Hvozd

Hvozd

Byla to malá chalupa s prohnutou střechou a rozpadlým komínem. Místy na stěnách visely poslední plástve vybledlé omítky a stará, dřevěná okna prázdně vyhlížela do protějších kopců, pokrytých neprostupným, temně zeleným krunýřem.
Lesy byly všude. Jen před oním stavením, kam mířily mé pomalé kroky, se rozléhala menší mýtina a zbytky rozpadlého dvorku.
Nikde nikdo. Jen já. Já a moje svědomí.
Od nejbližší vesnice to byly dvě hodiny chůze. Hlava mi s každým kouskem cesty těžkla a já se coural jako nějaký stařec. Nemyslel jsem na nic jiného, než na Rozáru a Klárku. Sídlily v mé hlavě už tolik týdnů a každou vteřinou užíraly kousky mého rozumu.
Doklopýtal jsem v tom horkém letním dni k prahu malé chaloupky a sesunul se k zemi. Všechno tu bylo tak tiché. Jen koruny stromů táhle a monotónně zpívaly pod prsty vánku a občas se ozvaly ptáci. Přesně to jsem potřeboval.
Slzy se před sluncem nedokázaly schovat, a tak se v pár okamžicích vypařily. Vstal jsem a po paměti přešel k jednomu z oken. Zapáčil jsem za jeho parapet a ten okamžitě povolil. Pod ním ležel v jemném prachu zašlý klíč.

***
Uvnitř na mě čekaly tři zatuchlé místnosti. Slyšel jsem, jak mi pod chodidly skřípala drobná zrnka popadané omítky. Musel jsem pootevírat okna, aby byl vzduch dýchatelnější a já si tak mohl pozorněji domek prohlédnout.
Kuchyň se starými kamny se mi v paměti vybavovala stále živě, s ostatními částmi chalupy to už bylo horší. Nebyl jsem tu přece léta.
Místnosti byly vesměs prázdné, až na pár poliček a skříní. Všechno jsme tehdy odvezli pryč. Mysleli jsme, že by to tu někdo mohl vykrást. Teď mi ale něco říká, že tady po celou dobu nebyl nikdo. Dvacet let se tomuto místu lidé vyhýbali. Možná měli proč…
Okna obrácená směrem k lesu, jenž se za stavením rozléhal, nepřinášela dovnitř téměř žádné světlo. Mohutné staré stromy za nimi vzhlížely jako nehybní obři, kteří by dokázali v několika málo okamžicích domek pohltit a už nikdy nevydat dennímu světlu.
V kuchyni jsem si na stůl odložil moji malou plátěnou tašku. Byla vším, co mi zůstalo. Uvnitř ukrývala pár desítek bankovek, které mi, jak hádám, vystačí na několik týdnů střídmé obživy. Kdyby tak můj otec viděl, jak jsem naložil s rodinnými podniky. Možná by mu bylo do pláče.
V průběhu dne jsem se porozhlédl po zbytku celé usedlosti, včetně zchátralé dřevěné boudy u rohu domku. Byla v ní kopa harampádí, z nichž jsem letmo rozeznával vidle, hrábě, mnoho lopat a rezavý rýč uprostřed toho všeho. Ano, strýček, který tu se svou rodinou jezdíval velmi často, byl vášnivý zemědělec. Práce, při níž se mohl fyzicky unavit, jej neskutečně nabíjela – jak paradoxní. Ovšem u lidí pracujících jen hlavou, což má rodina byla, to tak funguje. Člověk by se možná divil, jak rád se bohatý bankéř čas od času prohrábne prsty v „rodné hroudě“.
***

Noc přišla pomalu a nenápadně, sotva jsem její příchod postihl. První zavanutí chladného vzduchu mě však probudilo z mého nekonečného přemítání nad mou ženou a dcerou a donutilo hledat místo k spánku. Byla tu jedna místnost se třemi postelemi. Do jedné z nich jsem ulehl a přemýšlel dál.
Tma zde byla neskutečně silná. Proměnila vše okolo v nový, neznámý svět. Víčka už únavou padala a já pomalu ztrácel kontrolou nad svým zmoženým tělem.
Vtom se cosi ozvalo.
Krátké, ale úderné bouchnutí. Okamžitě mě probudilo. Možná jsem zapomněl zavřít venkovní dveře. Mohl to být průvan, anebo – někdo tu je. Lýtka mi olízl jazyk mrazu. Okamžitě jsem se postavil na nohy. Na paměť mi přišel osud strýčkovi rodiny. To neštěstí, které se zde odehrálo.
Rychle jsem přistoupil ke dveřím a pomalu je otevřel. Nenápadně jsem vykoukl na chodbu a porozhlédl se. V té tmě jsem nic nezpozoroval. Došel jsem se ke vstupním dveřím a ujistil se, že jsou zamčené.
Strach ze mě pomalu opadával, a tak jsem se vydal zpátky k posteli. Jenže v polovině mé cesty jsem se musel zastavit. Na konci chodby z podlahy čněla silueta jakéhosi dřevěného poklopu, který byl opřený o stěnu.
Rychle jsem vběhl do kuchyně k mé tašce, v níž se ukrývala krabička sirek. Zapálil jsem malou olejničku, která se ukrývala v kredenci, a vyrazil zpátky na chodbu.
Viděl jsem dobře. V rohu na mě zíral otevřený vstup do sklepení. Ve dne jsem si jej nevšiml, jeho poklop dokonale splýval s podlahou. Ale teď – otevřený? Jak se to mohlo stát? Znovu jsem dostal strach. Někdo se tam může skrývat.
„Vylez!“ zařval jsem.
Ticho.
Pomalu jsem se k díře přiblížil a pohlédl dovnitř. Dolů, do neprostupné temnoty vedly úzké prkenné schůdky.
Musel jsem se tam podívat. Zvědavost a strach mě táhly dolů a každým krokem níž jsem se cítil více a více ochromený.
Došlápl jsem na vlhké, ploché kameny, které dláždily podlahu. V absolutní tmě jsem byl odkázán jen na malou kouli světla mé lucerny. Nikde nic. Jen hutné ovzduší sklepa. V tu chvíli se mi vrátil rozum a já rychle vyběhl zpět do šera chodby.
Zabouchl jsem poklop a s nepříjemným pocitem se vrátil do postele. Měl bych spát… nabrat síly…

***

Druhý den jsem se hned po ránu vydal do vesnice. Nakoupil jsem si brambory. Nic jiného jíst nebudu, jen brambory. Musím se očistit, vzpamatovat se…
Raději jsem se vyhnul zbytečnému kontaktu s lidmi a hned po koupi vyrazil zpátky domů.
Přijde mi divné říkat tomu stavení domov.
Na mýtince jsem se ocitl něco po poledni. Soukal jsem se nepříjemným stoupáním až k domku. V polovině mě ale něco zastavilo.
Pytel s bramborami se sesunul k zemi.
Dveře do chalupy byly otevřené.
Srdce povyskočilo a v lýtkách jsem pocítil nepříjemné brnění. Instinktivně jsem oběhl domek z druhé strany až k dřevěné boudě s nářadím, vytáhl, co bylo po ruce – lopatu, a vydal se dovnitř.
Vřítil jsem se na chodbu a řval jako smyslů zbavený. Ve vteřině se však mé hrdlo smrštilo a nevydalo ani hlásku. Otevřené byly všechny dveře. I poklop do sklepa.
„Kde… kde se schováváš, ty hajzle?“
Nikdo mi neodpovídal. Dlouhé, napjaté ticho. Pod spánky mi pulsovaly žíly. V třesoucích rukách jsem stále svíral lopatu a při výpadu do každé z místností ji před sebe vystrkoval jako kopí. Všude bylo prázdno.
Zbýval jenom sklep.
Nepotřeboval jsem lampu. Slunce prosvítalo přímo dolů, do vlhkého, plesnivého prostoru. Sestupoval jsem pomalu. Krok po kroku.
Konečně jsem spatřil siluety toho temného místa. Nebylo tu však nic. Jen čtyři holé stěny a já. Ani vetřelec, kterého jsem hledal, se tu nenacházel. Všude prázdno.
„Ty jsi vetřelec!“ zakřičel kdosi nad mojí hlavou a vchod ve stropu, můj jediný zdroj světla, se uzavřel.
Okamžitě jsem se obrátil a pokusil se vydrápat po schodech nahoru. Ve všem zmatku jsem asi v polovině schodiště zakopl a musel znovu hledat rovnováhu. Po malém zavrávorání jsem se dostal až k poklopu a zatlačil na něj.
Nepohnul se. Někdo jej se shora držel.
„Pusť mě, ty chcípáku!“ vyloudil jsem ze sebe při úpěnlivé snaze dostat se ven.
Vtom dřevěná záklopa povolila a já ji rozrazil. Vyskočil jsem ven a – uviděl prázdnou chodbu. Zmateně jsem očima přelétl po všech místnostech a vyběhl se podívat i ven. Nikde ani živáčka.
Tep mi ještě stále divoce bubnoval na stěny cév a já pomalu nabíral dech. Někdo tu poblíž je. A sleduje mě. Nelíbí se mu, že tu jsem, to je jisté. Možná že tohle místo nebylo až tak opuštěné, jak se mi zprvu zdálo…
***
Ten den jsem se chtěl vrátit ke své rodině. Pochovat si dcerku, přivonět k vlasům milované Rozáry… ale ještě nebyl správný čas. Udělal jsem přece něco špatného. Velice špatného… a musím si to odpykat. Já sám se svým svědomím.
Neváhal jsem a vynosil z boudy všechny nástroje, kterými bych se mohl bránit. Lopaty, rýče a krumpáč. Nechci tady skončit jako můj strýc. Jen tak přijít o život rukou muže, válečného zběha, který po dlouhých dnech bloudění v místních lesích nalezl úkryt právě v téhle chalupě a nehodlal se o ni s nikým dělit…
Sedl jsem si do kuchyně, čekal, mnul si zpocené ruce a neustále pozoroval dveře. Klid. Přeházel jsem po místnosti, vešel na chodbu a prohledal další pokoje. Stále nic. Vrátil jsem se zpět a díky letmému pohledu k oknu ztuhnul na místě. Venku stála holčička a upřeně zírala dovnitř. Přímo na mě.
Vylekání vystřídal zvláštní pocit. Tušil jsem něco. Já… znal tu tvář… už jsem ji viděl, byla mi povědomá…
Dívenka se pomalu otočila o několik stupňů kolem své osy, udělala pár kroků a ztratila se mi z dohledu. Okamžitě jsem jí vyběhl naproti. Jenže - jako by se vypařila. Došel jsem až k místu, kde předtím stála, ale nikdo tam nebyl. Otočil jsem se směrem k velkému lesu za chalupou a jen tak zřídka proletěl očima mezi stromy. Nic.
„Nedívej se tam.“
Škubl jsem sebou. Ta holka stála v otevřeném okně.
„Jak ses… dostala dovnitř?“
„Dveřmi,“ byla bílá jako kvítky kopretiny a na krku jí visel řetízek s překrásně zářícím akátem. Zaujatě na mě upírala svůj zrak a při mluvení téměř vůbec neotevírala ústa.
„Kde ses tu vzala? Ty mi děláš nepořádek v domě?“
„To tatínek. Nevidí tě tu rád.“
„Tvůj tatínek? Chci s ním mluvit! Nemá žádné právo…“
„Je to přece náš dům! Musíš odsud pryč, prosím.“
„Ten dům patří mně!“ znovu jsem se zadíval do její tváře…
Zamračila se.
„Báro!“ ozval se hluboký mužský hlas z útrob domu. Holčička sebou cukla a oči se jí naplnily strachem.
„Musíš pryč!“ zašeptala a vyběhla z kuchyně na chodbu.
Báro? Hlava mi ztěžkla a srdce se splašilo. To nemůže být pravda. Každou mou buňkou projela vlna strachu. Bára byla moje sestřenice. Ta, kterou zde stejně jako její rodiče kdysi zabil zvrhlý vrah.
Musel jsem se opřít o stěnu a pár vteřin zhluboka dýchat. Proč… proboha proč? Co to má znamenat? Vplazil jsem se dovnitř domu. Byl prázdný. Prázdný a tichý. Stejně jako před pár minutami.
Byl to jen sen? Probudím se? Možná že už blouzním, že mám chorou mysl. Možná že nedokážu unést svoji vinu a Bůh mě trestá! Pro Krista, tak rád bych šel ke své rodině…
Začalo se stmívat. Bál jsem se jít dovnitř. Jako malé dítě.
Ležel jsem pod okny schoulený do klubíčka a nechtěl jsem zavřít oči. Strach se je stále snažil držet otevřené, jenže únava byla silnější. Pomalu jsem ztrácel síly. Spánek se vkrádal do mé mysli…
Plác!
Bílá, mrtvolně bledá ruka mě uhodila přímo do tváře.
Vyskočil jsem a mé hrdlo vypustilo jakýsi nelidský zvuk.
Zaklel jsem. A pak znovu.
Přitiskl jsem se ke zdi a zmateně se kolem sebe všude rozhlížel. Mé oči už byly přivyklé tmě, ale nikoho stejně neviděly. Ve zlomku vteřiny jsem vyběhl od domu pryč. Daleko od něj. Od toho ďábelského místa! Běžel jsem asi půl hodiny a pak, když jsem sotva popadal dech, jsem se zastavil. Všude kolem mě byl les. Temný a tichý hvozd.
V tu chvíli byl mým jediným útočištěm. Uklidnil jsem se, vydýchal a uložil se pod jakýsi nízký stromek. Třásl jsem se a po celém těle mi stékal smrtelně ledový pot. Nedokázal jsem již vzdorovat únavě a po chvíli mě spánek ovládl naplno.

***

Ráno jsem se probudil na shnilých listech starých dubů. Mé tělo bylo po noci strávené na hrbolaté zemi, jako by jej přejel válec. S velkou námahou jsem se postavil na nohy a přemýšlel nad včerejším dnem.
Les byl neuvěřitelně tichý, bez života. Podivně šedivé koruny stromů se nade mnou nepříjemně pohupovaly a já ucítil tíhu. Odpornou tíhu, která mi našeptávala cosi temného, úzkostného, která se ptala po mé rodině.
Vzduch byl těžký, a proto jsem raději vyšel z lesa ven.
***

Ten dům není v pořádku. To jsem si říkal celou cestu zpět. Vrátím se tam, seberu své peníze a zmizím, co nejrychleji to půjde. Už nikdy se nevrátím.
Nad krajinou se stahovaly černé mraky. Blíží se bouřka. Po tolika dnech dusna.
Domek vypadal klidně. Jako stará, opuštěná chalupa, která vlídně vítá unavené poutníky. Já ale znal její tajemství. Byla to zrůda. Nechutná mrcha, která v sobě skrývala cosi děsivého.
Pomalu jsem otevřel vstupní dveře. Žádný pohyb. Nejistě jsem vstoupil na chodbu a udělal pár kroků přímo do kuchyně. Byla tam. Moje taška s penězi stále ležela na stole. Díkybohu. Přišel jsem k ní a popadl ji. Vtom jsem se ale zastavil.
Ležela tam panenka. Přímo pod mojí taškou. Malá, hadrová panenka. Ovšem její hlava… napůl shořelá tvářička, z níž visely cáry ohořelých nití. Tak něžná a nevinná. A odporná. Zohyzděná. Nechutná! Jak se to sem sakra dostalo? Musím za svou ženou, za dcerou!
„Lžeš sám sobě,“ ozvalo se za mými zády.
Ztuhnul jsem. Pomalu jsem otočil hlavu a krev mi v okamžiku ztuhla v žilách. Byl tam muž. Vysoký, s velkým břichem. Stál jen tak ve dveřích a svýma vytřeštěnýma očima zíral na malou panenku v mých rukách.
„Strýček Bruno…,“ vydechl jsem.
„Lžeš sám sobě,“ zamumlal znovu.
„Nelžu… zmiz… prosím, už vás nechci vidět. Nechci! Rozumíš?“
„Také jsem si lhal. Ale… pravda přijde.“
„Vypadni!“
Zvednul hlavu a podíval se mi do očí.
„Byl jsi v lese,“ zhluboka do sebe nasál vzduch, „cítím to.“
„Nechte mě odejít. Už mě nikdy neuvidíte!“
Ozval se rachot. Kredenc se začal třást. Stůl, židle, všechno poskakovalo! Proboha, co to všechno je!
„Už dost!“ zařval jsem z plného hrdla.
Vše ustalo. Strýček nebyl ve dveřích. Podíval jsem se do svých dlaní. Panenka zmizela. Všechno se mi to jenom zdá. Blouzním… musím pryč.
Ozval se první hrom a s ním, jako by mraky čekaly na jeho povel, se spustil déšť. Kapka po kapce se v několika vteřinách proměnil v obrovský příval vody. Mé myšlenky zčernaly jako nebe nade mnou. Tohle místo mě nechce pustit ze svých pařátů.
Vyšel jsem na terasu. Musím utíkat pryč. Zmoknu, prochladnu, ano, ale… tady zešílím, určitě… Mé myšlenky však v jednom okamžiku utnulo dlouhé a bolestné zakvílení pantů. Zády mi projel mráz. Poklop za mnou, přímo na konci chodby, se otevřel. Volal mě dolů, do sklepa. Žadonil.
Nepřekonatelná hrůza se rázem změnila v hněv. Má mysl se zatemnila.
Přeběhl jsem k rozpadlé kůlně a vytáhl z ní mohutný krumpáč. Já těm zrůdám ukážu.
Na každý dřevěný schod jsem došlápl tak, aby mě bylo slyšet. Zvete na návštěvu, tak prosím! Tady mě máte.
Byla tam tma. Naprostá. Stál jsem uprostřed a čekal. S krumpáčem v ruce. Bože… zešílel jsem. Copak lze ublížit duchům? Představám? Jsem idiot. Ale to já vždycky byl. Slabomyslný tupec!
„Proč to máš?“ ozvalo se z levé strany. Byla to Bára. Bílá a průsvitná jako mlžný opar.
„Abych se mohl bránit,“ znělo to hloupě.
„Nemám to ráda. Jsi jako tatínek! Taky s tím šel tady dolů…“
„Báro!“ v pravém rohu místnosti se objevila jakási žena, „říkala jsem ti, abys už nechala tatínka na pokoji! Copak za to může?!“
„Lžeš sám sobě,“ těsně vedle mě stál strýc Bruno. Pár centimetrů od mé tváře. Cítil jsem jeho chladný dech.
„Nelžu…,“ na chvíli jsem se odmlčel a pak… pak jsem se rozehnal a sekl krumpáčem přes strýcovo tělo. Proletěl jím jako nůž, a nic mu neudělal.
„Ne! Už ne! Nechci vidět ten krumpáč!“ Bára propadla v pláč.
„Zlatíčko, už je po všem. Jsi v bezpečí,“ žena ji objala.
„Proč mi to sakra děláte?“ třásl jsem se.
„Není to tu bezpečné, musíš pryč!“ křičela na mě Bára.
„Je pozdě,“ pronesl ledově Bruno, „už byl v lese. Nezbaví se toho. Skončí stejně jako my. Les ho ovládne.“
Nohy mi ztuhly hrůzou. Co to proboha povídá? Musím pryč. Pryč!
Vyběhl jsem ven z domu. Mohutné proudy deště mě šlehaly do tváře. Zvedal se silný vítr, ale já běžel dál. Pořád. Dál a dál. Pryč od toho prokletého domu!
Dostal jsem se do lesa. Stromy zmírnily déšť. Na chvíli jsem se zastavil, abych popadl dech. Spadl jsem na kolena a zaryl své prsty do mokré hlíny. Do žeber mi nesmírnou rychlostí bušilo mé vyděšené srdce. Na tváři se mi s kapkami vody mísily i slzy.
„Neplač, tatínku,“ ozvalo se.
To ne. Pár metrů přede mnou stála Klára. Moje dcerka.
„Co tu… co tu proboha děláš?“ sotva jsem lapal po dechu.
Mlčky se ode mne obrátila a dala se do běhu. To nedovolím! Sebral jsem všechny síly a vyškrábal se z bláta. Utíkal jsem za ní, ale mizela mi z dohledu. Místy jsem ji spatřil proběhnout mezi stromy, mířila stále ode mne.
Najednou jsem vyběhl z hustého stromoví na louku. Na jejím konci stála Klárka. Byla ke mně otočená zády. Za horizontem jsem neviděl žádné koruny stromů, nic. Jako by tam země končila. A když se dcera na krátko ke mně otočila a zamávala, došlo mi, že v těch místech země opravdu končí.
Křičel jsem na ni z plných plic. Prosil, aby zastavila.
Ale ona mě už neposlouchala. Předklonila se a skočila.
Doběhl jsem tam pozdě. Pode mnou zela strmá, skalnatá stěna.
„Je mi to líto. Ale tam dole se jí bude spát dobře,“ slova mrtvé Báry řezaly jako zubaté nože.
Utíkal jsem dolů, po úbočí. Padal jsem na podmáčené půdě a jednou se málem zřítil dolů. Po chvíli jsem se dostal až k úpatí vyvýšeniny a běžel k jejímu středu. K místu, kde musela dopadnout.
Všude byly velké kaluže, které se se sílícím deštěm rychleji a rychleji plnily kalnou vodou. Kde sakra je? Nikde nic, všude jen velká louže.
„Je dolů, chudinka. Zašpiní si šatičky,“ Bára stála kousek ode mne a zírala do temné vody.
Padl jsem na kolena a bořil se ve velké kaluži. Tápal jsem v ní jako blázen. Vyhraboval bláto a plakal.
Vtom jsem cosi zachytil.
„Kláro!“ táhl jsem tělo ven z těžkého bláta.
Podařilo se mi to.
Déšť, který z ní smýval špínu, mi ale odhalil krutou pravdu. Nebyla to moje dcera. Byla to čísi kostra. Kostra malé dívky s cáry bílých šatů na sobě.
„Ty přece víš, že to nemůže být ona,“ Bára mne probodávala pohledem, „ty to přece víš! Víš to!“
Na krku mrtvoly se cosi zatřpytilo. Byl to zlatý řetízek s krásným přívěškem, s krásným modrým akátem.
„Co tu děláš?“ vstal jsem z bláta, „co tu děláš?!“ řval jsem na Báru.
„Spím. Už dlouho.“
„Musíš být na hřbitově. Já to vím. Viděl jsem to na vlastní oči! Já byl na tvém pohřbu!“
„Ne, nespím s maminkou a tatínkem. Nechali mě tady, protože se do lesa všichni báli. Ležím tu už dlouhou dobu.“
„Zabili tě. Přímo tam, v tom domku! Nemůžeš být tady!“
„Nezabili. Já skočila. Musela jsem, stromy mně to pověděly.“
Utíkal jsem, ale ona mě pronásledovala. Celou cestu z lesa mi byla Bára v patách.
„Tatínkovi a mamince stromy šeptaly taky. Jednou to už tatínek nevydržel a vzal krumpáč…“
„Mlč! Proklínám tě! Všechno tady proklínám!“
„Zavolal maminku do sklepa a ona… musela mu tím krumpáčem rozbít hlavu… jenže pak… pak jsem zase já musela rozbít hlavu jí…“
Slyšel jsem jen tep svého srdce, nohy bořící se každým krokem do bláta a její hlas. Tak chladný hlas.
„Nakonec mě stromy zavolaly k té skále. Letěla jsem jako pták. Vždycky jsem chtěla být jako pták. Je to nádherný pocit.“

***
Blesky křižovaly temnou oblohu. Vyčerpán jsem dopadl na chodbu domku. Mohutný hrom rozvibroval sklo v oknech. Klárko, Rozáro…
„Proč… proč zrovna já?“ zase jsem se rozbrečel. Jako malé dítě.
Pokusil jsem se vstát, ale kolena se mi podklouzla na kaluži vody, která ze mě stekla. Byl jsem bezmocný, tak slabý a nicotný. Byl jsem odpad. Odporný, slabošský odpad.
Ucítil jsem závan chladu, přišel ke mně Bruno. Byl zticha, pouze ke mně napřáhl svou ruku.
Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se jej dotkl. Byl jako skutečný, avšak ledově studený. Pomohl mi vstát, chvíli se na mě mlčky díval a pak promluvil: „Je mi líto toho, jak to skončí. Jak to musí skončit.“
„Jak to skončí?“ třásla se mi brada.
„Možná to tak bude lepší,“ z vedlejších dveří přišla jeho žena, „zase se s nimi setkáš.“
Můj svět se na vteřinu zcela zastavil. Řekla to? Může to být pravda? Setkat se s nimi?
„Ale oni se setkat určitě nechtějí. Byla to má chyba.“
„Ano, byla. Tvoje žena prosila, abys tu noc neodcházel, měla strach! Jako by něco tušila,“ při své promluvě mi strýcova manželka stále zírala do očí.
„A tušila správně,“ hlesl Bruno, „jenže ty jsi ji neposlechl. Opíjení se s přáteli v krčmě ti bylo přednější.“
Ta hrubá tkanina nebyla vůbec nepříjemná. Proplula pod mými prsty jako samet.
„Kdybych věděl, co se stane…“
Uvázal jsem ji k trámu.
„Ale nevěděls,“ malá Bára tu zase stála se svým jasně modrým akátem.
„A pak stačila jedna hloupá svíčka,“ při těchto Brunových slovech jsem sebou trhl, „jedna svíčka a všechno…,“ na chvíli se zastavil.
„Shořelo,“ dořekla jeho žena.
„Všichni shořeli,“ šeptl jsem.
Židle byla pevná, třásly se mi na ní nohy.
„Neodpustí mi,“ spolkl jsem vlastní slzu a uvázal si provaz kolem krku.
„Každý jednou odpustíme, když milujeme,“ usmála se Bára.
„Tak tedy… odpusťte.“
Skočil jsem ze židle. Naposledy jsem spatřil jejich nehybné pohledy.
Jen jeden dlouhý skok do temnoty.
Jeden jediný skok. A já se s nimi skutečně setkal.