Hladová touha odevzdat se

Miluju ten pocit. Když jdu krajinou. Uvolněná. A splývám se vším. Všechno vypustím. Jsem to jen já a moje existence. Říkám si, jaký by to bylo, být v Africe a tančit s africkými dětmi jako jejich učitelka tělocviku a večer skákat přes oheň a zpívat šamanské písničky. Nebo jaký by to bylo být elegantní pianistka v baru lodi, která pluje po celém světě. Jaký by to bylo, zaučovat se u mistra v Tibetu jako Uma Thurman v Kill Bill. Celý den plný jogy, bojových umění a asketismu. Rýže a vnitřního klidu. Jaký by to bylo jezdit po světě s kapelou plnou dobrých lidí a hrát na ulici. Přespávat v karavanu a žít ze dne na den. Přes den jezdit cadillacem a křičet při projížďce pouští. Jaký by to bylo být letuška, komunikovat s lidmi a dělat jim dobrou náladu, kterou bych nasbírala snadno v destinacích plných slunce. Umět spoustu jazyků. Jaký by to bylo, kdybych cvičila a byla fakt silná a ohebná až do stáří. Babka jógínka s kulturistickým tělem. Jaký by to bylo, kdybych natáčela filmy a znala špičkový herce světa. Šla bych na Nespresso s Georgem Clooneym a dala Oscara Leonardovi. Dala bych si rande s Tarantinem a zazpívala si s Julianem Last nite a s Petem Dohertym Fuck forever. Psala knihy nového směru. Jé, a kolik toho ještě přečtu. Jaký by to bylo, kdybych měla přehled fakt o všem. Strávila rok v ašrámu v Puně a stala se mistryní tantry. Jaký by to bylo, kdybych vyhrála maraton. Jaký by to bylo, kdybych žila v New Yorku a měla partu přátel, se kterýma bychom se scházeli v Central perku. Jaký by to bylo, kdybych šla na konzervatoř pak na JAMU a žila jen uměním. Postavila bych si hotel v horách. Tři tísíce metrů nad mořem. Měla velkou rodinu a 5 dětí. A dívali bychom se dolů z té výšky na ty mravence dole a povídali si večer u krbu pohádky. V těch klidných večerech bych se naučila šít a upletla celé rodině svetry. Měli bychom velké fotoalba plné fotek a já měla svým dětem co vyprávět, protože jsem toho tolik zažila. Anebo kavárnu v centru města. Homemade od perfektní kuchařky. Mě. Jaký by to asi bylo, kdybych měla v životě řád. Kdyby taťka nebyl nemocnej. Kdybych byla silná.


A pak. Pak mě napadá, kdo sakra jsem. Ne žádné bouřlivé hledání. Ale takovej divnej pocit, že víš, že jsi na tomhle světě, na této planetě, ale sakra, kde ses tady vzal? Je trochu ubíjející vědět, že se odsud asi nikdy nedostaneš (živý), a že jsi navždy tím, kým jsi. S tím jsem se ještě nesmířila. Takový divný uvědomění si svojí duše. Pak mám jeden jedinej pocit. Jedinou potřebu. Jedinou žízeň. Mám chuť se odezdat čemusi vyššímu. Nazývám to bohem. Bůh. Schoulit se do klubíčka a cítit pokoru. Díky. Díky, za všechno. Že tu jsem. Co všechno pro mě děláš. Já jsem nic. Pouhý zatracený nic. A mám sakramentský štěstí, že jsem tam, kde jsem teď. Naplňuje mě splynout s tímto pocitem, prázdnotou v mé mysli a splynutím s tím…. vyšším. Nejsem pokřtěná. Jen se chci odevzdat. Tomu. A pravda je, že nejsou věci dobrý a zlý. Jsou jen věci, které se mě dotýkají, a který ne. A vše co má hloubku, má smysl. Všechny dimenze, který nejsou na povrchu, ale sahají do nitra. Nevidím rozdíl mezi vírou, životní silou, sexem, bolestí, sněním. Vše co se člověka dotýká je podle mého gusta. Mám chuť napřáhnout ruce vstříc. Vstříc čemu? Já přesně nevím, jen po tom moc toužím.