Daruji úsměv

Stojí dívka na autobusovém nádraží.
Je chladno a do toho ještě sněží.
Zda pláče nebo jsou to pouhé roztáté vločky,
jde poznat stěží.
Občas se pousměje, ale jinak stojí smutně a mlčky.
Pokaždé se usměje na smutného člověka,
což on od ní vůbec nečeká.
Spíše čeká, že otočí zrak obrace
a zastydí se, že zahlédla dalšího zoufalce.
I já jsem jeden z těch lidí
a ona to na mně bez váhání vidí.
A proto mi také úsměv věnuje
a to mě u srdce zahřeje.
To její usmívání v sobě něco má
a ztrápenému člověku to naději dá.
Její úsměv mě totiž pozvedl ze dna,
aspoň na chvíli mám pocit, že je něco bezva.
Že i hodní lidé na světě ještě existují
a kdyby mohli, tak už zařizují.
Dnes už bylo úsměvů spoustu
a proto nastoupí prochladlá do autobusu.
Po škole opět druhý den
stojí na nádraží,
čekajíc na autobus
a mezitím se pomáhat smutným snaží.
...Aspoň trochu...