Severance (rozdělení)

Mladá dívka ležela v posteli a snažila se usnout. Těžká víčka se svírala k sobě, ale spánek pořád nikde. Mohl za to strach. Každou chvíli otvírala oči, zírala do tmy do prázdného pokoje a poslouchala, jestli neuslyší něco podezřelého. Při sebemenším zvuku jí srdce poskočilo až do krku a začalo zběsile tlouct, jako by jí mělo vyskočit z hrudi. Na čele jí vyskočila kapka potu. Když tahle příšerná noc skončí? Ručičky hodin se pomalu přibližovaly třetí hodině a svým tikáním jakoby se jí chtěly vysmívat.
Najednou se ozval nějaký šramot. Dívka vyskočila z postele, strachy jí bylo až špatně a skočila po vypínači. Jakmile se světlo rozsvítilo, a ona nikde nezahlídla nic podezřelého, trochu se uklidnila.
„Jsem neschopná, nedokážu ani vydržet jednu noc sama potmě v pokoji.“ pomyslela si a po tvářích se jí začaly koulet slzy.
S uslzenými tvářemi, kusem papíru a tužkou se posadila na okraj postele. Musela se nějak zabavit, zapomenout na to, jak moc se bojí.
„Proč, bože, proč?" naříkala tiše a nechala kapat slzy na papír, který se pomalu začínal rozpíjet.
„Pomoc mi, pomoc mi prosím, zbav mě toho strachu a já budu přesně taková, jakou mě budeš chtít mít, splním Ti každé přání, jen Tě prosím, nenech mě takhle trápit !“ vzlykala a začala na papír sepisovat slova nějaké vymyšlené modlitby, s prosbou Bohu o pomoc, o něco, co už nezvládala.
Slzy na papíře dávno uschly. Na hodinách skočila čtvrtá hodina. Dívka usnula vyčerpáním. V ruce svírala tužku.
Nové dny. Nové naděje. Čekání. Prázdno. Ticho. Strach. Nikdo jí nedokázal pomoct. Napsala do poradny, prý má navštívit psychologa. To jim tedy pěkně děkuje za radu. Řekla o to mámě, prý něco vymyslí. Ale co?
Ve škole se pohádala s kamarádkou. Přestávala si s ní rozumět a měla strach, že ji ztratí. Měnila se a měla pocit, že jejich přátelství tuhle změnu nevydrží. Neodpustí ji, že začala poslouchat jinou hudbu, chce se jinak oblékat. Ztratí ji. Jedinou osobu, která jí byla podobná.
I když vlastně už není. Ona se nehodí k nikomu. Není, jako oni. Je jiná a oni to určitě dobře vědí, nikdy ji mezi sebe nevezmou, navždycky zůstane sama, jen ona a její strach. Přála být si jako její kamarádka. Všemi oblíbená s vlastním stylem, o kterou se kluci skoro prali. Která měla tolik kamarádek, že si na ně musela pořizovat diář. Zklamaně odcházela se školy. Sama.
Další noc plná strachu. Jenže tentokrát se neprobudila smutná, ale naštvaná. Vztekle začala vyhazovat z šuplíku všechny věci. Hledala ten papír s modlitbou. Vztekle se na něj podívala a začala ho škubat na kusy.
„Nenávidím Tě!“ křičela.
„Vždycky jsem se snažila chovat slušně, byla jsem hodná na ostatní, snažila se žít podle Tebe, Věřila v Tebe! Věřila Tobě! A ty? Nemůžeš mi pomoct ani s jedním přáním! Vždycky si na mě kašlal. Svině!“ ječela.
Kusy papíru se válely všude po zemi. Odrážel se na nich plamen svíčky, který je postupně všechny pohlcoval, dokud na stole nezbyla jen hromádka zčernalého popela. Poslední modlitba shořela.