Lovec

Pak vyšel zase na svůj lov,
v srdci plamen, v ruce kov,
za chůze sní a ve snech vidí,
louky plné mrtvých lidí.

Nůž nemá ostří ztmavené,
v něm blýská se odraz plamene,
snad je to jen odraz měsíce,
jenž v úplňku svítí nejvíce.

Ta dívka je pokrm a smrt host,
nůž přeťal sval a snad i kost,
pak z tepen a žil hned napoprvé,
vytryskly proudy horké krve.

Když napila se zem rudé šťávy,
zvedl tělo její z lesní trávy,
pak vložil tu dívku na ramena,
pro lovce jméno nic neznamená.

Tam na kraji lesa, poblíž stromů,
je nejosamělejší ze všech domů,
hájovna, která je domovem,
lovce, jenž sní svůj rudý sen.

Už roky pečuje o svůj les,
té noci tělo lidské k domku nes,
však nedopustí žádné škody,
zítra pozve známé na srnčí hody...