Moje horská výzva - den první!

Ještě doznívají poslední tóny kytary mých korejských žáků, ale já už se myšlenkama sobecky toulám po horách. Konec páteční výuky, nasedám do auta a jedu pro taťku a Katku, které dneska čeká 1. závod série Horská výzva. Po krátké konzultaci trasy vyrážíme z Ostravy směr Olomouc a dále do Koutů nad Desnou. Čím blíže jsme k Šumperku, tím více se tátovi nostalgicky vybavují vzpomínky na studentská léta, která tu prožil. Jak tak nahlas vzpomíná na všechny hospůdky, pochutiny, první brigády apod., úplně zapomíná sledovat cestu, takže trochu bloudíme. Odměnou nám je zkratka přes Maršíkov – úzká cesta přes kopec, kterou zdobí jedna serpentýna za druhou.

Konečně nás vítá areál v Koutech, kde už se to jen hemží lidmi naší krevní skupiny. Teda trochu nás děsí borci v kraťasech a tričku, kteří mají evidentně ambice nejvyšší. Taťka s Katkou se registrují a já už se svým skromným foťákem v mobilu blejskám atmosféru blížícího se závodu. Do startu zbývají skoro čtyři hodiny, takže zkrácení čekání v místní restauraci je přirozenou volbou. Taťka s Katkou čajíčkují, zatímco já si dávám svého oblíbeného Bernarda. Kručící žaludek tiší hrstková polévka, kterou číšnice popisuje jako „zupa alla co dům dal“. Nasyceni, napojeni, odebíráme se k autu, kde se všichni převlíkáme do oblečení, které pokládáme za vhodné pro nastávající aktivitu a počasí. Taťka se ještě posmívá mojí čelovce, se kterou prý připomínám horníka, jenž právě vyfáral z dolu, popřejem si hodně štěstí a loučíme se. Oni se odebírají zpátky do restaurace, já vyrážím s báglem směr Červenohorské sedlo.

Žlutá značka se asi dva kilometry proplétá chatištěm, než konečně odbočí do lesa. Široká cesta napovídá, že jde zřejmě o běžeckou trasu, která si ale vzhledem k letošní zimě zřejmě moc sněhu a běžců na lyžích neužila. Opojen pivem a čtyřletým rumem se trochu trmácím, ale mé stabilitě výrazně přispívají trekové hole, které si už se mnou prošly lecos. Užívám si klidu lesa zahaleného do tmy, kterou jen semtam proráží měsíc a moje low-cost čelovka. Kolem půlnoci se přede mnou v dálce objeví světýlko a stylizován do postavy Jeníčka a Mařenky přidávám do tempa. Konečně jsem v sedle, kde mě kromě rozcestníku vítá turistická odpočívka v podobě stolu a dvou lavic, která je pokrytá bílou peřinou jinovatky. Konečně ředím krev i čistou vodou a nastává dlouhé rozmýšlení, kam složit hlavu. V myšlenkách postupně slevuju ze svého plánu přespat v Kamenném okně a lačním po krásné dřevěné autobusové budce, která mi tu stojí přímo za zády.
Je rozhodnuto. Shodím batoh na dřevěnou lavici, pobaveně hledím na nápisy, které zdobí nitro budky a pomalu si stelu na dřevěné podlaze. Tuším, že v mém supr spacáku za 800Kč asi nebude nejtepleji, a tak se snažím předejít probdělé noci tím, že na sebe dám snad všechno, co mám v batohu…čtyři mikiny, ledvinový pás z králíka, oteplovačky a hrubé ponožky. Jen co zalezu do spacáku, zjistím, že mi chybí čudlík, kterým se stahuje tkanička po obvodu kolem krku. Jojo, moc dobře si vybavuju, jak jsem si při posledním ulehnutí říkal, že to musím opravit. Spacák si stahuju kolem ksichtíku na minimum a kolem krku si ho přidržuju rukama. Klaustrofobik by si tenhle pocit asi moc neužil. Já si ho naopak užívám. Čistá hlava. Myslím jen na ten malý průduch, kterým nasávám studený vzduch. Po dvou hodinách bdění se zavřenýma očima, které jen občas zpestřilo projíždějící auto, si přivlíkám další hrubé ponožky. Mezi druhou a třetí ráno mě v polospánku vnímám první závodníky, kteří mlčky prosviští kolem mého útočiště. Do prvního ranního kroku zbývá ještě pár hodin, tak mě nechte spát a počkejte si na den druhý.