Démon lidských smyslů

Démon lidských smyslů

Démon ležel uprostřed strmého svahu a vzhlížel daleko, daleko před sebe, dál než by jiní viděli. Nepřítomný pohled a panenky obrácené dovnitř tak důkladně, že mohl vidět vlastní duši, může-li Démon vůbec duši mít. Démon trhal hlavou na všechny strany, nejvíce se však zaměřil na vrchol kopce a na jeho úpatí. Nebyli od sebe daleko, možná blíž než by kdokoli mohl kdy změřit a zaznamenat.
Démon byl na první pohled zdravý jako mladík, zdánlivě nezdolný a naprosto lhostejný ke všem velkým událostem jej denně obklopujícím. První pohled, pohled, po kterém by se mýlil i ten nejlepší. Každý kdo se nedívá očima, však vidí mnohem hlouběji. Vidí jeho rozcupovanou duši jemně povlávající daleko za ním. Jeho zkrvavené ruce, které marně hledají sílu kdysi tak intenzivní. Démon ztěžka oddechoval do mokré hlíny a jeho údy přestávaly vnímat teplo i chlad. Přesto se nehodlal vzdát těm všem obyčejným osudům, osudům, které tu končily tak běžně, jako by se snad ani o životy nejednalo. Démon se vzepřel na pahýlech dříve nádherný kostnatých rukou a marně se snažil dostat nahoru, nahoru na vrchol kopce. Jediný pohyb v tu chvíli přicházel v úvahu – pohyb strmě, rychle a nemilosrdně hluboko dolů. Dolů se nikomu nechtělo méně než samotnému Démonu.
Dole vždy znamenalo, znamená a bude znamenat, že vše o co se slabými pažemi a netlučícím srdcem snažil, bylo naprosto zbytečné. Kousek od něj, nepříliš daleko, ležel Anděl. Nelišil se ničím, snad jen tou vysokou postavou a blahosklonným úsměvem. Oba klouzali dolů, neschopni zabrat pažemi zpátky nahoru. Tak a nijak jinak, tak a nijak jinak je nám souzeno.