Fazole

Na regálu, vysoko, až téměř u stropu, ležela malinkatá plechovka mini fazolí. Jen těžko říct, který šílený skladník ji tam postavil, tak vysoko, až téměř ke stropu, kam nedosáhne žádná ruka, a museli byste po žebříku šplhat celé dny, jen abyste se těch pár fazolí mohli najíst. Nenajedli byste se, na to jich je příliš málo, jsou příliš malé, i všechnu sílu by vám ta dlouhá cesta k nim sebrala. Není důvod, proč by mladý člověk, dospělý, dokonce ani ten starý, kdy lezl pro tu maličkatou plechovku fazolí. Někdo je tam ale dal, možná čeká, až se ten nejhroznější osud člověka naplní, ten osud kdy starý muž už nedokáže jíst sám, a bude potřebovat těch pár živin ve fazolích obsažených. Je mi člověka, který by je někdy jedl líto už teď. Nikdo nemá tušení, jak silný smutek dokáže vyvolat maličká plechovka mini fazolí, vysoko, až téměř u stropu, umístěna. Denně piju vodku a nepiju jí málo. Denně piju víno a nepiju ho málo. Přesto bych nikdy nechtěl dostat se v ten bod, abych musel být krmen těmi miniaturními pitvornými fazolkami, jež spočívají někde na dně té maličké plechovky. Dokud tam bude ležet, budu na ni myslet. I proto bych chtěl, aby tam ležela navždy. Protože ve chvíli, kdy pro ni někdo vyleze, vynaloží tu strašnou námahu jen proto, aby nakrmil nemohoucího, který už nemůže jíst nic jiného, bude vše navždy ztraceno. Jak hodně dokážu litovat? Nikdy ne více, než dokáže malinká plechovka mini fazolí, vysoko, až téměř u stropu. Tak nikdo nedokáže milovat. Vlastně v ní dost možná ani nejsou mini fazolky, nejspíše je plná smutku nenaplněných snů, které prostupují všechny ty, kteří tak hrdě kráčí okolo s těmi velkými plechovkami. Kráčí úplně bezcílně v těch rozlehlých supermarketech, aniž by jen na moment zpozorovali ten maličký osud uzavřený do útrob malinkaté plechovčičky mini fazolí. Tak hrozně pitvorné může být něco tak zoufale směšného. Ovšem těm, kteří ji kdy spatří, pochopí ji a vcítí každý kusem těla, trne jakýkoli úsměv. Nasazují tvrdou grimasu, však pokud bychom ji odtrhli, uvidíme zoufalý strach z těch mini fazolí a jejich malinkaté plechovky. Každý se jí musíme bát, jinak bychom neznali krásu života. Nikdy ji nemuset jíst, ale alespoň ochutnat, to bych chtěl. Proč? Jsem dekadent. A nic není dekadentnějšího. Závidím všem, co tu plechovku nikdy neviděli. Závidím jim a obdivuji jejich život. Važte si toho. Až je jednou budete jíst, možná je budeme jíst společně, a budete též žárlit na ty, jenž ji nikdy neviděli.