Zahrada

Dva černí psi seskočili z pohovky. Následovali Je. Vešli s Nimi prosklenými dveřmi do temné zahrady. Světla se rozsvítila a ostré bílé světlo se odrazilo od kmenu ohromné břízy, v tu chvíli všechny suky a pokroucené větve zmizely. Listí začalo padat a kmen se nepatrně pohnul.
Psi zavili a světla znovu zhasla. Ze tmy se ozval křik. Nejdřív jeden. Potom dva a nakonec tisíce. Jejich mohutné hlasy se spojili v jeden táhlý, nikdy nekončící zvuk. Nebolel. Dokonce ani nebyl slyšet.

„Jediné co by drásal, by byla duše. Ale jak u něj?“ Zeptal se pes napravo.
„Oni duše nemají. Jsou jen havěť. Jen odpad.“ odpověděl jeho druh.
Do místnosti vstoupil On. Svýma prázdnýma očima se podíval na Jejich paže, na Jejich klenuté hrudníky, býčí šíje a hluboké oči. Klekl si a zaváhal, snad naposledy v životě. Nakonec povzdechl a chladnými ústy se dotkl kůže na Jejich nohách. Jednou. Dvakrát. Vzduch ztěžkl a strom nepatrně zaševelil. Nebylo těch, kteří by si toho všimli. Psi, bez jakéhokoliv varování, jako jeden vyskočili a zahryzli své černé tesáky do sněhově bílé kůže. Nevydal ani hlásku. Jeho oči se naplnily a na tváři se objevil úsměv. Pak se tiše jako batole skácel k Jejich nohám. Oni se pro něj natáhli, snad jen aby zavřeli jeho oči, avšak psi znovu vycenili černé tesáky. Chtěli kousnout, ublížit i Jim, zabít je, zničit a vymazat veškerou vzpomínku na Ně.
Tma znovu jako jeden zařvala. Světla se rozsvítila, ale tentokrát ne oslepujícím světlem. Teď je Oni mohli konečně spatřit. Lidé bez tváří, démoni bez těla a andělé bez křídel. Psi na chvíli sklopili hlavu. Pocítili svou vinnu. Světla zhasla a vše zmizelo. Zbyla jen bříza uprostřed a Oni na kraji. Konečně nadešel Jeho čas.
„Ač málo, je nás mnoho. To ty jsi nás stvořila a i je, aby nás nenáviděli? Aby byli ti, kteří žijí v opovržení? I bez duše cítíme! I když bez Tebe, stále tu jsme. Snad víc mrtví než živý přesto zde a přesto musíme zemřít? Ptám se tě já teď a v okamžik ne jiný.“ Jeho hlas slábl.
Bříza znovu zaševelila a z její mohutné koruny spadl list ostrý jako břitva a dlouhý jako srp. Světla naposledy blikla a znovu byli vidět ty samé tváře. „ V temnotě jsem žil a v temnotě zemřu.“ Přiložil list k zápěstí a říznul. Světlo prostoupilo jeho tělo a tma konečně zhasla.