Máma

Máma
Za okny autobusu se míhají pouliční lampy, v jejich světle se snášejí sněhové vločky a štěbetání mladého páru přede mnou se mísí s vrčením motoru. Na poli v dálce se rýsují řady rodinných domů a záře z pouličních lamp osvětluje zataženou oblohu.
Dneska jsem šel po dvou letech navštívit svoji mámu. Bydlí na Hraničáři v jednom z těch velkejch věžáků, nájem jí platí sociálka. Když jsem přišel, byla úplně zfetovaná a furt mlela něco ve stylu, že si ke mně chce najít cestu. Nedávno se rozhodla vytapetovat, ale ten její se na ni nasral a přes celou zeď v obýváku napsal „Ty koště!“. Docela jsem chcípal, ale jen do doby, než jsem zjistil, že tam má štěnice. Furt si totiž bere domů kdejaký chujoviny, který najde u popelnic, tentokrát to byla komoda. Jinak už rok jede na teplou vodu. Ten její totiž vzal pilkou trubky na záchodě a pak se divil, že z nich tryská voda, když ani nezavřel centrál. Naštěstí tam v tu chvíli byla máma, aby to zavřela. Takže, když se chtěj napít vody, nalejou ji do petky a hodí to do mrazáku.
Dveře autobusu se se skřípotem otvírají, uličkou se táhne průvan a dívka naproti něco vytahuje z tašky.
Tomu jejímu říkají Američan, byl v Americe, ale vyhostili ho, prej tam prodával herák. Pamatuju si ho už z ubytovny, furt za mámou jezdil i s ňákýma Albáncema.
Autobusem se opět šíří vibrace motoru, mé ruce rozmotávají sluchátka a z kabinky řidiče se ozývá rádiová hudba.
Všechno se to posralo, když máma zjistila, že ségra píchá s otčímem. Dokonce na ni zahráli divadlo a oba se odstěhovali na druhý konec republiky do Olomouce. Ségra za studiem a otčím prej na vojnu, dělal i nějaký testy, ale samozřejmě toho psychopata nevzali. Byli tam asi půl roku, máma je ještě nevědomky sponzorovala. Já tam byl taky na dva týdny, doma jsem je pak kryl. Když to máma zjistila, oba se hned vrátili a nechali tam půlku věcí. Pozdejc je pak máma načapala přímo při tom. Nakonec skončila na psychárně, časem ji pak otčím začal mlátit.
Za oknem se mihne poslední pouliční lampa, světlomety ozařují křoviska podél silnice a po obou stranách se za polem rýsují siulety stromů.
Ségra mi dnes vyprávěla, jak jí máma předevčírem volala s tím, že je u ni kamarádka a potřebuje moč, kvůli THC. Ségra ji samozřejmně odmítla, ale máma se nenechala odbýt a chtěla ji i po ségřinim přiteli, ten ji řekl, že v moči THC má, ale máma prej, že to je vlastně kvůli opiátům, že ta kamarádka bere rohypnoly. Když mu pak za to máma nabídla máčka, tak neodmítl. Když pak přišla, celou dobu se snažila ségře dívat do očí, ale přitom byla úplně jasná. Ale nejlepší na tom je, že tu moč potřebovala kvůli tomu jejímu,ji kontroluje.
Po tváři mi přejede letmý úsměv.
Dealer kontroluje smažku… ty jsou přehnaný. Dokonce existuje varianta, že můj sedmiletej bráška půjde zpátky k mámě, protože babička, která ho má už tři roky v pěstounský péči, chce jít na další sérii chemoterapií a bojí se, že už by to nezvládala. Ale do dneška nerozumím tomu, proč si ho máma vlastně nechávala, dneska už bych to zpátky nebral, ale v tý době…
Mé oči se upírají k mámině fotce na mobilu, v uších mi vyhrávají sluchátka a za lehce zamlženými okny se míhají křoviska.
Nejspíš ji otčím přesvědčil, že s tím dítětem začnou od znova. Když pak byla v osmym měsíci, otčím ji zbil a narodil se bráška, je nedonošenej… Pět dní po jeho narození začala máma fetovat.
Mé ruce uklidí mobil do kapsy a po chvilce si začnou hrát s kouskem papíru.
Pak už ji otčím mlátil stejně jako celou dobu předtím. Zanedlouho začala zase hrát bedny, o brášku se starala ségra. Sice si pak našla pár zaměstnání, ale všude ji časem vyhodili, vesměs kvůli hraní a fetu. Asi za rok po bráškovi se otčím odstěhoval o pár ulic dál, ale furt měl mámu omotanou kolem prstu. Alespoň už brášku nikdo nemlátil. Brzo jsme neměli na nájem, máma si sice půjčovala od příbuzných, ale když to takhle šlo pořád dokola, všichni od ní dali ruce pryč. Nakonec jsme skončili na střekovský ubytovně, tady už máma fetovala v jednom kuse. Já jsem přestal chodit do školy.
Na pustém bílém poli se tyčí elektrické stožáry a mladý pár naproti se nenápadně osahává.
Pamatuju si, že kolikrát, když jsem měl na ubytovně záseky na kompa, se bráška nenápadně připlížil a ručně mi ho vypnul. A než jsem vůbec stačil jakkoliv zareagovat, už běžel za mámou do obýváku a řval „Renda mě mlátí.“ Máma na déčku mě pak vždycky zfackovala a ten malej zmrd se mi za ní ještě smál. Nebo si stoupl pár metrů ode mě, abych na něj nedosáhl a furt říkal „Renda je blbeček, Renda je blbeček…“ To mu bylo asi tři nebo čtyři.
Za okny se opět míhají pouliční lampy, po chvilce se objeví první rodinné domky a nějaká starší paní se připravuje ke dveřím.
Naštěstí mě odtamtud asi po půl roce vytáhla kurátorka, díky ní teď žiju u táty na vesnici kousek nad Chuděrovem. Dva měsíce po tom, co jsem se odstěhoval, se všichni stěhovali na ubytovnu v krásňáku vedle Keplerky. Nejhorší ubytovna v celym ustí, samí feťáci, štěnice a cigáni. Dneska už není, radši ji zavřeli. Ségra si pak šla svou vlastní cestou, bráška skončil u babičky na střekově a co dělal v tu dobu otčím, vůbec netuším. Všichni ještě vystřídali několik ubytoven a dneska žije ségra na Hraničáři jen jeden vchod od mámy, otčím bydlí ve stejnym vchodě jak ségra, akorát o pár pater vejš. Otčím se oženil a ségra má dítě, posunula se ve svým životě dál.
Mladý pár se urychleně zvedá a míří ke dveřím.
Jednou, to jsem byl asi ve třetí třídě, jsem přišel domů až večer, protože jsem si doma nechal klíče a myslel jsem si, že tam nikdo nebude. Když jsem přišel, tak máma brečela a prosila mě ať už to nikdy nedělám. Bylo mi ji líto, strašně se o mě bála. Ten den si v práci vzala volno, aby se mnou mohla bejt.
Za okny se ve světle autobusu míhají holé stromy.

Dveře autobusu se skřípotem zavírají, od výfuku stoupají oblaka páry a světlomety ozařují nedaleké stromy. Pouliční lampy osvětlují kruh rodinných i starých domů, v jejich světle se snášejí sněhové vločky a z rozsvícené garáže naproti zastávce se ozývá tichý rozhovor. Pomalu mijím rybníček uprostřed návse, mé ruce zahodí kousek papíru a ticho, kromě tichého rozhovoru přeruší jen zvuk mých kroků.
Viděl jsem tě, dávat si čáry, mlátilas mě, zkurvila si mi dětství, ale přesto seš moje máma a stydím se za tebe. Ne za to, že fetuješ, ani za tvou minulost, ale za to, že seš slabá, že se přes to nedokážeš přenýst. Nějaká černá ovce rodinny, na to ser. Tohle je o tobě, o tvym životě. Řeknu ti jak skončí, když to takhle pude dál. Skončíš to ty sama, dřív nebo pozdějc. A nikdo nebude brečet, ne dlouho. Štítím se tě dotknout, mami.
Sněhové vločky dopadají na mé čerstvě ušlapané stopy a mezi nimi se ztrácí i kousek smotaného papíru.