Poslední

Černý Rolls-Royce uháněl bezcílně tmou. Černá mlha jej naprosto obklopila, až se stal její nedílnou součástí. Řidič sám nebyl si vědom, kam a odkud jede, proč tam jede nebo snad, co tam bude dělat. Jediné ten muž, možná i to bylo žena, to teď jen těžko soudit, byl si vědom – je poslední. Nikdo jiný na tomto světě nezbyl, než ten černý dlouhý Rolls-Royce, co stal se černoty nedílnou součástí. Sám v přeplněném světě plném přeplněných domů, nepotřebných věcí a mrtvých lidí. V tu dobu, kdy uháněl bezcílnou tmou, již totiž nebylo více lidí. Lidstvo zemřelo. Už nezbylo jediného zbytečného člověka, kromě jednoho jediného, díky němuž teď mohu vyprávět tento příběh. Ano, nejspíše sám jsem tím řidičem černého dlouhého mohutného Rolls-Royce.
Naprosto bezmyšlenkovitě přeřazuji rychlost za rychlostí, zhasínám a rozsvěcím znovu světla, nijak na cestu se nedívám, neboť to vše je naprosto zbytečné. Vím, že nikdy ze silnice nesjedu, že nikdy nenabourám tak, aby se mi byť jeden vlas zlomil, že nikdy nenastane chvíle, kdy bych mohl zemřít. Já jsem poslední člověk. Když podívám se vedle sebe, na sedadlo spolujezdce, o němž vím, že nikdy nebude živého člověk už hostit, vidím jediné. Vidím samu smrt. Sedí, dlouhé své zuby šklebí, na cestu naprosto klidně se dívá. Nikdy nevztáhne svou ruku na mě, protože já jsem na celém světě poslední. Všechna zvířata, všechen hmyz, všechna květena i všechen život ustal. Zbyly jen stroje, mechanické kusy bez jediné známky duše, potom já a smrt. Když poprvé přišla ke mně po té apokalypse, po katovi co sestoupil na naši zem, aby všeho živého ho zbavil, s úsměvem mi pravila.
„Tys poslední, co kdy žilo. Odporný a hnusný jevíš se mi, jako všechno co kdy vidělo jsem, avšak zemřeš-li ty, i já svůj úděl naplním a sama rozpadnu se v nic. Budeš žít věčně.“
Žít věčně, to dodnes mi v uších zní. Nikdo nedovede si představit, kolik toho je obsaženo ve větě tak malé, že vešla by se na kousek papíru. Teď sedí vedle mne, tupě zubící se, do očí mých šklebící se. Řeklo by se, že vysmívá se smrti, kdyby sama smrtí nebyla.
Je to rozsudek, co všemu živému byl vyměřen, avšak jen já jej ponesu. Kam až, nad tím sám já nechci přemýšlet. Všechno omylné je, i sám kat občas do soudce tne. Celý život soudil jsem já vše živé, abych teď věčně rozsudek svůj nesl. Do konce věčnosti, řeklo by se, kdyby snad věčnost konce nějakého měla.
Za co jen já jsem je soudil, za co život jsem až ke dnu položil? Za jediné – za výčitky, co v marnosti utápěly nás. Výčitky jednou nás zničí, tak pravil jsem. A zničily. I mě. Všechno už je mi lhostejné, já nevidím cíle v ničem, neznám emoce ani cit, vždyť není pro co ho mít. Nesuď, nechceš-li být souzen. Tím měl jsem se dříve řídit, abych teď nemusel řídit dlouhý černý mohutný rychlý Rolls-Royce po cestě, na níž neleží žádného nebezpečí.
Ubohé, já vím. Tak to je a jinak nikdy nebude. Ubohé je soudit, ubohé je žít v následcích svého soudu.