Lidé... jak zvláštní tvorové

Lidé... jak zvláštní tvorové. Dokázali převzít nadvládu Země a využívat jeho zdrojů. Jejich spolupráce je zavedla daleko a zaopatřila, aby mnoho vynálezů spatřilo světlo světla. Všechno to začalo slovy, pouhá gesta sloužící k vyjádření myšlenek a nápadů, tak nevinná jako zrod planety samotné. Rozvíjela se fantezie a objem mozků se radikálně zvětšoval. Dnes si už člověk podmanil snad i počasí. A přesto se my, lidé, se chováme občas jako hloupé opice. Koneckonců, to se dá pochopit – vždyť máme společného předka! Nejhorší na tom všem však je, že si to ani neuvědomujeme.
Svoboda, zdroj naší pýchy – vyzdvihujeme se nad ostatní, protože my ji máme a ostatní jen přežívají. Necháváme postavit obrovské sochy nepochopitelně složité konstrukce, abychom na ji náhodou neopomněli a připomínali tak všem, v čem se lišíme od zvířat. Ale jsme opravdu svobodní? Uzavíráme se do krabic, klecí, v kterých se zamykáme. Uzavíráme se před zbytkem světa a stejně tak jako kanárek musíme na své bytí tvrdě dřít, jen tak se můžeme ocitat v bezpečí za mřížemi, zamknuti svými předsudky a spoutání svými představami. Dokonce jsne se tak odloučily od přírody a svého původního smyslu života, že zapomínáme fakt, který je naprosto nevyvrátitelný. Člověk je součástí přírody – ačkoliv se při každé příležitosti objeví někdo, kdo by chtěl tento kruh rozpůlit a oddělit. Lidstvo a příroda nejsou dva odlišné pojmy, které se nedají sloučit stejně tak jako se nedá sloučit oheň s vodou nebo země se vzduchem, naopak – patří k sobě jako patří yin k yangu. Ničíme-li přírodu, ničíme i sebe.
Otázka zní: Proč tedy nevyužijeme dvěří, jež se nám nabízejí, a nevydáme se vstříc našemu osudu? Spočívá toho rozhodnutí snad ve strachu, že bychom nedostali tvrdě vydřený chléb? Ne, to sice ne, ale můžeme si ho upéct, k našemu životu jsme dostali od předků krásný dar – instinkty, které nás dokáží ochránit před všemi nástrahami. Možná je to tedy stacehm z nenáma? Copak jsme se odcizili přírodě už tolik, že se nám zdá neznámá? A nebo snad lpíme na věcech, kterých si ani nevážíme? Je těžké se od nich odpoutat, sama to nedokážu.
Souhlasím, proč bychom měli utíkat, když už se nám podařilo vybudovat takové impérium? Všechno má své následky a ten nejzásadnější jsem již několikrát zmiňovala – odcizili jsme se nejen přírodě, ale i sami sobě a nyní se hledáme, hledáme v mlhách ztracena a doufáme, že narazíme na něco, co nám v našem pátrání pomůže, ale pokaždé narážíme jen na další bělmo, další mlhu, která nás zavádí stále hlouběji do svých síní... Hledáme něco, co máme na očích, hledáme něco, co ukrýváme v srdci.
Nemusíme hned utékat z našich pohodlných klecí, těch cel, co nás vězní po celý život. Ale můžeme odemknout a pootevřít dveře novým možnostem...