Třináctá komnata

„Když si myslíš, že je Bůh, tak si zde klekni a popros o oběd,“ řekl otec a nechal mě klečet hodně dlouho. Ten den jsem přinesla svatý obrázek, který dostávali všichni žáčci druhé třídy. Vyprosila jsem si ho na kamarádce, která se mnou chodila do brněnské školy. Byla jsem na žádost rodičů z náboženství vyloučena a tak jednou, možná dvakrát týdně, jsem čekala na školní chodbě, až hodina náboženství skončí. Nechápala jsem vyloučení a myslím, že mě to poznamenalo v dalším profilování inklinace k víře nebo atheismu. Ale opět zpět o šedesát let. Byla jsem propuštěna asi po půlhodině klečení, v mém mozečku po nekonečně dlouhé době, a zcela zklamaná a nechápající svéráznou terapii otce jsem zasedla k obědu. Zdánlivě jsem potupnou pozici potlačila, ale něco mě táhlo k neznámé dimenzi. Zákazy produkují reakce a tak jsem navázala přátelství s holčičkou, jejíž rodiče byli věřícími katolíky. Ilegálně jsem absorbovala všechna sdělení, poselství, navštěvovaly jsme chrám Petra a Pavla a po jednotlivých schodech odříkávaly motlitby, které jsem vzrušeně opakovala po kamarádce. Vše si pamatuji po mnoha letech, ale spíš jako vzdor proti rodičovské autoritě, než jako uvědomění.

„Tady máš batůžek a jdi, když neumíš poslouchat,“ řekla matka, vystrčila mě přede dveře a zabouchla. Bylo mi asi šest let a bez dovolení jsem si vzala nůž. Opět dramatický výchovný prvek, ale můj malinký mozeček vše vnímal jako hlubokou křivdu. Vyšla jsem před dům, sedla na schody a čekala, až pro mě někdo přijde. Čekala jsem hodně dlouho a když se začalo stmívat, matka mě pustila do bytu, nepromluvila, dokud jsem se neomluvila. Byla velmi přísná. Myslím, že ji hluboce respektoval i otec. Nikdy mě nepolíbila, neakceptovala žádné přestupky a tak nevědomky modelovala moje pouto k otci, který, stejně jako já, hledal únik z přetváření osobnosti. Naučila mě potlačovat city, za žádných okolností neplakat, dělat jen to, co je "správné." Mnohdy nebylo. Musím přiznat, že něco jako vzájemný respekt nás sjednocoval a osvobozoval. Bez jediného náznaku nevole jsme o sebe pečovali. S odstupem času jsem dospěla k poznání, že matka byla natolik silnou osobností, že ovlivnila můj další vývoj a dokázala mě spoutat do konce svého života. Posledních deset let jsem se o ni starala až do dovršení jejího věku 94 let, a v nejtajnějších myšlenkách jsem si říkala, „Dala jsi mi život a postupně si ho bereš zpět.“

Seděla jsem zde osamělá, syntetická, s genetickým fondem dlouhověkosti, chutí intenzivně prožívat každý den, a než jsem přibouchla dveře své třinácté komnaty, stačila jsem zašeptat "Za všechno díky, mami!."