Skořápka plná strachu

Pouze bubnování klávesnice na Mirkově stolu narušovalo klid probíhajícího večera. Jeho rodiče se mezitím povalovali na pokoji v Bulharsku, a pouze jeho počítač rušil klid uprostřed starého domu. Mirek, obklopen tmou a zahleděn do monitoru, neustále četl odborné články ve svém téměř prázdném pokoji, nebýt pracovního stolu, knihovničky s odbornou literaturou, zrcadla a staré záplatované palandy.

Místnosti v domě byly oděny do tmavých barev a ani jeho pokoj nebyl výjimkou. Vedle jeho pokoje se nacházelo schodiště k hlavním dveřím, a dveře do jídelny. Hlavní dveře byly dřevěné, měly rezavou kliku, a barvu na nich zakrýval azbest. Dům se rekonstruoval, a proto scházení stokrát opravovaných vyviklaných dřevěných schodů s trčícími hřebíky na každém jejich konci představovalo stezku odvahy. Dva kroky za dveřmi Mirkova pokoje stál žebřík vedoucí do podkroví, jemuž chyběl poklop a jež měl strop tak nízký, že by i malý člověk byl nucen chodit skrčen.

Mirek, devatenáctiletý student, bez přátel, přítelkyně, jakýchkoli cílů či očekávání od života, neustále jen seděl a četl odborné knihy a články. Nebýt drastických zážitků ze základní školy, které jej navždy změnily, byl by kluk jako každý jiný. Posledních pět let se mu však stále vybavovaly ty okamžiky z osmé a deváté třídy, kdy byl denně kluky pomlouván a bit, holkami využíván, navzdory studijních úspěchů kantory opovrhován a urážen, a k tomu všemu svými rodiči ignorován.

Jizvami na duši a dokonce i na těle žil pouze články, v nichž se marně snažil utápět svou minulost, která jej však nemilosrdně pronásledovala a v myšlenkách se mu denně promítaly představy o smrti, které však (kvůli strachu) zůstávaly jen představami.

Toho osudného večera jako vždy sedával za stolem v svém pokoji a unaven čtením se mu pomalu začaly klížit zraky.

Náhle se však vyloupnul ze tmy vrzavý zvuk. Mirek škubnul hlavou a vyskočil ze židle. Ze třetího šuplíku vytáhnul lovecký vystřelovací nožík. Křup křup. Pomalým našlapováním pod ním křupalo staré linoleum. Pomalu se natáhnul po klice a opatrně ji stisknul. Vešel do chodby a chlad z ní projel celým jeho tělem. Popadnul baterku z ještě studenějšího ústředního topení. Cvak. Tenký paprsek světla přejížděl napříč vyviklanými schody až k azbestovým dveřím. Zpozorněl. Svistění větru proudilo dovnitř tenkou škvírkou. Opatrně sešel schody a zavřel dveře. Vrátil se zpět a poslouchal. Ze strachu a chladu se mu objevily v očích slzy. Začal se třást a přerývaně dýchal.

,,TADY NAHOŘE !!!“ ozvalo se z podkroví a Mirek vykřikl. Z podkroví před něj seskočil drobný šašek s bílým obličejem, zlověstným úsměvem a zakřivenými žlutými zuby. S malinkou dýkou v ruce se odrazil od podlahy, skočil na něj a jedním hmitem mu zaryl dýku do krku. Začal se dusit vlastní krví, jež taky pocítil, když mu teplá začala stékat po těle. Klesl k zemi a šašek se na něj tím odporným úsměvem zašklebil a tiše hlesl:

,,Skoncuj se sebou, skoncuj to trápení, Mirku…“

…

Vtom Mirek sebou cuknul a vyjeknul. Utřel si zpocené čelo a začal si mnout oči. Poté, co spatřil monitor svého počítače, zjistil, že se mu to pouze jen zdálo. Celý vyděšený se malátně dotrmácel k zrcadlu a prohlédl si své vlasy, které mu téměř celé zešedivěly. Přikročil k šuplíku, vyndal nožík, opatrně se položil na válendu a jedním tahem si přeříznul zápěstí. Bylo toho na něj moc. Potom si uvědomil, co ten šašek řekl:

,,Musím zemřít, jinak se nedočkám klidu…“

Zavřel oči a už je nikdy neotevřel…