Byl Eru, Jediný, který se v Ardě nazývá Ilúvatar.
-- J. R. R. Tolkien: Silmarillion. (první věta)

Zatímco Medvídek Pú je dílo přístupné takřka každému čtenáři, který přistoupí na požadavek přestat spěchat a zamyslet se, Silmarillion s podtitulem Mýty a legendy Středozemě je dílo veskrze ezoterické a bude takové připadat každému novému čtenáři, jakkoliv vzdělanému a sečtělému. Je totiž relativně uzavřené, plné vnitřních souvislostí, dopředných i zpětných odkazů a fiktivních jmen, ale vzhledem k fantasy pojetí bez explicitních odkazů ke světu reálnému (primární realitě). Obvyklé místo latiny zde např. zaujímá fiktivní elfský jazyk Quenya.

Silmarillion se skládá z pěti částí zvaných Ainulindalë, Valaquenta, Quenta Silmarillion, Akallabêth a O prstenech moci a třetím věku. Ainulindalë popisuje, jak Eru, zvaný Illúvatar, stvořil vesmír Eä a v něm svět jménem Arda. Valaquenta pak přehledně a takřka encyklopedicky uvádí přehled nejmocnějších duchů světa, Valar, kterých je čtrnáct a zastáncům rovných příležitostí se na nich bude líbit, že sedm z nich má mužskou podstatu a sedm ženskou.

Prostřední a nejdůležitější část, Quenta Silmarillion, se dělí na 24 kapitol, přičemž název každé z nich začíná předložkou »O«, např. »O počátku dnů«, »O silmarilech a o neklidu Noldor« či »O Aulëm a Yavanně«. Příběhy jsou v chronologickém pořadí, ale při celkové znalosti vyprávěné historie, kterou Silmarillion stejně požaduje, není problém číst je odděleně a Silmarillion je mezi beletrií dílem poměrně často citovaným, zvlášť v tolkienologických kruzích. (Studium a analýza tolkienova díla se mezi jeho fanoušky označují jako »tolkienologie«.)

Silmarillion je často přirovnáván k Bibli, protože popisuje stvoření světa Bohem a jeho ranou historii. Quenta Silmarillion je v podstatě kronika; skoro každá kapitola popisuje vznik či zánik něčeho, případně bitvy či jiné konflikty, takže podává značně neúplný a zjednodušený obraz světa. Slouží však také jako ucelený a jednotný soubor mýtů, protože odpovídá na otázky původu a podstaty dobra a zla, smyslu dne a noci, stvoření a zániku světa; zdůvodňuje, proč mocní a věční duchové nezasahují do našich životů, proč je Země kulatá atd.

Jazyk Silmarillionu je lehce patetický a v příbězích můžeme vypozorovat celkem realistickou představu času i geografie. Posuďte ukázku:
----
Tam, na hranici Dor Daedelothu, Morgothovy země, byl Fëanor s několika málo přáteli obklopen. Bojoval dlouho, nezastrašen, třebaže byl zahalen ohněm a raněn mnoha ranami. Nakonec jej však srazil k zemi Gothmog, Pán balrogů, kterého potom zabil Ecthelion v Gondolinu. Byl by tam zahynul, kdyby mu v tu chvíli vší silou nepřišli na pomoc jeho synové; balrogové ho nechali a odešli do Angbandu.

Synové pak svého otce zvedli a odnesli zpátky do Mithrimu. Ale když se blížili k Eithel Sirionu a stoupali k průsmyku přes hory, Fëanor jim přikázal zastavit; jeho rány byly totiž smrtelné a věděl, že přišla jeho hodina. A jak se díval ze svahů Ered Wethrin, poslední, co spatřil, byly daleké štíty Thangorodrim, nejmohutnější věže ve Středozemi, a předvídavostí umírajícího poznal, že je žádná síla Noldor nikdy nezboří; třikrát však proklel Morgothovo jméno a uložil synům, aby se drželi své přísahy a pomstili otce. Pak zemřel, ale neměl ani pohřeb, ani hrob, protože jeho duch byl ve svém chvatu tak ohnivý, že se jeho tělo rozpadlo v popel, bylo rozváto jako dým a jeho podoba se již v Ardě nikdy neobjevila a jeho duch neopustil síně Mandosu. Tak skončil nejmocnější z Noldor, z jehož činů jim vzešla největší sláva i nejtrpčí běda.
---- Silmarillion. Kapitola 13, O návratu Noldor

K Silmarillionu je připojen mimořádně kvalitní rejstřík, uvádějící krátké encyklopedické údaje ke každému heslu, které pomáhají uvědomit si souvislosti, např.:

----
Ainur »Svatí« (sg. Ainu); první bytosti stvořené Ilúvatarem, »řád« Valar a Maiar, stvořených před Eä.
----

Většina Silmarillionu je velmi promyšlená a propracovaná, přestože totiž vlastní text nemá ani 300 stran, J. R. R. Tolkien na něm pracoval celý život (kromě dětství) a jeho definitivní verzi nikdy nedopsal, mohla být vydána jen díky redakční práci jeho syna Christophera Tolkiena. V tom se liší od třetího díla, které výrazně ovlivnilo moji představu o literatuře.

Glenn Eichler a Susie Lewis Lynn: Daria

»Měli byste vědět, že si s matkou uvědomujeme, že přestěhovat se do nového města není lehké; hlavně pro tebe, Dario, viď.«
-- Daria S01E01 Sebevědomí (první věta).

Ačkoliv Daria není kniha, ale kultovní animovaný televizní seriál, zde ji pojednám jako literární dílo se zanedbáním grafického zpracování, způsobu vzniku a hereckých výkonů, protože právě její »literární« aspekty mají pro mě největší význam.

Seriál se skládá z pěti sérií po třinácti dvacetiminutových epizodách a dvou celovečerních filmů. Jednotlivé epizody na sebe nenavazují, lze je stejně jako u Medvídka Pú vnímat samostatně. Na rozdíl od něj se však dospívající postavy v seriálu Daria postupně vyvíjejí, rostou; např. Quinn působí v první sérii jako rozmazlené, narcistické dítě, zatímco na konci seriálu je z ní již relativně inteligentní, zodpovědná, pracující dospělá.

Ústředním tématem seriálu Daria je pozitivní zobrazení inteligentního dospívajícího outsidera s pevným morálním přesvědčením a jeho okolí v rodině i ve škole. Na rozdíl od jiných seriálů »pro dospívající«, kde slouží dospělé postavy spíš jako nezajímavé pozadí pro hry mládeže, jsou zde lidé všech věkových kategorií vykresleni i s jejich vlastními záměry, touhami, problémy či charaktery. (Např. zaměstnání a propuštění Jakea, Dariina otce, v epizodě S05E02 Sappy Anniversary je ryze dospělý příběh, i když pojatý poněkud komicky.)

Skoro každá epizoda se zabývá nějakým tématem, které může být pro dospívajícího člověka důležité. Důležité, nikoliv zajímavé, proto se již v první sérii objeví témata jako kulty, plastické operace či smrt, zatímco např. sex přijde na řadu až v epizodě S05E12 My Night at Daria's.

Důležitou vlastností seriálu je zřejmá snaha tvůrců se neopakovat -- autoři se záměrně vyhýbají tomu, co již bylo v seriálu řečeno a každá další epizoda, ať už povedená či nepovedená, má potenciál diváka obohatit a rozšířit jeho pohled na svět. Díky tomu seriál dosahuje v zobrazení světa a lidí v něm značné šíře. Dokonce i tam, kde se seriál k nějakému tématu vrací, rozvíjí dané téma dál místo pouhé variace na to, co již bylo řečeno.

Tak jako Silmarillion je Daria protkána sítí odkazů, jde však o odkazy k fenoménům reálného světa od psychózy přes socialismus, konzumní společnost, diktatury až po následky nevyřešených problémů z dětství. Zpracování těchto odkazů se v divácích snaží vzbudit intelektuální zvědavost, uvažme např. následující ukázku z vyučování:

----
BARCH: Může mi někdo dát jiný příklad motivace?

Třída mlčí.

BARCH: Výborně. Ignorujte mě, stejně jako on. Kevine!

Kevin se chystá něco říci.

BARCH: Sklapni, Kevine! Dario, dáš mi příklad?

DARIA: Um... Aby dítě přestalo brečet, může mu matka říct: "Jak chceš, zlato. Pošlu tě do El Pasa k tvýmu skutečnýmu otci." Kdykoli je dcera rozrušená, zamává jí matka před očima letenkou. Nebo letenku zarámuje a pověsí vedle obrázku klauna. Ta letenka stačí k tomu, aby dcera přestala projevovat jakékoli emoce. Navždy. I po letech může pohled na letadlo nebo jenom jeho zvuk otevřít Pandořinu skříňku potlačeného hněvu, otřást tak křehkou duší dospělého dítěte a vyvolat psychózu, která může vést i ke smrti.
---- Daria S01E07 Laboratorní krysák (český dabing)

Seriál nevysvětluje, co je psychóza či Pandořina skříňka, ani nepředpokládá po divácích jejich předběžnou znalost. Snaží se však v nich vyvolat zvědavost, aby se o tato témata zajímali, a získali tak širší a praktičtější představu o životě.

Závěrečný film Is It College Yet? seriál záměrně uzavírá a pojednává poslední téma dospívání -- nástup na vysokou školu a do zaměstnání.

Většina epizod Darii je velmi propracovaná a složená z mnoha prolínajících se vrstev, které odhalí jen inteligentní a pozorný divák, a to často až postupně po několika zhlédnutích. To, stejně jako možnost aplikovat události v seriálu na situace, do kterých se dospívající člověk či jeho blízcí dostávají v reálném životě, je pro mě zdrojem velkého požitku, který zatím žádné jiné dílo nepřekonalo, a osobním vzorem dokonalého literárního díla.

Seznam literatury
- MILNE, A. A. Medvídek Pú. Praha: Albatros, 2005. ISBN 80-00-01504-8.
- TOLKIEN, J. R. R. Silmarillion: Mýty a legendy Středozemě. Praha: Mladá fronta, 2003. ISBN 80-204-1077-5.
- WILLIAMS, John Tyerman. Pú a filosofové. Praha: Volvox Globator, 1997. ISBN 80-7207-062-2.