Fikce.. nebo to myslím vážně?

Sirovi..


Potřebuji někoho? Mám svoje knihy, svoje DVD a připojení na net, mám televizi. Skutečně potřebuji přítomnost někoho? Ne.. myslím, že ne. Mohu trávit svoje dny četbou, sledováním filmů anebo se dívat na něčí videa na YouTube. Někdy jsem naštvaný, když zjistím, že někdo chce být po mém boku..

Milovat je na prvním místě. Být, je jednou z nejkrásnějších věcí.. NE! Protože kdo nás potřebuje, potřebuje nás čím dál víc.. a drama začíná. No, není to vždycky takhle, ale už se mi to stalo.. ony chtějí vždycky víc a víc a já to prostě nemůžu vydržet.

Obvykle říkají věci jako "Chybíš mi, můžeme sejít?" Pak třeba říkají "Hej, můžu přijít k tobě domů?" Zatímco já jsem tak zaneprázdněný svým světem, svými filmy, myšlenkami, netem..

Když řeknu ano, budou říkat věci jako "Ach.. můžeš si dělat co chceš, nebudu ti do toho mluvit.. Třeba si klidně můžeš číst.." Když řeknu dobře, začnou říkat věci jako "Už nečti když jsem tu s tebou, prosím, mluv se mnou, chybíš mi, copak to nevíš?!"

Vidíte jak pomalu se to zvětšuje, jaké monstrum se z toho stává? Já to nejdřív neviděl, ale teď už to vím..

Jj, můžete si myslet, že jsem blázen, ale to jen můj mozek pracuje, ne já..

Poslední osoba, která mě kdy potřebovala, milovala.. mě bláznivě uhání. Žádá po mně všechno možné, třeba "Chci za tebou chodit každý den." a pak je naštvaná, že nemám čas a kdo ví, co by. Nj, mám svůj život, nechci se ho vzdát a tak to prostě nejde táhnout nepřetržitě s ní.. Ztratil bych sám sebe.

A tak jsem se rozhodl koupit pár figurín. Dal jsem je na gauč, na postel a jednu taky do kuchyně. Jsou jako člověk, ale jsou tiché a nevyrostou v nezvladatelné monstrum.

O rok později jsem si uvědomil, že figuríny nejsou dost reálné. No jo, někdy je mi s nima opravdu dobře, ale nevypadají jako skuteční lidé a já chci, potřebuju skutečné lidi! Stačí se podívat na jejich bezchybnou pleť, skleněné oči a umělé vlasy..

Bože, nenávidím falešné lidi a to je důvod, proč nenávidím figuríny!