Trápení

Co mě nejvíce trápí
Je těžké říci, co mě nejvíc trápí, protože je toho skutečně hodně. Trápení větší i menší, dětinská i dospělá, ale mezi všemi těmi trápeními jsou taková, která mi skutečně berou úsměv z tváře. Ačkoli je spousta věcí, o kterých bych mohl mluvit, jako například zdánlivý nedostatek peněz, strach o to či dostuduji, budu mít dobře placenou práci, velký dům a své takzvané místo na světě, nebude tomu tak.
Problém, který mě skutečně citelně trápí, jsou prosté mezilidské vztahy a pohnuté hodnoty lidí, kteří si myslí, že kvalita života se dá počítat na nějakém velkém počítadle, které hodnotí náš život jen podle toho, kolik si toho můžeme koupit, kolik lidí se nám vystřídá v posteli nebo kolik lidí se nás bude bát.
Lidé si o sobě myslí, že jsou nejvyšší formou života a inteligence na planetě. Vytváří různé technologie a vynálezy aby si ulehčili život a dokázali si svou nadřazenost. Jak je potom ale možné že se k sobě navzájem chováme hůř než zvířata? Že jsme schopni se na sobě dopustit takových zvěrstev, že to ani náš rozum nedokáže pochopit? Je to podle mě tím, že lidé jsou jednoduše sobecké bytosti. Hledíme jen na sebe a na vlastní blaho, nedokážeme si přiznat, že může mít pravdu někdo jiný. S jakousi touhou po moci se pak snažíme ovládat a přizpůsobovat sobě i lidi nám blízké. Naše ženy, muže, děti i přátelé. Kolikrát si ani neuvědomujeme, že dokonce i naše láska k druhému bývá často vlastně naprosto sobecká a místo toho, abychom chtěli dobro pro toho druhého, ho podvědomě pěstujeme hlavně pro sebe samotné.
Lidé hledí v dnešní době většinou už jen na pomíjivé hodnoty. Neuvědomujeme si, že to, co si s sebou vezmeme na druhou stranu, nebudou domy, auta, ani televize. Jediné co nám zůstane, budou vzpomínky, chvíle, které prožijeme se svými milovanými, co po sobě zanecháme světu, jak z něj odejdeme a jak na nás budou ostatní vzpomínat. Proto jsem smutný, když vidím rodiče vracející se pozdě z práce bez zájmu o své děti a poté plačíce na smrtelné posteli, když zjistí, že své děti vůbec neznají. Budeme radši, když si se svými rodiči budeme moci být nablízku, než že nám koupí nejnovější mobil. Nakonec žijeme tak moc soustředění na budoucnost, až nám uteče přítomnost a proto své životy nežijeme, nýbrž přežíváme.
Tak moc hledáme něco čistého, až skončíme v bahně.