Pavouk pro štěstí

„Madame, dovolíte?“ usmál se mladý muž na postarší dámu a sklonil hlavu ve zdvořilé úkloně. Žena si ho zkoumavě prohlédla od tmavých vlasů stažených černou stuhou, přes snědou tvář s krátkým udržovaným plnovousem, jednoduchý, leč draze vypadající kabátec, až po stříbrné spony na botách, než se lehce pousmála a kývla hlavou.
Muž poděkoval a uklonil se dívce po jejím boku: „Mademoiselle, smím prosit o tanec?“
Ona jen povýšeně zvedla bradu a prohlédla si ho stejně jako žena. Chvíli se nezúčastněně ovívala vějířem, než konečně kývla. On ji celou dobu nehnutě pozoroval, nereagoval na její očividné váhání, jen se mu zablesklo v očích. Když se zavěsila za jeho rámě lehce se usmál a mlčky ji odvedl na parket.
„Věnujete mi krom tance i trochu vaší ctěné pozornosti, mademoiselle?“ promluvil tiše muž, když už nějakou dobu tančili mlčky.
„Myslíte, že si ji zasloužíte, monsieur?“ zvedla dívka tázavě obočí a pohrdavě se pousmála.
„Myslím že ano, proto se s vámi pokouším navázat konverzaci.“
„Jste příliš sebejistý, monsieur,“ zvedla bradu a přimhouřila modré oči.
„Sebejistota není na škodu, mademoiselle, ovšem mnozí jiní jí mají tolik, že by jí mohli ještě rozdávat,“ křivě se usmál a sklonil hlavu na stranu, než ji protočil v otočce.
Dívka jen stiskla rty a uhnula pohledem, když ji znovu lehce stiskl obě ruce a otočil ji k sobě zády.
„Trocha společenské konverzace by vám přeci neublížila, nemýlím-li se,“ nedal se odbýt.
„S vámi? To myslíte vážně? Doopravdy si myslíte, že jste hoden něčeho takového, jako je konverzace?“ usmála se sladce.
Mladý muž stiskl rty a zamračil se, než znovu tiše promluvil: „Měla byste si dávat větší pozor na jazyk, mademoiselle. Mohl bych se urazit.“
„A o co myslíte, že se celý týden snažím, monsieur?“
„Jistě,“ procedil mezi sevřenými zuby, „doufal jsem, že aspoň budete vděčná, že je s vámi vůbec někdo ochoten tančit.“
„Vám?“ ušklíbla se dívka. „Nebuďte naivní blázen.“
Muž strnul v půli pohybu a pustil její ruce. Dívka se otočila a tázavě zvedla obočí. On jí lehce sevřel bradu a zvedl její obličej, aby se jí mohl podívat do očí. „Co...“ pokusila se protestovat, on ji ale zamračeně přerušil.
„Lepší naivní bláznovství, než prázdná namyšlená krása. Sbohem mademoiselle,“ pustil ji a bez úklony se propletl mezi ostatními páry. Dívka zůstala překvapeně stát. Když se vzpamatovala, zamračila se, povýšeně zvedla hlavu a proplula tanečním sálem opačným směrem.

...

„Juliene, co je dnes s tebou?“ sledoval s úsměvem svého přítele plavovlasý mladý muž a napil se vína. On se ani nepohnul, neodvrátil oči od temnoty za oknem, jen pevněji v prstech stiskl sklenku a sevřel rty do úzké linky.
„Nuže dobrá, nech mě hádat,“ ušklíbl se, vstal a lehce nejistým krokem došel až k němu. Zářivě se na něj usmál a zazpíval mu do ucha „Jo-se-tte...“
Julien se zamračil a ustoupil o krok, než na něj vrhl nevraživý pohled a zavrtěl hlavou: „Neblázni, Oliviere, moc jsi pil.“ Odvrátil ale oči a i pod opálením lehce zrůžověl. Aby skryl stín rozpaků napil se ze sklenky a přehnaně prudce ji odložil na stolek, až několik kapek rudého nápoje vyšplíchlo na jeho desku. Zhluboka vydechl a promnul si čelo dlaní.
Olivier se bouřlivě rozesmál. „Myslíš si, že jsem slepý? Sdělím ti tajemství, příteli. Nejsem! Ani já, ani půlka pařížské smetánky. O tom, jak ses kolem ní točil, si povídají i vrabci na střeše. A o tom, jak jsi ji nechal uprostřed tanečního sálu, též. Způsobil jsi poprask, víš? Taková nezdvořilost! Že se nestydíš... Nikdo tě tu už nezná, a ještě se předvedeš jako nevychovaný pako,“ káravě zvedl prst a na oko se zamračil.
„Zasloužila asi to,“ zavrčel Julien a stáhl rozhořčeně obočí.
„S tím více než souhlasím,“ zašklebil se Olivier a znovu se pohodlně usadil do křesla. Přimhouřil oči a chvíli Juliena mlčky pozoroval. „Mám takový neblahý pocit, že se nám tu někdo zamiloval, a já to nejsem.“
„Nebuď směšný!“ odsekl a vrátil se zpět k oknu, sevřel jeho rám tak pevně, až mu zbělely klouby na ruce, a nepřítomně zíral do temnoty za sklem. Olivier se rozesmál ještě víc: „Přede mnou to neschováš. Nezapomeň, že tě znám líp něž svoje boty.“
Julien syčivě vydechl a zamračil se. Mlčel ale, věděl, že mu to nevymluví. Opravdu ho znal až moc dobře.
Olivier ho chvíli pozoroval, než se ušklíbl a zavrtěl hlavou: „No, hochu, hůř sis vybrat nemohl. Ovšem její nabubřelost už jsi ochutnal. Doufal jsem, že tě odradí.“
„Nebývala taková,“ promluvil tiše Julien a vzhlédl.
„Byl jsi příliš dlouho pryč. Peníze změní každého. Slečinka se dostala do vysoké společnosti, také jí to patřičně zvedlo nos nahoru. A její ctěná babička ji v tom jen podporuje. Je to rozmazlenej spratek, víš?“
„To říká ten pravý,“ ušklíbl se Julien a natáhl se pro sklenku, kterou předtím odložil.
„Já si to mohu dovolit, nemyslíš? Mám patřičný původ a slušné jmění k tomu. Ovšem možná sis všiml, že ve vysoké společnosti o ni nikdo nestojí. Krom tebe, samozřejmě, ale to je jiná. Mám obavu, že jejím nárokům nestačíš. S rodinným sídlem, které ti brzo spadne na hlavu, a prázdnými kapsami jsi pro slečinku příliš... nezajímavý. I když šlechtický titul také nebýval k zahození, ale dnes už světem vládnou jen peníze.“
„Už jsi skončil?! Svoji finanční situaci znám, nemusíš mi ji připomínat,“ zamračil se Julien a znovu se zadíval ven. Samozřejmě, i na ten nový společenský kabátec si musel půjčit. Od Oliviera. Po rodičích mu zbyly jen dluhy a za deset let, co byl v zahraničí, stihl správce rodinného majetku zlikvidovat všechno, co ještě mělo cenu. Vrátil se před dvěma týdny a byl nucen vzít za vděk pohostinstvím přítelova domu, dokud se mu jeho sídlo nepovede uvést alespoň do obyvatelného stavu. Zhluboka vydechl a odhrnul si uvolněné vlasy za ucho.
Olivier ho ještě chvíli sledoval, než zavrtěl hlavou: „Jsi blázen, Juliene. Na lásku se tady nehraje. Jak nemáš peníze, můžeš se jít klouzat. Předpokládám, že tě ani nepoznala. I když nejspíš se jí ani nedivím, když jsi zarostlý jak buran. Taky bych tě nepoznal.“
Mladý muž jen stiskl rty a odvrátil se od okna. Ne, samozřejmě, že ne, bylo mu patnáct let, když odjel. Jí třináct. A na představování při tanci nezbylo mezi urážkami místo. Šlehl pohledem po Olivierovi. Ten otáčel sklenkou v ruce a pozoroval ho přimhouřenýma očima, než se křivě usmál: „Něco mi říká, že to tak nenecháš. A kdyby ano, zklamal bys mě, příteli.“
Julien mlčky stiskl zuby. Nějakou dobu stál, než se ohlédl, sevřel ruku v pěst a zavrčel: „Dostanu ji.“
Plavovlasý mladý muž jen tázavě zvedl obočí: „Vážně? Věříš si. Opravdu ses nezměnil. Tak to mě zajímá, do jaké sítě svoji mušku ulovíš, pavouku.“
Julien se ušklíbl. Chvíli v místnosti vládlo ticho, než Olivier vyzývavě zvedl bradu. „Tak víš co? Vsadíme se. Jestli budu mít do tří týdnů na stole svatební oznámení, zaplatím ti všechny výlohy a ještě ti vystrojím veselku. Ale pozor, musí si tě vzít dobrovolně a její bábi s tím musí souhlasit!“
Julien zvedl bradu a zamračil se. „A když prohraji?“
Olivier se odmlčel a chvíli přemýšlel, než se ušklíbl: „Požádám ji o ruku já. A mě neodmítne, to si pamatuj, na to je můj majetek moc lákavý. Věno má velmi slušné, jako ozdoba do společnosti a na potomstvo mi bohatě stačí, stejně už jsem se chtěl po nějaké takové rozhlédnout,“ chvíli se odmlčel, přejel si prsty po rtech než znovu promluvil, „a ještě jedna podmínka. Ty sám jí nesmíš říct, kdo jsi. To kdyby náhodou z toho starého poblouznění něco zbylo, o čemž samozřejmě pochybuji. Musí na to přijít sama.“
Julien se chvíli rozmýšlel, váhal. Nebyla to zrovna čistá cesta a tři týdny byly vražedný termín, ale nic neztratí, zatraceně. Naopak, může získat mnohem víc. Stále doufal... věřil... Možná byl doopravdy blázen. Pousmál se, než přimhouřil oči a upřel je na svého přítele: „Platí, ruku na to.“
Olivier se ušklíbl: „Ruku na to. Ode dneška za tři týdny.“ Vstal a pevně stiskl jeho napřaženou pravici.

...

Mladá dívka v krytém kočáru se nespokojeně zavrtěla a vyhlédla ven do tmavé noci. Nesnášela cestování vozem. Proč jen babička trvala na tom, že budou bydlet mimo město? Zhluboka vydechla a opřela se o měkké polstrování. Zachmuřila se, když na sklo dopadlo několik dešťových kapek a zavřela oči. Dnes se zdržela ve městě déle a venku spustil jeden z květnových deštíků. Ochladilo se. Přitáhla si sametovou pelerínu blíž k tělu, promnula ruce v rukavičkách.
A kočí se zrovna dnes tak loudal! Už měla sto chutí zaklepat na stěnu vozu, když úplně zastavil. Zamračila se, ale než mohla cokoliv udělat, někdo otevřel dvířka.
„Co se to...“ stihla ze sebe ještě vypravit, než zděšeně vykřikla a zakryla si rukou ústa.
„Brej večír, slečinko,“ ušklíbl se maskovaný muž a dotkl se krempy klobouku, než na ni namířil pistoli.
Jen bezhlese těkala očima z temné hlavně na jeho zakrytou tvář a tiskla se do kouta vozu.
„Uděláme si malej vejlet, co vy na to, krasotinko?“ neurvale se vetřel do vozu.
Ona jen zděšeně zavrtěla hlavou, neschopná slova. To už ji ale popadl za ruku. Snažila se mu vytrhnout, ale byl silnější. Přitáhl si ji k sobě.
„Ne... Nechte mě! PUSŤTE!“ našla konečně ztracený hlas a zděšeně sebou škubala. Marně se bránila, než jí přitiskl hlaveň na tvář.
„Ššššš, tiše maličká, přeci byste nechtěla skončit s kulí v hlavě, že ne.“
Strnula s očima rozšířenýma překvapením a strachem. Polkla, ale bránit už se nepokoušela. „Co chcete?“ zakňourala přidušeně.
„Neslyšela jste? Malý výlet s vaší maličkostí.“
„Já nechci! Dám vám šperky, peníze, cokoliv, co si řeknete, jen mě nechte být! Prosím!“ šeptala překotně, ale muž si ji přitáhl blíž. Zkřivila tvář odporem.
„To všechno dostanu, to se spolehněte, má drahá. Ale přeci byste mě nepřipravila o vaši osvěžující společnost!“
Dívka jen zaúpěla a na tváře se jí vykutálely slzy. Upřela na něj prosebný pohled. To už si ji ale přitáhl k sobě, rukou s pistolí ji sevřel kolem pasu a druhou zašátral pod svým pláštěm. Jediné, co si ještě uvědomovala, byl zápach alkoholu a potu, než jí přitiskl na obličej podivně páchnoucí hadr. Stihla vyjeknout, než upadla do bezvědomí.

Zasténala a zhluboka se nadechla. Prach, který jí pronikl do nosu, ji dráždil ke kašli. Proč ji tak příšerně bolí hlava? Vydechla a chtěla si promnout rukama obličej. Nešlo to! Prudce otevřela oči a zděšeně se rozhlédla. Ležela na špinavé, slámou pokryté podlaze, mezi prkny, z nichž byly stěny, pronikalo sluneční světlo. Rozkrájelo vzduch na pravidelné kusy, ve kterých tančil zvířený prach. Ruce i nohy měla svázané hrubým provazem, na sobě měla jen spodní šaty a korzet. Ty drahé, svrchní i pelerína byly pryč. Vyjekla a namáhavě se vyškrábala do sedu. Proboha! Co se stalo? Kde to je? Neubránila se slzám. Nebyla schopná slova, zmatek a strach jí stáhl hrdlo.
„Dobrý ráno, vinšuju,“ promluvil na ni někdo z temného kouta. Vyděšeně sebou trhla a přitiskla se k prkenné stěně.
„Nenaučili vás slušnosti? To je dneska mládež,“ posměšně si odfrkl.
Jen něco kníkla a snažila se prohlédnout hluboký stín. Neviděla ale nic než černou siluetu. „Kdo jste?“ zmohla se konečně na slovo.
„Podívejte se, krasotinko, na zdvořilosti mě moc neužije. Představování vynecháme. Bohatě stačí, že já vím, kdo jste vy.“
Bolestně zavřela oči a přála si, aby to byl jen sen. Sen, ze kterého se brzy probudí. Když je ale otevřela, nic se nezměnilo. Znovu upřela uslzený pohled do temného kouta, kde seděl ten muž, a plačtivě se zeptala: „Co chcete? Co se mnou bude?“
„Podívejte se, květinko, možná mám hrubou slupku, ale nejsem necita. Jestli uděláte, co vám řeknu, nic se vám nestane, máte moje slovo.“
Ona si jen skousla ret a chvíli se odhodlávala, než s obavou vyslovila další otázku: „A co po mě chcete?“
„Zatím jen to, abyste si udělala pohodlí, byla pěkně potichu a nepokoušela se o žádný křivárny. Když budete hodná, možná se odtud i dostanete.“
Zděšeně zaúpěla a na tváře jí znovu vyhrkly slzy. „A kdy to bude?“
„To není vaše věc. Jistá si můžete být jen jedním, že o tom rozhodnu já.“
Už se nechtěla ptát, sesula se podél stěny, schoulila se do klubíčka a obličej schovala do dlaní. Když zaslechla těžké kroky, vyděšeně vzhlédla. Muž před ni položil oprýskaný kovový talíř s krajícem chleba, kusem sýra a džbán. „To abyste mi tu neumřela hlady,“ ušklíbl se. Ještě si všimla ostrých rysů v jeho tváři, temných dravčích očí a tmavého strniště, něž odvrátila pohled.

Jak dlouho už to asi je, co ji unesli? Čtyři dny? Týden? Rozhlédla se. Nic se nezměnilo, jen muži, kteří ji hlídali, se pravidelně střídali. Mluvil s ní ale jen jeden. Vypadalo to, že jim velí, jenže neřekl jí nic podstatného. Ostatní mlčeli, i když se pokoušela navázat hovor. Zoufale chtěla pryč. Zápěstí měla rozedřená od provazu, korzet ji tlačil a celé tělo bolelo. Všechno jí svědilo. Vlasy, jindy hladké a lesklé, měla scuchané. Už neplakala, jen přemýšlela, jak odtud pryč. Vyzkoušela už kde co včetně pláče, proseb, i ke svádění se odhodlala. Ale ti muži byli neoblomní. Pravdou ale bylo, že se jí nikdo z nich ani nedotkl. Nikdo jí neublížil a pravidelně dostávala najíst a napít. Alespoň za to jim mohla být vděčná.
Sklonila hlavu a zhluboka vydechla. Dala by cokoliv, aby se odtud dostala. Jenže čas letěl a ona nepřišla na nic. Zadívala se do temného kouta, kde seděl jeden z jejích bdělých mlčenlivých strážců. Zahlédla jen odlesk očí a hlaveň pistole, než se znovu schoulila na špinavou slámu.

...

Julien si ve světle svic prohlédl neporušenou lesklou čepel svého kordu, než ho naposledy otřel do hadru a zasunul do pochvy u pasu. Ze stolu sebral dvě nabité pistole, zastrčil je za pásek a do vysoké jezdecké boty schoval kožené pouzdro s dýkou. Přes ramena si přehodil plášť, na hlavu nasadil široký klobouk, než sfoukl svíce a potichu vyšel z pokoje.
„Ale, příteli, kampak v tak pozdní hodinu a ještě vypadáš jako zbojník...“
Julien se zarazil. „Tobě nic neunikne, že?“
Olivier se zasmál, než si ho pozorně prohlédl. „Víš celou dobu hloubám, jestli její zmizení je tvoje práce, nebo tah osudu proti mě.“
Julien jen tázavě zvedl obočí, než se ušklíbl: „Tak hloubej, to ti neuškodí. Omluv mě, spěchám.“
„Neboj, příteli, nezdržím tě. Jen buď opatrný, chladné zbraně už se dneska moc nenosí. Aby tě někdo v noční temnotě neodstřelil.“
„Jak šlechetné. Nedělej si starosti, Oliviere, postarám se o sebe,“ pousmál se Julien.
„O tom nepochybuji, ale považ, nemohu tě neupozornit,“ ustoupil mu z cesty. „Šťastný lov, pavouku - zachránče. Koně už ti připravili.“
Julien jen trhl hlavou, ušklíbl se a prošel kolem něj.

Z neklidného spánku ji probudil nedaleký výstřel. Prudce se posadila a vyděšeně se rozhlédla. Všude byla tma, musela být noc. Co se to děje? Zaslechla křik a kovový třesk zbraní. Zmateně zašátrala kolem sebe, když ji někdo zacpal ústa. Zajíkla se, ale to už jí do ucha zašeptal známý hlas. „Ššššš, tiše, maličká, ani se nehni,“ na žebrech i přes korzet ucítila tlak hlavně a velká ruka jí ostrým nožem rozřízla pouta na nohou, pak ji popadla v podpaží a postavila. Zavrávorala, ale její věznitel ji pevně sevřel kolem ramen a přitáhl k sobě. Otřásla se odporem, ale ani nemukla. Něco se děje! opakovala si stále dokola. Tu už se ale hlaveň přesunula na její tvář a muž ji strkal před sebou až ke dveřím, které rázně vykopl.
Zmateně se rozhlížela. Ve světle ohně zahlédla dva muže. Ostré čepele odrážely plameny, jak se míhaly v souboji. Netušila, který z nich je únosce, ale tiše zadoufala, že ten druhý si přišel pro ni. Úzkostlivě sledovala souboj, protivníci byli nejspíš vyrovnáni a muž ji tlačil blíž. Než se stihla vzpamatovat popadl ji volnou rukou pod krkem, pistoli namířil na jednoho z mužů a natáhl kohoutek. Proboha! Zděšeně zamrkala očima, škubla sebou v pevném sevření. „POZOR!“ křikla.
Oba bojující muži strnuli a otočili se jejím směrem, jeden z nich rychle uhnul ve chvíli, kdy do nastalého napjatého ticha hlasitě práskl výstřel.
Její věznitel vztekle zavrčel a odhodil pistoli. Začala sebou škubat a ohánět se lokty a do tmy opět zazněl třesk zbraní. Nevšímala si bojujících mužů. Snažila se ze všech sil vykroutit, ale muž, který ji svíral byl příliš silný. Nakonec hrubě sevřel její ruce až vykřikla bolestí a sáhl do boty pro nůž. V odraženém světle ohně se zalesklo jeho široké dlouhé ostří, když ji ho přitiskl na krk. Zaúpěla a strnula v půli pohybu.
„Budeš pěkně hodná a ani se nehneš, jinak se odtud živá nedostaneš! Nehraj si se mnou!“ zavrčel ledově.
Bolestně zavřela oči. Nevnímala náhlé ticho, jen se třásla strachy. Bezhlese se modlila, aby už byl konec, aby bylo po všem!
„Pusť ji!“ Zamrkala a vzhlédla, před nimi stál neznámý muž a mířil na ně pistolí. Jenže její únosce se schovával za ní a posměšně se ušklíbl: „A co když nepustím, na to je to moc drahý zboží. A ty by sis měl dávat pozor, než bude mít díru v krku.“
Muž se ani nehnul a natáhl kohoutek pistole: „Říkám ti pusť ji a říkám to naposledy!“ Ten hlas jí byl povědomý. Odkud ho zná? Zrychleně oddechovala, na krku cítila ledový chlad čepele.
Její věznitel se ale rozesmál: „Ne...“ chtěl něco říct, jeho slova ale přehlušilo prásknutí, do temnoty se zablesklo z hlavně. Vykřikla, ale sevření povolilo. Cítila, jak se jí po tváři smekla špička nože a on se sesul na zem. Odvrátila pohled, zakryla tvář rukama a nezvladatelně se roztřásla. Proboha! Neudržela se na nohou, klesla na kolena. To už ji ale někdo lehce sevřel dlaně a ostrou dýkou přeřezal pouta na rukou. Vzhlédla uslzenýma očima. Neviděla mu do tváře. Pomohl jí vstát.
„Jste v pořádku?“ zeptal se nezúčastněně a podepřel ji.
„Mohl... mohl jste mě zastřelit...“ vyjekla roztřeseně a opřela se o něj.
„Nemějte obavy, mademoiselle, nejsem tak špatný střelec.“
Dovedl ji k ohni, k hrubé kládě, aby se mohla posadit. Když na jeho obličej padlo mihotavé světlo plamenů, překvapeně zvedla obočí, když poznala muže, který ji nedávno na plese nechal stát uprostřed tanečního sálu. Zamračila se: „Vy?!“
„Překvapení že, mademoiselle,“ zkřivil jeho pohlednou tvář úšklebek.
„Co... proč?“
Jen zavrtěl hlavou, aby ji přerušil, stáhl zamyšleně obočí, sevřel lehce prsty její bradu a natočil jí obličej do strany. Pozorně si něco prohlížel na její tváři. „Co...“ zmateně zamrkala.
„Nic to není, jen škrábnutí, brzy se vám zahojí. Dovolíte?“ než se stihla vzpamatovat utrhl pruh z její sukně, složil ho a přiložil jí ho na tvář. „Co si to dovolujete?!“ prskla, nebo spíš chtěla prsknout, znělo to více jako ustrašené kuňknutí. Hlas se jí ještě chvěl strachy.
„Omlouvám se, mademoiselle, ale nejspíš vás škrábl jeho nůž. Dovolil jsem si vám to ošetřit. Byla byste tak hodná a přidržela si to?“ pronesl ironicky a narovnal se.
„Ach... to...“ až teď si uvědomila bolest v obličeji. Přidržela plátno a skousla si ret. „Já...“
„Na řeči teď není čas, vyměňovat zdvořilosti si můžeme po cestě,“ přerušil ji, odvrátil od ní pohled, než se dal do prohlížení mužů okolo. Ona si jen povzdechla a nesouhlasně stáhla obočí. Stiskla zuby, zadívala se do plamenů a objala se rukama. Bylo jí chladno.
Nemohla si všimnout, jak si vyměnil několik tichých posunků s jedním z únosců, než k ní došel a podal jí svůj plášť. „Měla byste se obléknout, spodní prádlo není zrovna vhodný oděv v přítomnosti muže, nemyslíte?“ Jen stiskla rty, ale přijala plášť a zabalila se do něj. On nedaleko sebral svůj klobouk a zasunul kord do pochvy, než se k ní vrátil.
„Račte mě následovat, bylo by lepší se tu déle nezdržovat,“ nabídl jí rámě. Opatrně vstala a neochotně sevřela jeho předloktí. Ještě se rozhlédla a skousla si ret. „Co oni?“ zeptala se tiše a zvedla oči.
„Mrtví. Už vám neublíží,“ pousmál se překvapivě měkce.
Vděčně oplatila jeho úsměv a nechala se odvést. Nedaleko ji vysadil na koně a nasedl za ní do sedla. Opřela se o jeho hruď a nechala se obejmout silnými pažemi. Strach, obavy i překvapení z ní už spadly. Najednou jí bylo dobře, cítila se v bezpečí. Uvolnila se a poslouchala jeho klidný dech, tlukot srdce, pravidelný klapot koňských kopyt. Usmála se pro sebe. Nadechla se zhluboka vůně mužského těla a pohlédla zespodu na jeho tvář. Ve světle měsíce nebylo znát, jak je opálený. Prohlížela si ho s novým zájmem. Úzké rty, rovný, trochu špičatý nos, pozorné oči, výrazné lícní kosti a čelist brada pokrytá hustými vousy. Byl jí něčím povědomý, ale čím? Jako by ho znala. Připomínal jí... polkla a zamrkala, když jí zvlhly oči. Někde hluboko v hrudi se jí bolestivě sevřelo srdce. Nejspíš vycítil její pohled, zadíval se na ni a tázavě zvedl obočí.
„Víte, já...“ zadrhla a zarazila se.
„Ano?“ zeptal se tiše.
„Neznáme se?“
„Odkud?“
„Já... nevím, možná jsem kdysi znala někoho...“ zarazila se a bezděky se k němu přitiskla blíž. Skousla si ret. „Ale to není důležité,“ zamumlala tiše. Chvíli mlčela, než znovu vzhlédla.
„Na každý pád, děkuji. Jsem vám vděčná za záchranu.“
„Není zač,“ odpověděl lakonicky.
„Proč jste to udělal? Proč jste mě zachránil? Když...“ nedořekla a skousla si ret.
„Proč?“ ušklíbl se, „Mám k tomu své důvody.“
„A jaké?“ zeptala se.
Jen tázavě zvedl obočí, než se zašklebil: „Chtěl jsem vám je sdělit později, ale abyste nepropadala naivním bláznivým představám, seznámím vás s nimi již teď. Nemějte obavy, nedělal jsem to kvůli vám.“
Překvapeně vzhlédla: „Co prosím?!“
„Vaše babička mi slíbila velmi zajímavou odměnu, když vás najdu a přivedu zpět.“
Překvapeně zalapala po dechu, než se vzepřela rukama do jeho hrudi: „Vy... vy... nechte mě být! Okamžitě mě pusťte!“
„Jak si přejete, mademoiselle,“ uchechtl se, zarazil koně, pustil uzdu, sevřel ji rukama v podpaží a nechal ji sklouznout dolů. Když stála na zemi znovu se rozjel. Ona jen překvapeně zalapala po dechu a rozhlédla se. Byla někde v lese! Někde, kde to neznala a kolem nebyla živá duše! Pevně stiskla rty, zaryla si nehty do dlaní, ještě pár okamžiků váhala, než za ním zavolala: „Počkejte! Přeci mě tu nenecháte?!“
Zastavil, otočil se v sedle a zašklebil se na ni: „Udělal jsem jen to, co jste chtěla. Nebudu vás nutit, abyste šla se mnou, pokud si to nepřejete. Můžete klidně zůstat zde a užívat čerstvého vzduchu.“
„Vy...“
„Ano? Jakou urážku jsem od vás ještě neslyšel? Vděk je vám, jak se zdá, opravdu cizí.“
Nazlobeně stáhla obočí a pevně stiskla rty. Chvíli se měřili pohledem, než konečně sklopila hlavu.
„Omlouvám se, monsieur. Vezmete mě prosím domů?“ promluvila tiše a prosebně vzhlédla.
On se usmál a otočil koně: „Samozřejmě, pokud si to přejete.“
Nechala se znovu vysadit do sedla a obejmout. Přitulila se k němu a zavřela oči. Na jednu stranu nebylo důležité proč to udělal, hlavní je, že ji zachránil.

„Drahoušku, holčičko moje,“ sevřela ji v náručí babička nedbajíc společenských konvencí a líbala ji do zcuchaných vlasů. „Tolik jsem se o tebe bála.“
Muž jen stál v povzdálí a s křivým úsměvem pozoroval jejich shledání. Po chvíli si odkašlal. Žena vzhlédla a stáhla zamyšleně obočí, pustila svou vnučku a uhladila si živůtek šatů.
„Monsieur, děkuji.“
„Madame,“ sklonil hlavu a zdvořile se uklonil.
„Nuže, je čas na vaši odměnu,“ zamračila se, než pohledem zaletěla k dívce.
„Myslím, že vás nechám o samotě, babičko, nutně potřebuji koupel, omluvte mě prosím“ uklonila se a chtěla odejít.
„Ne, drahá, měla bys tu zůstat. Stále se tě to totiž týká,“ zarazila ji gestem žena a nesouhlasně stiskla rty.
„Proč?“ zvedla tázavě obočí.
„Ta odměna není finanční...“ odmlčela se, zhluboka se nadechla, než pokračovala: „Tento muž si za tvou záchranu... vyžádal tvou ruku, drahá,“ pronesla se sebezapřením a sklopila pohled.
V dívčině obličeji se prohnala smršť emocí od tázavého zmatku až po rozhořčení, než její pohled ztvrdl. „Vy...“ procedila mezi sevřenými rty, sevřela ruce v pěst, ještě chvíli ho probodávala nenávistným pohledem, než se otočila na patě. Rychle odešla z místnosti a hlasitě za sebou práskla dveřmi.
Muž ji sledoval přimhouřenýma očima. Když se prošedivělá žena narovnala do plné výše a odkašláním si uvolnila krk, nezúčastněně na ni stočil pohled.
„Nuže, monsieur, dostanete, co chcete, ač se to ani jedné z nás nelíbí, jak jste si zajisté ráčil povšimnout. Ale vrátil jste mi ji živou a zdravou, vaše podmínky splním. Jen doufám, že jste neočekával nadšení,“ chladně promluvila a propíchla ho nesouhlasným pohledem.
Muž se pousmál. „Ne, madame, má očekávání jste splnily. Obě. Přeji dobrou noc,“ pronesl s hořkostí a uklonil se, než se nechal sluhou odvést z místnosti.

...

Julien stiskl v ruce malou bílou kartičku se dvěma, zlatem vyvedenými, jmény. Svatební oznámení, které si nechal předem připravit. Pro Oliviera. Pevně stiskl rty a odhodil ho na stolek. Jenže všechno je v háji! Zbývají mu poslední tři dny a ona se vzpírá. Vzpírá! V co krucinál doufal, když se pustil do téhle hry?! V co věřil?! Že si vzpomene?! Odfrkl si a sevřel ruce v pěst.
Možná to přehnal... Ale chtěl ji vytrestat za její pýchu. Chtěl si zchladit svou uraženou ješitnost. Jenže nezískal nic, naopak. Všechno zkazil a teď už je pozdě! Nesměl ji nutit. Aby splnil podmínky sázky, musela si ho vzít dobrovolně. A musel si přiznat, že ji ani nutit nechtěl. Olivier už se těšil na svůj triumf. Jeho neodmítne, nemá na rozdíl od něj nouzi. Pevně stiskl rty. Té noci v lese doufal, že v ní zahlédl tu starou Josette, kterou znal. Mýlil se! Opět! Jeho Josette už neexistovala! Olivier měl pravdu! Nechtěla s ním mluvit. Odmítala se k němu jen přiblížit. Nedala mu šanci a zbývaly tři dny! Tři krátké dny. Povolil a strhl si vázanku pod límcem košile, než ji odhodil na stůl. Opřel se rukou o rám okna a vyhlédl do rušné ulice pod ním. Doufal, že ho pozná, že něco z minulosti přežilo. Co si nalhával? Zhluboka vydechl. Proč jen se do toho nechal uvrtat?! Pevně stiskl rty a opřel se čelem o okenní tabulku. Odjede. Odjede, jakmile tohle skončí!
Překvapeně vzhlédl, když někdo zaklepal na dveře jeho pokojů, které obýval v Olivierově domě. „Dále!“ zavrčel.
„Monsieur, máte návštěvu, přeje si s vámi mluvit v soukromí,“ uklonil se sluha.
Jen se zamračil a trhl hlavou, než se znovu zadíval oknem ven. Zaslechl tiché klapání podpatků a zašustění šatů. Neotočil se. Bylo mu lhostejné, co dotyčná chce. Vzhlédl až když chladně promluvila: „Monsieur.“
„Mademoiselle, přejete si něco?“ tázavě zvedl obočí, když si ji prohlédl. Podmračeně mu zírala do tváře.
„Chtěla jsem se vás pouze zeptat, zda jste si to nerozmyslel.“
„Kdyby ano, dozvěděla byste se to jako první, nemějte obavy,“ pronesl s hořkostí a odvrátil pohled.
Neviděl, jak sklopila hlavu, jak se její výraz změnil, jako by shodila chladnou masku. Celá se zmenšila a nešťastně stáhla obočí: „Monsieur, prosím, nemohu si vás vzít, mám k tomu důvod...“
„Protože vás nejsem hoden, předpokládám! To je vše, co jste chtěla?!“ přerušil ji tvrdě a ani se neohlédl, měl vztek sám na sebe, na ni, na všechno.
Sklopila hlavu ještě hlouběji. „Ne, monsieur, to ne. Jen... zaslíbila jsem se někomu jinému,“ pronesla tiše.
Jen zaskřípal zuby. Samozřejmě, Olivier! Nemohl čekat, že ho tak snadno nechá vyhrát! „Ano? Pak je vše vyřešeno, nebudu vám stát v cestě. Přeji vám mnoho štěstí, mademoiselle,“ procedil vztekle mezi sevřenými zuby.
„Omlouvám se, monsieur, měla jsem vám to říci dříve, sbohem a děkuji za vaši pomoc. Za vše. Babička se vám jistě odmění jinak,“ chtěla tiše odejít, jen ještě váhala, nevěděla co říct.
„Potřebujete ještě něco?“ zavrčel.
„Ne, jen...“ došla pomalu blíž. Chtěla se mu omluvit za to, jak se k němu chovala. Mrzelo ji to, ale vysvětlit mu to nemohla, nikdo nesměl znát pravdu. A i kdyby, nepochopil by. Přejela prsty po lesklé desce malého stolku, když ji zaujala kartička ležící na něm. Překvapeně si prohlédla dvě jména a vzhlédla, chvíli těkala pohledem z muže na stolek a zpět, než konečně pochopila. Několika rychlými kroky došla až k němu, rázně ho popadla za loket, otočila ho čelem k sobě a než se stihl vzpamatovat, strhla mu košili z pravého ramene, až odletělo několik knoflíků. Překvapeně si zakryla ústa rukou, když odhalila dlouhou úzkou jizvu, která se táhla těsně pod jeho klíční kostí. Věděla, jak k ní přišel.
Jen ji mlčky podmračeně sledoval. Zírala na něj neschopná slova ani pohybu. Trvalo snad věčnost, než se nadechla a přejela očima od jeho hrudi až k obličeji, přimhouřila je a pozorně si ho prohlížela. „Ju... Juliene,“ vydechla a oči se jí zaplnily slzami.
Chtěl něco říct, ale nestihl ani otevřít ústa, když měl najednou její ruce omotané kolem krku. Překvapeně zamrkal očima.
„Juliene, tak dlouho jsem čekala,“ vydechla plačtivě do jeho hrudi. Lehce ji pohladil po zádech, než ji od sebe jemně odtáhl. „Co to říkáš?“ zeptal se zmateně.
Stáhla ruce a vzhlédla. „Proč jsi se mi nepředstavil? Proč jsi za mnou nepřišel?“
„Copak jsi mi dala příležitost?!“ zamračil se.
Skousla si ret a ustoupila. Polkla a nervózně si uhladila šaty. „Ale... proč jsi mi nic neřekl potom, v lese...“
„Možná jsem doufal, že mě poznáš,“ odpověděl s těžko potlačovanou hořkostí a uhnul pohledem.
Sklopila hlavu a chvíli váhala, než tiše naléhavě promluvila: „Já... když jsem přišla do společnosti, naučila jsem se urážet a odmítat každého muže, který se o mě zajímal. Chtěla... šlo jim jen o peníze, a to byl způsob, jak je udržet dál. Stále jsem doufala, že se vrátíš. Jenže... Juliene... nepoznala jsem tě. Já... tolik jsi se změnil a... tam, kde jsme byli kdysi spolu, to bylo tak jiné, všechno se změnilo...“
Sledoval ji, jak stojí se sklopenou hlavou, křečovitě tiskne v rukou malý látkový váček. Nějak nedokázal pochopit význam jejích slov. „Josette, proč...“
„Čekala jsem na tebe. Čekala jsem až se vrátíš, i když jsem se bála, že už nemám naději, že jsi zemřel. Proto jsem každého odmítala, urážela. Omlouvám se, měla jsem tě poznat. A ještě jsi mi tolik pomohl, a já se chovala jako... Byla to jen přetvářka, abych odehnala ostatní muže. Lež. A málem jsem odehnala i tebe...“
Zmateně zavrtěl hlavou, než se znovu zamračil. „Proč mi to říkáš? Stejně je to zbytečné. Zaslíbila jsi se jinému. Tak co zbylo?!“
Pousmála se a vzhlédla: „Hlupáčku, zaslíbila jsem se tobě, copak si to nepamatuješ? Tobě jsem dala slib.“
Julien překvapeně zvedl obočí a polkl. „Ale... copak.. To znamená...“ zakoktal, promnul si čelo rukou a snažil se srovnat si v hlavě všechno, co se mu snažila tak překotně sdělit. Ano, jemu dala před dlouhými lety slib a i on sám již začal pochybovat, že by jej chtěla dodržet. Tenkrát přeci byli téměř dětmi.
„Že jsem se tě konečně dočkala... tedy pokud o mě ještě stojíš,“ usmála se přes slzy a přišla blíž.
Jen naprázdno otevřel a zase zavřel ústa. Nevěděl, co říct. Vlastně nebylo nutné mluvit. Řečeno už bylo příliš. Lehce se dotkl prsty její tváře, přejel po téměř zhojené tenké rance a ona stiskla jeho dlaň. Konečně v ní poznal tu Josette, kterou si pamatoval. Konečně mohl vidět laškovné ohníčky v jejích očích, její upřímný úsměv. Už to nevydržel, sevřel její tvář v dlaních a políbil ji. Konečně! Konečně mohl po dlouhých letech ochutnat její rty. Konečně si je mohl přivlastnit a ona se nebránila. Vyšla vstříc jeho polibku. Vychutnával si její blízkost, pevně ji objal a přitáhl k sobě. Schoulila se na jeho hruď a tiše zašeptala: „Nezlobíš se?“
„Měl bych?“ zeptal se s úsměvem. Jen pokrčila rameny. Zvážněl a jemně jí zvedl bradu: „A ty se nezlobíš?“
Pevně stiskla rty a stáhla obočí. Pohledem zalétla k oznámení na stolku, než škubla koutkem rtů. „Vlastně je všechno tak, jak má být. I babičku jsi přesvědčil, i když to falešné jméno...“ šibalsky mu zahrozila ukazovákem. Jen si skousl ret a zadíval se do prázdna. Bylo toho podstatně více, co nevěděla a co se nikdy nedozví. „Jen mi slib, že už si nikdy nebudeme lhát,“ zadívala se mu do očí. Polkl, než si ji znovu přitáhl k sobě. Usmál se a políbil ji do vlasů: „Slibuji...“ v rámci možností...

„Přiznávám, příteli, překvapil jsi mě, možná na té tvé lásce skutečně něco je,“ ušklíbl se Olivier a otáčel v ruce vinnou sklenkou. Julien se jen usmál a opřel si pohodlně hlavu o polstrování křesla.
„Máš štěstí, pavouku, vyhrál jsi. Ale měl jsi namále, málem ti tvá muška uletěla,“ přimhouřil oči a sledoval svého přítele. „Jen by mě zajímalo, jak pevné jsou tvé pavučiny,“ usmál se křivě.
Julien vzhlédl, tázavě zvedl obočí a probodl Oliviera pohledem: „Co tím chceš říct?“
„Nic...“ přejel si prsty po rtech a pohodlně se opřel. „Vůbec nic.“