Pláč noci

Sedím v pokoji a dívám se z okna. Obloha vypadá, jako by na ni nějaký školák nechtěně vylil lahvičku černého inkoustu. Slabý déšť bubnuje na parapety jako pianista na klapky při tiché hře na klavír a dole na chodníku se vytvářejí kruhovitá lesklá zrcadla. Nejdřív jsou to jen nepatrné vrstvičky vody, které se postupně slévají do větších a větších louží, až nakonec splynou v obrovskou souvislou vodní plochu. Ty největší kaluže jsou tak velké, že vypadají jako zmenšenina hlubokých jezer. Člověk by se skoro bál do nich šlápnout, aby se vzápětí navždy neponořil do hlubin vodního světa.
  Půlnoc.
  Temná, hustá mračna se zatáhla jako nadýchané peřiny, takže nadobro zastínila i ty zdánlivě drobné zářící tečky rozptýlené po obloze. Všude kolem je jen černočerná tma. Přesně taková, jako když hrajete na schovávanou a zalezete do skříně, aby vás nikdo nenašel. To ani nerozeznáte rozdíl mezi tím, když máte oči zavřené, nebo otevřené. Pořád ta stejná čerň. Jediným zdrojem světla teď zůstala nažloutlá záře ze starých pouličních lamp dopadající na mokrou zem. I tyhle omšelé, nehezky vypadající lampy teď působí svým způsobem půvabně a vznešeně. Tyčí se do výšky podél cesty a zhlíží se v odraze třpytivých kaluží. Připomínají spíš elegantní dámy, které se chystají na ples, než obyčejné svítilny. K dokonalosti už jim chybí jen krásně zdobené šaty a střevíčky na podpatcích.
  Korunami listnatých stromů se prohání studený vítr a zpívá svou smutnou píseň, při které tuhne krev v žilách. Pomalá klavírní skladba naráz přechází v rychlou naléhavou melodii. Z nebe se řinou … slzy, stékají po oprýskaných zdech šedých paneláků a zuřivě buší do všeho, co jim přijde do cesty. Tichý pláč se vmžiku proměnil v žalostný nářek. Smutkem je nasáklá celá noční krajina. Když otevřu okno, ve vzduchu cítím úzkost a žal. Ledový vítr mě štípe do tváří a vhání mi do očí slzy. Po chvíli vnímám, jak se mi na tváři od očí až ke koutkům úst vytvářejí cestičky ze slaných potůčků. Zavřu oči a zaposlouchám se do trýznivého kvílení větru. Stále dokola a čím dál srdceryvněji prozpěvuje svou táhlou píseň.
  K ránu tma pomalu řídne a shluky mraků se rozestupují. Obloha dostává modravý nádech. Déšť ustal a zanechal po sobě jen zpustošenou zeleň a všudypřítomné mokro. Ve vzduchu se vznáší ranní mlha, která zakrývá vrcholky hor a táhne se těsně nad zemí jako blížící se smrt. Na obzoru se vytváří oranžové světlo a stále více se zvětšuje, až se nakonec zformuje do téměř dokonalého kruhu. Sluneční paprsky protnou mlhavý závoj, a zaplaví ulice první dávkou nové energie. Pochmurná nálada je ta tam. Uplakaná nebesa schovala svou tvář za bělostné mráčky prohánějící se po obloze a usedavý zpěv větru vystřídalo radostné cvrlikání slavíků.
„Silný je ten, kdo trpí potichu…má jizvy na srdci, úsměv v očích…a pláče v noci, jenom proto, aby se přes den mohl smát.“