Klášterní Tajemství.

by .Lay z Aydrillu.
- věnováno -
[Pozemní část]

---------

V klášteře byla tma.
Procházející svíce, nesena neobvykle mladým knězem, byla jediným zdrojem světla. Jeho kroky se rozléhaly prostorem, a zvuk se odrážel od kamenných zdí. Od úst mu do chladného vzduchu při každém výdechu unikaly obláčky páry, avšak, do tváře mu vidět nebylo. A to jen díky kápi, která mu sahala do půlky obličeje.
Uspěchaným, ale sebejistým, krokem došel k zadním dveřím za oltářem, v modlící se hale, které by náhodný návštěvník zvenku nikdy neobjevil, a z pod dlouhého, těžkého, černého pláště vytáhl masivní železný klíč.
Šel na jejich další shromáždění.
Další noc plná bolesti, křiku, utrpení, a poté ráno plné nočních můr.
Byl tak moc mladý, oproti všem tvorům mužského pohlaví zde, přesto ho rodiče poslali do tohoto kláštera, kde všichni již měli vyryté náhrobní kameny, díky věku, který měli na svém kontě. A právě oni, ti nejstarší, a zároveň nejkrutější, ho tenkrát pozvali na shromáždění. Na jejich shromáždění.
Tenkrát v noci poprvé zjistil, oč na něm běží, proč ho nepořádají za dne a se všemi, jako všechna ostatní normální shromáždění.
Zjistil, jací vlastně doopravdy jsou, jaká prasata, kterým dělá dobře sledovat utrpení těch mladých dívek, které jim byly svěřeny jejich matkami, jenž neměly ponětí, co zde jejich dcery čeká.
Bolest, kterou dívkám vždy jeden z mužů způsoboval, si nikdy nedokázal představit na svém těle. Nebo spíše, ve svém těle.
Když poprvé spatřil, co s těmi nebohými dívkami dělají, musel odporem, a znechucením z těch mužů, zavřít oči.
Desmond se bál doby, kdy i on bude vybrán, aby tomu děvčeti, jenž bude „trestáno“ toho dne, způsoboval bolest. Kdy bude muset věc, ze které se mu zvedá žaludek, vlastnoručně vykonat. Kdy už nebude jen přihlížející.
Kdy on sám bude pachatel.
Kdy ty nebohé, dívčí oči budou němě prosit jeho.
Svěsil hlavu a zavřel oči. Víčka měl pevně stisknutá k sobě. Snažil se ty myšlenky vytěsnat z hlavy. Avšak ony tam stále byly, a Desmond moc dobře věděl proč. Protože za malou chvíli to uvidí znovu, na vlastní oči, a už to nebude jen ve vzpomínkách, či představách, bude to skutečné. Bude to doopravdy.
Zasunul klíč do starého, pomalu zrezlého zámku, v těžkých dřevěných dveřích a otočil jím dvakrát doprava – dvojité cvaknutí v zámku a poté volný průchod do místa, kam již nikdy nechtěl vejít.
Avšak, stejně vzal za kliku a dveře pootevřel. V zápětí po tomto činu mu z těla opadlo veškeré napětí, jenž ho doteď svazovalo. Shromažďovací místnost byla klidná, žádné bránící se slova, žádná svázaná dívka u sloupu u stěny, žádné obřadní svíce na stole uprostřed místnosti. Tu svou, která mu sloužila jako průvodce, položil na stůl u stěny, kde již stály tři takové, a otočil se ke všem ostatním.
Bylo jich tam pět. Nejhlavnější kněz seděl ve velkém, polštáři vystlaném, křesle a zamyšleně o něčem rozmlouval s Patrikem. Angus a Norlein se napravo ode dveří, naproti stolu se svícemi, nezaujatě bavili o zítřejším přijetí nové dívky. A ten pátý, mistr Veinder, pozoroval nově příchozího podezřívavýma očima. Desmond si toho nemohl nevšimnout, avšak, nepřekvapovalo ho to. Nikdy si s ním do noty nepadl, a takovými pohledy ho mistr Veinder častoval velice často. Za tu dobu, co tu byl, si již zvykl, nebo spíše musel zvyknout, na spoustu jiných věcí.
Hlavní kněz si poodkašlal a narovnal se v křesle. Patero párů očí se na něj upřelo, a on spustil.
„Takže, ehm, pánové, asi jste si všimli, ehm, že zde chybí ta nehlavnější část každého běžného shromáždění, ehm, a tomu tak jest z důvodu, ehm, že dnes s Vámi potřebuji probrat pár důležitých, ehm, věcí. Proto, prosím, mi odpusťte, ehm, že dnes tu bude asi poměrný klid a ticho, ale já Vám slibuji, ehm, že příště to bude o tolik lepší. A teď prosím, postavme se, ehm, jako vždy do kruhu, a sejměme své kápě, ehm, abychom viděli do očí našim přátelům.“
Poté povstal, zapálil veliké svíce na kulatém stole uprostřed místnosti a stáhl si kápi z hlavy. Oči měl zavřené a čekal, až ho ostatní napodobí.
Všech dalších pět přešlo beze slova ke kulatému stolu a rozestavělo se kolem dokola. Stejně jako Hlava kněžích, i oni si stáhli své kápě. Nalevo od Desmonda stál Norlein, vedle něj Angus. Naproti Desmondovi stál Hlava kněžích, a vedle něj mistr Veinder. Patrik se postavil po Desmondově pravici.
Nikdo nic nenamítal na večer bez zábavy, a tomu se Desmond docela divil. On sám byl spokojený, že nebude muset pozorovat dívky, zmítající se pod těly starých knězů. Prasata to jsou. Avšak, ne všichni měli stejný názor jako Desmond.
Všem to tam způsobovalo radost, potěšení.
Uběhlo asi tři čtvrtě hodiny, kdy Desmond vůbec nevnímal o čem je řeč, a zaobíral se jen svými myšlenkami, když zaslechl na chodbě spěšné kroky a zadýchaný, vyděšený, hlas. Dech se mu zastavil.
Nechoď sem, no tak, jdi někam jinam, za někým jiným, hlavně neotvírej ty dveře..
Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla mladičká tvář, orámovaná světlými vlasy. Vylekaně se podívala na všechny tam a vykulila oči. Desmondovi by to přišlo jako roztomilé gesto, kdyby to však nebylo v této situaci.
Čekala, že zde Hlava kněžích bude mít svou večerní četbu, či snad, že bude rozmlouvat s mistrem Veindrem. Nikdy by ji však nenapadlo, že zde po nocích bude s dalšími pěti knězi, a že budou v kruhu kolem svatých svící postávat a rozmlouvat. Opravdu si musela myslet kdovíco nevyzívají.
„Já..“ vyděšeným, přiškrceným hlasem se pokusila něco říci, ale nic než nějaký neidentifikovatelný zvuk z ní nevyšlo. V tom se podívala do kouta, a z obličeje se jí vytratil i ten zbytek barvy, oči vykulila ještě více a pusu měla pootevřenou, jako by chtěla něco říci. Všechny pohledy se v tu chvíli stočili na to místo, a Patrik potichu zaklel. Zapomněl uklidit ten obraz. Nic by na této situaci nebylo tak strašného, mohli by říci, že mají nějakou radu, kdyby však ta dívka, Mariette jí říkali, nespatřila ten obraz.
Byl nakreslen v jedné z chvílí, kdy v těchto místech probíhaly další z večerních orgií. Byla na něm vyobrazena dívka, připoutána ke sloupu, bez jediného kusu látky, hlavu měla skloněnou a neviditelné slzy byly přesto viditelné. Tělo měla poškrábané a celé potřísněné krví. Před ní stál půlkruh z mužů v kápích a pláštích a pozorovali muže, který si s dívkou hrál. Desmond si vzpomněl, že tenkrát to byl zrovna Hlava Kněžích. Ennuitto byl detailní malíř.
Dívka se pohledem vrátila zpátky na skupinku mužů před ní a ruka jí vzlétla k ústům. Oči jí zalily slzy, avšak na útěk se nedala. Jen tam tak stála, přikovaná hrůzou a zklamáním. Snad čekala i nějaké vysvětlení, že to není tak, jak to vypadá. Ničeho takového se jí však nedostávalo.
„Chyťte ji.!“ Vyštěkl hrubým hlasem Hlava kněžích, a v zápětí se celá skupinka vrhla ke dveřím, kde stále bez pohybu stála ta dívka. Desmond věděl, co bude následovat, pokud ji chytí. A vypadalo to, že dívce to konečně došlo taky.
Prudce se otočila a dala se na útěk. Jenže, moc velký náskok neměla. Běželi sotva pět metrů za ní.
Rozhodl se ve vteřině. Odběhl postranní chodbou, a proplétal se malými a ještě menšími chodbičkami, jen aby ji nadběhl. A opravdu, po chvíli viděl, jak zpoza rohu vyběhla upocená Mariette, a roztržitě se otáčela, kde jsou její pronásledovatelé.
Desmond ji vtáhl do dveří, za kterými se nacházel a přibouchl je za nimi, ještě než se ostatní kněží stihli dostat k rohu. Dívka vykřikla překvapením a Desmond ji přitiskl ruku na ústa.
Poslouchal, kde se nacházejí a slyšel jen tlukot vlastního, a jejího, srdce, takže si byl téměř jistý, že je už přeběhli. Přemýšlel, jak se dostat nepozorovaně pryč z kláštera.
Mariette sebou však ještě trochu cukala, chápal to, nemohla si být jistá, že není s nimi.
Proto se jí naklonil k uchu a šeptem se ji snažil uklidnit. „Pšst, maličká, já ti neublížím.“ Čekal, a ona se opravdu stala za chvilku klidnou.
Odstoupil od ní a ona se k němu otočila čelem. Sklopila hlavu. „Ach, knězi Desmonde, děkuji Vám, ani nevíte jak moc Vám děkuji, jak se Vám odvděčím? Řekněte, prosím Vás.“ Po tvářích jí tekly slzy. Desmond pozvedl ruku, a slzy setřel.
„Sestro Mariette, říkejte mi prosím již jen Desmond. Nechci nikdy více být kněz, sama jste viděla, co jsou „kněží“ zde zač. A nemáte za co, to já bych se měl omlouvat, za to, co jste viděla, a co byste zažila, kdyby Vás chytili. Nikdy jsem proti tomu nic nedělal, jen jsem mlčel, a proto se dnes mohlo stát to, co mohlo. Zrovna Vám bych to nikdy nepřál. Ale teď, musíme se odsud co nejrychleji dostat. Pojďte.“
Pootevřel dveře a vykoukl, jestli je někdo za rohem, či snad ne. Když zjistil, že již je všude klid a prázdno, podržel dveře i Mariette, a ta vyšla za ním. Chytil ji za ruku, jen pro pocit bezpečí, jeho i jejího, a společně se vydali téměř neslyšně po točitém schodišti dolu.
Sešli dolu, a když se Desmond, který šel první, dotkl nohama podlahy pod schody, zpoza rohu na něj skočil mistr Veinder. Desmond, který to nečekal, se pod váhou mistrova těla sehnul, pustil dívčinu ruku, a ještě než se stihl zpoza rohu vynořit i Patrik, přidušeným hlasem na Mariette křikl: „Mariette, uteč! Běž pryč!“ Ta se nejdříve zdráhala, vždyť on jí zachránil život, nemůže ho teď nechat v jejich rukou, ale když spatřila muže, běžící směrem k ní z druhé strany chodby, moc dlouho se nerozmýšlela a opravdu se vrhla do zdánlivě prázdné chodby nalevo.
Zmizela, a pouze jeden z mužů se vydal za ní.
Desmondovi rudl obličej, jak se nemohl pořádně nadechnout. Jen se modlil, aby v chodbě již nikdo nebyl, a aby se zachránila. Doufal, že se jí podaří z kláštera uniknout i bez něj.
Mistr Veinder ho narovnal, ruce mu držel za zády a hlavu mu zvrátil přitáhnutím za vlasy.
„Takže, teď tě máme. Vždycky jsem věděl, že s tebou není něco v pořádku, a ukázalo se, že mám pravdu. Zradil jsi, příteli.“ Desmond se i přes vážnost situace ironicky zasmál.
„Nikdy jsme nebyli přátelé. Nikdo zde. Všem šlo jen o jedno, ty to víš. Tak mě nenazývej svým přítelem.“ Naštvaně se na mistra podíval. Ten ho hodil do náruče Patrikovi a Angusovi. Ti ho vzali za ruce, podrželi mu je za zády, a Norlein mu je svázal lanem, jakým svazovali dívky ke sloupu.
„Do sklepení!“ Zavelel mistr Veinder a všichni se vydali směrem dolů. Demond se ani nebránil, věděl, že to nemá cenu. Jen doufal, že to bylo alespoň k něčemu. Že se Mariette zachrání, když už on zemře. Byl si jistý, že ho Veinder nenechá na živu.
Když došli do sklepení, prošli kolem dveří kuchyně, kolem knihoven pro proroky a vešli do dveří, za kterými byla jen prázdná místnost, držáky na louče a dva háky s lanem na zdi.
Desmond zaklel.
„Sundejte mu košili, a pověšte ho za to lano.“
Ozval se Patrik: „Ale mistře, jak to máme udělat, když má ruce za zády? Kdybychom ho rozvázali, mohl by se začít bránit.“ Veinder se jen zasmál. „Vy na to přijdete.“
Tak muži vložili louče do držáků pro to určených, a začali se zabývat Desmondem.
A Desmond věděl, co mistr očekává, že mu udělají.
Nijak se na to netěšil, ale byl připraven vzít trest i s úroky. Přeci jen, postavil se řádu, mistrovi i Hlavě kněžích, a za to, jak si ironicky promítal hlavou, by měl být přinejmenším ten trest smrti.
Pravda byla, že měl v plánu po celou dobu vykonávání trestu mlčet, nevydat ani hlásku, ať mu dělají cokoliv, ale již na začátku tu dohodu, uzavřenou se sebou samým, porušil.
Nikdy by neřekl, že vykloubit ramena bude tolik bolet.
Angus a Patrik, kterým nejspíše došlo, co mají dělat, ho vzali za ruce a postavili ke zdi, pod háky a lano. Na lano, kterými měl ruce svázané mu nějakým záhadným uzlem přivázali lano, jenž viselo přes háky a mistr Veinder uchopil druhý konec toho lana. Škodolibě se usmál.
„Tak, a teď si dáme jednu partii, není to skvělý nápad, Desmonde?“ Desmondovo jméno vyslovil s odporem.
Desmond, přesto, že ho čekala nejspíše největší bolest v jeho životě, jen vzpurně pohodil hlavou a zašklebil se na něj.
S tím Veinder moc spokojený nebyl, čekal lepší přístup, třeba odprošování, chtěl, aby ho Desmond prosil o slitování, ale nic takového se nestalo.
Začal tahat za lano. To Desmondovi vyzdvihalo ruce čím dál výš, až se ozvalo lehké křupání. To klouby začaly pracovat. Desmond zatnul zuby a snažil se mlčet. Veinder zatáhl více. Z Desmonda vyšel prazvláštní zvuk a z očí mu vytryskly slzy bolesti. Když ramena dokřupala a už nebylo co vykloubit, mistr ho obrátil čelem ke zdi a do ruky vzal bič.
Švihl s ním jen tak do prázdna. Desmond sebou trhl, ale když se nedostavila očekávaná bolest, zase se uvolnil.
Pak to však přišlo znovu. Tiché prázdno proťal zvuk šlehající kůže a Desmond na svých zádech pocítil stékající pramínek krve. Tělo mu zalil oheň, který nebezpečně sálal a připomínal mu neustále, kde je. Připadal si jak čarodějnice na hranici.
A další rána.
Dalších deset.
A ještě více.
Málem ztratil vědomí, ale stále se snažil, chtěl vydržet co nejdéle. Sténal bolestí, vydávání zvuků mu pomáhalo zůstat při vědomí, vnímat.
A pak pohledem zavadil o louče po stranách. Věděl, že za krátkou chvíli nejspíš duše opustí hmotné tělo. Ze všech sil, které mu ještě zbyly se vzepřel za ruce a noha mu vykopla do vzduchu. Vykopla louč z držáku a ta dopadla přímo na Anguse. Začal hořet, ječet jako blázen, avšak smůla z louče na něm držela a jemu se nepodařilo ji ze sebe shodit včas. Hořel.
Desmond udělal to samé podruhé. A druhá louč skončila na zemi také. Veinder, který nečekal takový příval energie od Desmonda ucouvl a pomalu postupoval ke dveřím.
Podlaha začínala hořet. Dřevěné základy kláštera se nechaly nakazit ohněm a postupně se nechaly pohltit. Desmond zaječel. Oheň mu pálil nohy. Ale byl spokojen sám se sebou. Dokázal to, co chtěl. A zachránil Mariette.
Sklopil hlavu a téměř bez dechu se nechal olizovat plameny.
*
Mariette klečela na zemi, kolena špinavá od prachu. Ruce měla sepnuté k sobě těsně pod bradou a tiše si mumlala. Se zavřenýma očima se modlila. Před očima jí plameny pohlcovaly její domov, ve kterém se jako doma cítila po posledních patnáct let.
S uslzenýma očima se zadívala na vysoké plameny, a jedinou nezčernalou věž, kam ještě ruce Ohně nedosáhly. Modlila se za Desmonda, děkovala mu. Věděla, že zůstal uvnitř, že to on založil požár, že kvůli ní trpěl. Pevně sevřela víčka, z pod kterých jí proudem vytékaly slzy a hlavu položila na zem. Stále jí v uších znělo praskání dřeva.
Pak se ozvala velká rána a horní patro kláštera se propadlo k zemi.
A byl toho všeho konec.