Lajka

Muži bez tváře, nelítostní, bez jediného citu, který je všem tvorům lidským tak vlastní, posílají ji dne třetího jedenáctý roku 1957 na její poslední cestu. V ten den, v jediný krátký okamžik po měsících příprav, nastává doba, která oficiálně odstartuje největší pokrok v dějinách lidstva od objevení kola. Pohled na Zemi, na vesmír, i na člověka, už nikdy nebude stejný. Toho dne započala velká Štěkačka, Laika – jak ji dnes zná celý svět, svou dlouho cestu, která pro ni nebyla než utrpením. Veškeré hranice, které dosud lidstvo v atmosféře obklopující naši Zem vidělo, ten den padly. Padly, ne však bez ceny. A ta cena byla obrovská, mnohem větší, než si vůbec dokážeme představit. Nechci moralizovat, nechci být ubohým ochráncem práv zvířat, ani odpůrcem Ruska, jen je důležité vědět, jak ohromnou oběť Lajka podstoupila. V celých dějinách našeho světa, nenašel by se tvor, jenž by tak velkou oběť podstoupil. Jistě, nepodstoupila ji dobrovolně, jistě, sama do Sputniku nesoucího číslo dvě nenastoupila, jistě, sama se nestala prvním astronautem. Ovšem, i když donucena, byla prvním tvorem, jež se dostal za hranice dosud známého světa, dokonce zde i pár hodin přežil, aby poté mohl vydat jedno z nejděsivějších svědectví – život ve vesmíru jest možný. Nikdo nikdy nebude vědět, co se Lajce při její neuvěřitelné cestě honilo hlavou. Ani bych to vědět nechtěl, neboť bylo-li to něco jiného než ohromný strach, vyčerpání a zmatek, bylo to hluboké opovržení lidmi. Takové, jaké si snad nikdo z nás neumí představit. V zájmu vyššího jsme se ji rozhodli obětovat, aniž by věděla, jaký osud ji čeká, jaký smysl její útrpná cesta má, a jakou váhu má její oběť. Ne, skutečně nikdo tak významný a neznalý svého vlastního údělu ještě nežil. Můžeme jej hledat mezi vědci, avšak oni všichni věděli, můžeme jej hledat v náboženstvích, avšak nikdo z proroků nikdy nežil, ba můžeme je hledat i mezi prostými, ovšem i ti si svou smrt uvědomovali. V jedné chvíli ulice Moskvy, v druhé naprostá prázdnota nepochopení vesmíru. Mučedník, jenž přišel z nejbídnějších. Jediný skutečný mučedník, protože ona jediná zemřela bez víry, bez vědomí, bez lidí. Stačí na ni myslet, a hned cítím obrovský žár, co spaloval její srst, ničil její vnitřnosti a postupně se rozlézal do všech kostí. Odpusť nám, odpusť, Lajko, naši touhu po vědění.
Vždy když si na ni vzpomenu, držím levici u spánku, abych tak mohl vzdát holt jediné bojovnici, která si to skutečně zaslouží. Generál, co se neproslaví, zaslouží snad nejvíce slávy…