Barvy duše

Má duše se něžně třpytí
barvami všech odstínů,
žádný malíř nezachytí
tu prchavou vidinu.

Plamínky radosti
slunečně zbarvené,
víra a naděje
halí se v zelené.

Z ryzího tyrkysu
jak poupě vykvete
andělsky nevinná
zvídavost dítěte.

Nejsladší polibek
mé srdce znachoví,
když láskou nejčistší
upřímně odpoví.

Vášní a touhami
rudý žár plane,
síly v nás ukryté
ctěné i obávané.

Ledově modravý
oceán bolestí
zas jenom lásky žár
zahřeje, očistí.

Šedivé hlubiny
lítostí, smutků
vyléčím záplavou
všech dobrých skutků.

Temnou zlost, nenávist
z duše své vyháním,
čistou zář křišťálu
v sobě si uchráním.

Bělostné perutě
tiše se třepotají,
pokoru, nevinnost
nikomu nezatají.

Růžové obláčky
něhy a soucitu
den co den rozvíří
bouře mých pocitů.

Nebesky blankytná
vůle a odvaha
vždy proti bezpráví
bojovat neváhá.

Jednou snad zbavím se
těch šedých pavučin a prachu,
jež v sobě skrývají
nánosy mých nejistot a strachů.

Pak světélka purpuru
cele mě prozáří,
úsměv mi vykouzlí
v srdci i na tváři.

Barevné zázraky,
čáry a kouzla
zažívá stále ten,
co láska mu v srdce vklouzla.