V zajetí času IV.

Od okamžiku, kdy mi do pokoje vtrhla Dorothy a přerušila mé setkání s Victorem, musela jsem na něj neustále myslet. Seděla jsem na balkóně v houpacím křesle, „obalená“ v dece a dívala se na krásnou podzimní přírodu. Slunce mělo příjemných pár stupňů nad nulou a já přemýšlela o tom, jak se s tím vypořádat. V hlavě mi vyvstaly otázky, zda-li je Victor jediný duch, kterého vidím, nebo mám dar? Dar? Spíše prokletí. Budu muset předstírat, že je všechno v pořádku, a přitom mluvím s člověkem, který je víc než století mrtvý. Zároveň při pomyšlení na něj jsem nemohla zapomenout na jeho vzhled. Na jeho sametovou tvář, ze které jasně září jeho krásné hnědé oči, jeho podmanivý tajemný pohled, kterému jsem podlehla hned, jakmile jsem jej poprvé spatřila.
Rozhodla jsem se, že trochu zapátrám v historii našeho domu. Zajímalo mě, jaké rody, nejen Windstockovi, zde žili. Mé plány ovšem narušila moje velmi aktivní matka, která se rozhodla, že půjdeme nakupovat. Neměla jsem vůbec náladu, ale usilovně mě přemlouvala, že jsem ji chtěla mít z krku, tak jsem souhlasila. Vrátily jsme se až k večeru, byla jsem strhaná a unavená. Nakupování s mou matkou opravdu stojí za to, ale únava mě nepřemohla Nejenže jsem projela celý internet, ale zašla jsem hlavně do naší rozsáhlé knihovny, kde byly staré knihy z 19. a 20. století. Vešla jsem do knihovny masivními dubovými dveřmi a rozhlédla se kolem sebe. Bylo zde přesně tisíc šest set výtisků, všechno historie, naskládány do sedmipatrových polic, ne jinak, než z mahagonového dřeva. Otec byl blázen do historie a při rekonstruování „Cantuberry“ , jak jsem již říkala, ponechal vše původní, takže knihovnu nevyjímaje. Na tu mu nesměl nikdo sáhnout, a nedej Bože aby mu v tom někdo udělal nepořádek. Takže jsem si pěkně vzala pojízdné schody, vyšplhala jsem k sedmému patru police a začala pročítat, když v tom se za mnou ozvalo:
„Hledáš něco?“
Prudce jsem se otočila a upustila knihu na zem. Pode mnou, o stůl, který stal uprostřed místností, na kterém se tyčila bronzová soška panenky držící váhy, se opíral Victor a se zaujetím a lišáckým úsměvem si mě prohlížel
„Ehm…to jsi ty,“ smála jsem se a oddychla si.
„Promiň, nechtěl jsem tě polekat.“
„V pořádku, bude chvíli trvat, než si zvyknu na to tvé „náhlé kdykoliv se zjevení,“ odvětila jsem a lezla jsem dolů pro knihu. Nestihla jsem ani sejít první schůdek, když Victor udělal něco, co jsem nečekala. Knihu, která ležela na zemi mi „podával,“. On nedělal vůbec nic, ani se nepohnul, jen očima neustále pozoroval knihu a ta ke mně sama doletěla. Nakonec zůstala stát ve vzduchu jakoby nic. Překvapeně s otevřenou pusou jsem to sledovala, došlo mi, že kdyby tu někdo vešel, těžko bych to vysvětlovala. Bezmyšlenkovitě jsem ji uchopila a dala zpátky na místo. Podívala jsem se zpět na Victora a ten se na mě jen potutelně usmíval. Byla jsem překvapená, že jsem nevydala ani hlásku, jen sem se nechápavě pousmála. Pomalu jsem slezla dolů.
„Wau…tak tohle bylo dost působivé, a zároveň děsivé,“poznamenala jsem.
Victorova tvář zvážněla, a já si uvědomila, že to nebyla nejvhodnější poznámka. Sedla jsem si do křesla, které stálo u velkého okna v knihovně. Victor si sedl naproti mně, odděloval nás kulatý stůl. Podívala jsem se na Victora a ten se nevinně zatvářil.
„Takže…,“začali jsme oba naráz.
„Začni ty,“vyzval mě.
„No, mám pocit, že bys mi měl něco vysvětlit ty, nemyslíš?“ Odvětila jsem.
„Čekal jsem, že to povíš. No, kde začít. Žil jsem zde v 19. století, přesně v letech 1829-1854. Náš rod, rod Windstocků byl ve zdejším kraji významný, hodně jsme znamenali. Bydlel jsem zde společně s rodiči. Hmm…to byly časy,“ztišil hlas a zahleděl se zasněně do prázdna.
„Jak…..ehm…“
„Jak jsem umřel? Cholera, zemřel jsem na choleru,“dořekl, zvážněl a uhnul pohledem. Pochopila jsem, že na jeho smrt se raději ptát nemám.
„Proč jsi tady?“
„To nevím, celé století jsi první člověk, který zde žije a vidí mě, takže i pro mě je to trochu šok, že si po sto letech povídám s člověkem, živým,“dodal a pousmál se.
„Pro mě to je zas poprvé, co mluvím s člověkem, mrtvým,“odvětila jsem, a oba jsme se zasmáli, když v tom do knihovny vešla matka.
„Agnes, tady jsi, všude tě hledám.“
Trhla jsem sebou a vyskočila z křesla. Zmateně jsem se dívala na ni a na Victora, který i nadále seděl v křesle a s ledovým klidem nás obě sledoval.
„Ehm..mami, co potřebuješ?“
„Chtěla jsem ti říct, že je večeře…..co vlastně děláš v knihovně?“
Byl to zvláštní pocit, vědět, že matka Victora nevidí.
„Jo Agnes, co děláš v knihovně?“ Rýpl si Victor.
Důvtip, a lehký sarkasmus mu rozhodně nechyběl. Další z věcí, která se mi na něm líbila. Neuhlídala jsem se, podívala se, pro matku, na prázdné křeslo, pro mě na křeslo, ve kterém seděl Victor a pousmála se.
„Agnes, čemu se směješ,“ zeptala se matka.
„Ničemu,“odvětila jsem, „něco jsem hledala.“
„Nezapomeň, ona mě nevidí,“opět se do „našeho“ rozhovoru přidal Victor, který vstal a procházel se kolem mě a matky.
„Kam to koukáš? Zeptala se mě nechápavě a rozhlížela se kolem sebe
„Nikam, jdeme mami,“nečekala jsem na její odpověď, uchopila jsem ji za ruku a táhla ji pryč z knihovny. U dveří jsem se ještě otočila na Victora a hodila jsem na něj naštvaný pohled. Ten se jen ironicky pousmál a zmizel.

Po večeři jsem seděla s rodiči v obývacím pokoji a znuděně jsem poslouchala, jak se měli v práci, přesto, že byl víkend, a jak jsme si to dnešní nakupování s matkou užili apod. Seděla jsem na pohovce, dívala se na televizi, zatímco otec kouřil své oblíbené doutníky a četl dnešní noviny. Musela jsem tam zůstat a hrát si na hodnou dceru.
„Rozhodla jsem se, že zítra uspořádáme takovou menší kolaudaci, pozveme pár známých a kolegy z práce, a ty Agnes můžeš pozvat nějaké své kamarády, uděláme takový večírek, co vy na to,“navrhla matka.
„Ano, mami, já se jich zeptám, jestli nechtějí přijít,“řekla jsem a převrátila oči v sloup. Matčiny večírky byly strašně nudné, ale s otcem jsme jí raději neodporovali. Matka odešla a zezadu u ucha se ozvalo:
„Večírek, jo?“
Těsně u moji hlavy se opíral o pohovku Victor a sledoval naše rodinné „setkání“.
Už mě to ani nepřekvapilo. Nijak jsem nezareagovala, neustále jsem se dívala před sebe a snažila se nenechat na sobě nic znát.
„No jo, večírek, má matka se evidentně nudí,“zašeptala jsem.
„Všiml jsem si,“řekl a posadil se vedle mě.
Teď jsem si ale opravdu připadala divně.
„Tví rodiče mi hodně připomínají ty mé, a jestli vaše večírky bývají stejné nudné, jako bývali naše, tak vidím, že ani po více než sto letech se nic nezměnilo.“
Zasmála jsem se. Opravdu jsem se ocitla v humorné situaci. Já si tu povídám s duchem, otec ani matka nic nevidí, a já jim připadám, jako bych mluvila sama se sebou. Skutečně skvělé.
„Máš pravdu, nic se nezměnilo,“odvětila jsem, „sám uvidíš, jestli „přijdeš“ “.
„To znamená, že jsem zvaný?“
„Vypadá to tak,“řekla jsem a podívala se na Victora.
„Dobře, už se těším,“odvětil a podíval se zpět na mě.
V jeho pohledu bylo cosi uhrančivého. Do těch očí bych se mohla dívat bez přestání. Naši příjemnou chvilku narušila matka, když přinesla čerstvě upečený koláč, který pekla Dorothy.
Oba jsem uhnuli pohledem a Victor dodal:
„Já mizím,“a mrkl na mě a byl pryč.
Pousmála jsem se a souhlasně a nenápadně přikývla. Celý zbytek naši rodinné seance jsem si musela přiznat, že na něj musím neustále myslet, ale má to háček. Ten úžasný kluk je už přes sto let mrtvý.