Rozmluvy o jinakosti

Rozmluvy o jinakosti
Potkali jsme se náhodou, jak už to občas bývá, v literární kavárně na náměstí v Ostravě. Občas tam po práci zajdu na kafíčko a krátké počtení v knihách, které mi nestojí za to kupovat. Právě ve chvíli, kdy jsem studoval velikou obrazovou publikaci o fotografování erotiky, jsem zachytil, jen tak v periferním vidění, že mi někdo nahlíží přes rameno. Odolal jsem momentálnímu pokušení otočit se a zjistit, kdo je dalším čtenářem. Už jsem se ovšem nemohl soustředit na zajímavé obrázky.
„Promiňte prosím,“ ozval se mužský hlas za mými zády, „zajímá vás fotografie, ehm…, tedy myslím fotografie nahoty?“
Otočil jsem se za hlasem, abych zjistil, kdo mne oslovil. U vedlejšího kulatého stolku seděl muž vyšší, štíhlé postavy. Věk bych odhadoval tak kolem čtyřiceti. První šediny prokvétaly jinak tmavými delšími vlasy a jeho tváři dominovaly modré oči a malá bradka. Z ohozu bych odhadoval na něco mezi umělcem a intelektuálem.
„Celkem mě to zajímá.“ Odpověděl jsem po kratším zaváhání a analýze toho, s kým tak asi mám tu čest. „A fotografujete? Vlastně, promiňte, ani jsem se vám nepředstavil. Jmenuji se Pavel. Víte, já jsem si tu knihu již prohlédl a myslím, že to není nic pro někoho prudérního.“ „Já jsem Jarda“ – představil jsem se i já. „Vskutku, jsou tam i některé, jak bych to řekl, dost realistické fotky, možná až na hranici pornografie.“ „Mohu si přisednout?“ Otázal se Pavel. „Prosím,“ odpověděl jsem a udělal na malém stole místo pro jeho laté.
„A vy fotografujete?“ Oplatil jsem mu jeho nedávnou otázku. „Ano, snažím se.“ „A jaký žánr? Smím-li se zeptat.“ Pokračoval jsem zvědavě. „Zaměřuji se na mužské akty. Mými klienty jsou především reklamní agentury, pak sportovci a pánové, co chtějí překvapit své protějšky – mužské i ženské – musím podotknout.“
„Chápu.“ Pokýval jsem hlavou. „Já zase inklinuji spíše k něžnému pohlaví, ale hezký mužský akt mi také není cizí.“
„Mně se také líbí hezké ženské akty. Když ovšem mají v sobě zakódovanou ještě i nějakou myšlenku, poselství. Jestli mi rozumíte.“
„Myslím, že celkem přesně, rozumím. Pokud máte na mysli odpor k prvoplánově nahým ženám s vrtačkou v ruce a oranžovou přilbou na hlavě, které tak často vidím na zoufale ubohých reklamách, pak jsme v tomto asi zajedno. Ženská krása je o to rafinovanější, oč je skrytější a přesto probouzí fantazií a představivost, která se snaží tu skrytou krásu odhalit. Nebo naopak může šokovat absolutní otevřeností – jak je patrné v této knize.“
„Ano, myslím, že si v tomto ohledu rozumíme.“ Odpověděl s úsměvem Pavel. „A co mužské akty?“ Zeptal se po chvilce, a zadíval se na mne, jakoby mě zkoumal, jak budu reagovat.
„O mužských aktech platí myslím to samé.“ Odpověděl jsem.
„A co ty absolutně otevřené?“
„Tak to opravdu nevím, tady je asi důležitá otázka onoho poselství, sdělení, které by v sobě ono dílo neslo. Jestli však myslíte, že by ve mně vyvolalo nějaké erotické napětí, tak to se obávám, že asi ne. Ale umělecký rozměr bych snad byl schopen nějak uchopit a posoudit. Myslím, že obojí, ať už ženské nebo mužské akty by měly být vystavovány tak, aby nebyly vnucovány, těm, co se na ně nechtějí dívat – a to platí i o reklamách.“
„To je trochu prudérní názor – proč skrývat umění. To by mělo naopak mezi lidi. Nebo si myslíte, že by to mohlo někomu ublížit?“
„A víte, že mohlo… Malému dítěti jen těžko vysvětlíte, na co se vlastně kouká. A pak je mezi námi mnoho věřících, nebo prostě konzervativně laděných lidí, kteří mají diametrálně jiný vztah k nahotě. Ty to může oprávněně pobuřovat.“
„Tak se na to přeci nemusejí koukat, když je to pobuřuje. Ale asi vás chápu. Ostatně vy patříte k těm konzervativně laděným?“
„To asi ne, mě nahota nevadí, pokládám to za normální projev člověka. Jen si myslím, že to je oblast již natolik intimní, že by toto umění mělo být prezentováno rovněž jaksi intimně, ohleduplně. Ono, ti, kterým se to lící si cestu vždycky najdou.“
„Ale dnes je přece svoboda projevu, to by měli všichni chápat. Přeci nemůže někdo lustrovat, co a kde mohu vystavit.“
„Teď jsme se myslím dotkli meritu věci. Ano je svoboda, ale cožpak vystavování něčeho, co je pro někoho neuchopitelné - pobuřující, navíc ve veřejném prostoru, přeci také omezuje svobodu.“
„No, něco na tom může být. Víte, já mám kladný vztah k obému pohlaví, jestli mi rozumíte. A tak jsem možná poněkud citlivý na jakákoli omezení.“
„Myslel jsem si to.“ Usmál jsem se. „Mně to nevadí, pokud nejsem omezován ve svých svobodách zase já.“
„Myslíte omezován uměním, které se vám nelíbí?“
„Myslím uměním, které se mě vnitřně dotýká někde jinde než na úrovni estetiky. Takové umění si myslím moc nepatří tam, kde si lidé nemohou vybrat a jsou nuceni ho konzumovat. A nahota, v některých podobách, k tomuto druhu lidského projevu myslím si patří.“
„A co třeba festivaly v Brazílii, tam je nahota téměř všudy přítomná. Ta vás nepobuřuje?“
„Pouhá nahota nikoli, protože festival je především o tanci. Nahota v tomto spojení je, alespoň pro mne přijatelná. Nevnucuje totiž, řekněme intimní, rozdílnost účastníků.“
„Tou rozdílností myslíte to, že je někdo gay a otevřeně se k tomu hlásí?“
„Ono záleží, jakou formou se k tomu hlásí. Myslím, že majoritní společnost už vůbec neřeší, že je někdo gay a někdo ne. Může ji ovšem vadit, pokud je tento fakt vystavován na obdiv ve veřejném prostoru a ještě navíc formou, která patří spíše do nočního klubu. Ale to jsme se dost odklonili od nahoty na fotografii.“
„Asi máte na mysli pochody gayů… Já na tom nevidím nic špatného. Ony vlastně o těch lidech nic nevypovídají, prostě jednou za rok se někteří chtějí na ulici vyřádit. Ve skutečnosti chce tato komunita jen normálně žít a být respektována majoritou.“
„Ano a jsme u toho. Ono vyřádit se na ulicích může obtěžovat, omezovat svobodu, těch, kteří prostě mají životní hodnoty, své intimno posunuté někde jinde. Pokud byste fenomén těchto akcí studoval i v jiných souvislostech, pak byste pravděpodobně rozlišil několik rovin. V té první je to skutečně o vyřádění se na ulici, které mnoha lidem skutečně vadí. V další rovině se jedná o událost – event, na které se dá slušně vydělat, a také na ni někteří slušně vydělávají a práva gayů jsou jim absolutně fuk. Tady počítám i politický profit, který se tam snaží získat naši politici pro své zviditelnění. Třetí, velmi skrytou rovinou, kterou vnímám je latentní rozklad tradičních sociokulturních hodnot. Myslím, že je tady skrytě podkopávána role rodiny jako základního stavebního kamene společnosti.“
„To trošku přeháníte ne?“
„Nemyslím si. Pokud se bude propagovat, byť tolerovaná, jinakost jako normálnost, pak bude postupně oslabovat role rodiny v tom tradičním pojetí – otec, matka děti. Celkem chápu touhu gayů mít děti, ale neměla by se při tom ignorovat jakási biologická přirozenost a sociální role rodičů, protože dítě vychované v tomto prostředí bude nutně jiné – a tím nemyslím nic zlého. Jen bude mít problém zařadit se do většinové společnosti, ponese si sebou jiné sociální modely. Bude pravděpodobně těžce hledat svou roli ve společnosti, životního partnera. A to jsou veliká rizika, kterých by si měli ti, co tyto experimenty propagují, být vědomi.“
„A proč by chtěl někdo skrytě rozkládat model dnešní společnosti prosím vás? Asi víte něco, co já nevím.“
„Já vycházím z logiky věci a snažím se hledat souvislosti a informace i v neoficiálních zdrojích. Mainstreamová media vytvářejí virtuální realitu a manipulují masami. S tím ostatně souvisí i onen skrytý rozklad tradičních hodnot. Pokud nebudeme jako jednotlivci pevně ukotveni k tradičním, historií ověřeným hodnotám, budeme jako společnost snadněji manipulovatelní. A to je, myslím si onen pravý cíl, ke kterému pomalu spějeme. Myslím, že mnoho z nás již dnes cítí, že něco není v pořádku. Že svobodni ve skutečnosti nejsme, pocit řízené svobody je nám pouze vnucován. Ve skutečnosti se stále více všechno reguluje různými nařízeními. Jakýkoli náznak veřejného zpochybnění mediálně vytvářené svobody je v zárodku likvidován nařčením z nějakého ismu. Zkuste třeba veřejně prohlásit, že cikáni parazitují na sociálních dávkách. Ale to jsme již skutečně příliš odběhli od tématu a já musím zase kousek dál. Tak se mějte hezky.“
„Vy taky a doufám, že se zase někdy potkáme, třeba příští středu zase tady?“
„Nemohu nic slíbit, ale vyjde-li čas, rád se zastavím.“