10. září 2013

10. září 2013, nejhorší den v mém dosavadním životě. Ten moment, kdy musíte učinit nejtěžší rozhodnutí a rozhodnou o osudu někoho jiného, ten moment, když pošlete na smrt toho, koho jste nejvíce milovali. Spousta z vás si určitě bude myslet, že jsem povrchní, naivní a kdo ví co, ale pro mě byla všechno. Kdo vlastně? Bylo jí dese let, byla krásná, majestátní a byla moje. Moje malá roztomilá, vraná kobylka s malým odznáčkem na čumáku a bílou nožkou. Strávily jsme spolu jen rok, ale nikdy nezapomenu na chvíle s ní. Každý den spolu, v sedle i na zemi. Důvěřovala jsem jí celým srdcem a ona mi to vracela stejně. Snaha na tréninku, volnost v terénu, přípravy na soutěže, práce ze země, teď je vše pryč. Už nikdy si nebudu moct sednout na koně bez pocitu viny, navždy budu srovnávat s ní. Ráno už se neprobouzím s úsměvem a neběžím k oknu s výhledem na výběh, není důvod, ona tam už není. Teď se už skoro rok bude probíhat někde po koňském nebi. 10. září 2013, den před mými sedmnáctými narozeninami, den, kdy jsem ji musela nechat jít. Nikdy nezapomenu na hrůzu v jejích očích a na ten poslední pohled, který dával najevo, že ještě chtěla bojovat. Nenastane chvíle, kdy bych si to nevyčítala, jediné co mě může uklidnit je pocit, že jí už je dobře…
Slzy se mi derou do očí. Je toho tolik, co napsat, ale rány jsou ještě moc hluboké na vyjadřování. Už jí můžu jen vyřídit vzkaz…

Semper fidelis Dolores