Zapomenuta

Stojím uprostřed lesa. Sama..
Na sobě mám potrhané věci. Snažím se popadnout dech, ale při pomyšlení na to, že mě dohání, se znovu dávám na útěk. Jsem pevně rozhodnuta mu tentokrát nadobro utéct.
Běžím stále rovně. Větve stromů mě šlehají do noh a tváře, ale to je v tu chvíli ta nejmenší bolest. Snažím se najít cestu, dům..civilizaci. Vlastně ani netuším, kde jsem. Byla jsem u něho přes 5 let. Tolik let hladovění a strachu, ale věděla jsem, že nastane tento den.
Nikdy jsem se nesmířila s tím, že budu do konce života uzavřena v místnosti staré, opuštěné chaty, někde uprostřed ničeho.
Stalo se mi to, když mi bylo deset let. Vypadal mile a přátelsky..ale to jen do chvíle, než mě odlákal do boční uličky, tam naložil do dodávky a odvezl mě od mé rodiny..Jak moc se mi po nich stýská. Chybím jim ještě? Poznají mě? Hlavou se mi honí plno myšlenek, ale ihned se vzpamatuji. Na to teď není čas. Nejdůležitější je dostat se pryč.
Stále se otáčím s pocitem, že je za mnou, připraven mě zbít a odtáhnout zpět do chaty.
Tentokrát NE! Už to nedovolím..Utíkám stále rychleji..dech se mi zrychluje..Teď nebo nikdy...
Najednou se zastavím..je předemnou..