Dveře.

Pozdě v noci zarachotil klíč v zámku vchodových dveří. „Á, konečně se uráčil vrátit domů,“ prolétlo mi hlavou a dál se věnovala televizi. Po chvíli se šramot ozval znovu, tentokrát doprovázen funěním, mlaskáním a nesrozumitelným reptáním. „Ten bude vypadat,“ pomyslela jsem už poněkud méně klidná. Syn s vyděšeným výrazem sledoval střídavě televizi a dveře, až nakonec zůstal civět směrem ke zdroji hluku. Vetřelec po delší pauze zvolil novou taktiku. Beze slova začal bušit do dveří, lomcoval klikou, párkrát si kopnul a přestal. Nabyla jsem přesvědčení, že jde o zloděje, protože manžel se svojí mírumilovnou povahou a vrozenou pohodlností by se ani pod vlivem alkoholu nenamáhal k větší fyzické aktivitě. Ale co by to bylo za zloděje, co dělá rámus, který probudí všechny sousedy? Se strachem jsem se plížila ke dveří, abych kukátkem zjistila kdo nás děsí, ale na chodbě byla tma, nikde nikdo. Kukátko je stejně nanic, protože jím lze zahlédnou jen kousek protější zdi, nikoliv sehnutého člověka snažícího se nacpat klíč do zámku. V okamžiku, kdy jsem měla tělo přitisknuté na dveře, oko na kukátku, ozvala se obrovská rána, a klika mě udeřila do žeber tak silně, že jsem jen šeptla „Petře?“ Po chvíli ticha bylo slyšet na obou stranách „barikády“ jen dýchání a posléze rychlé kroky evidentně zaskočeného „bytaře.“ Druhý den přišla sousedka omluvit manžela. Vrátila mi dveřní kouli, kterou našla ráno na stole. Všimla si, že máme dveře bez kliky a okamžitě věděla kdo byl pachatelem.

Naše dveře si žijí samostatný život a svoji hlavní funkci, jako zabránit vstupu nežádoucích osob, ochránit majetek a bezpečí majitelů, nesplňují v souladu s našimi požadavky, a navíc nás čas od času děsí. Stačí menší vítr a kovové těsnění vydává zvuky jako v hororových filmech a tak jsme mu začali říkat „kovoděs.“ Manžel, hračička, postupným prohýbáním pásky zdokonalil zvuky natolik, že ve větru zpívaly různé melodie, nebo naopak, kvílely k zbláznění. Vedlejším efektem časté manipulace s páskou bylo obtížné zavírání, a byt, když se pořádně nepřibouchlo, zůstával otevřený.

Stalo se mi, že jsem se ráno probudila a zírala z postele na souseda, stojícího na chodbě mezi dveřmi našeho bytu. Mám totiž postel přímo proti dveřím ložnice a následně i vchodovým. "Dost nešťastný začátek dne pro oba," napadlo mě poté, co jsem jekotem "voyjeura" zahnala. Jindy laskavý soused, bez ohledu na to, zda je někdo venku nebo uvnitř, otevřené dveře zabouchl a způsobil nám tím dost nesnází. Dosud nejhorší, doslova infarktovou situaci jsem prožila, když se s charakteristickým vrzáním začaly otevírat v okamžiku, kdy v televizi končil jeden z upířích hororů. Realita se propojila s filmovou scénou natolik, že jsem byla naprosto paralyzovaná. Neměla jsem odvahu podívat se, kdo je vetřelcem. Po chvíli ticha se opět ozvalo "vrrrrz.., vrrrz..., skříííp," charakteristický zvuk pootevíraných dvířek a ovanul mě slaboučký studený vánek. Filmový ruchař by nevyloudil příšernější zvuk. Nevím, jak dlouho jsem sbírala poslední zbytek odvahy, ale nakonec jsem vystřelila ke dveřím a zabouchla. Později jsem zážitek nezodpovědně popisovala milovanému vnukovi, který mě občas potěšil víkendovým pobytem. Byl u vytržení při vyprávění o skřípajících dveřích, a s děsem v očích očekával pokračování, když v tu chvíli pod oknem zavřískal zamilovaný kocour. Vřeštění nás vyděsilo oba natolik, že jsme se schovali pod deku a čekali až vše ustane.

Od toho večera již u mě vnuk přes noc nezůstal. Nevím, zda rozhodnutí učinila snacha, nebo chlapeček nechtěl prožít znovu příšerný jekot nažhaveného kocoura. Poučila jsem se a vnukovi vyprávěla jen laskavé příběhy, které poslouchal s nádherným nadšením v očích, protože věděl, že přijde dobrý konec. Už není malý a nyní vypráví "pohádky" on mně. Poslouchám s nadšením. Zatím mají dobrý konec a doufám, že to tak zůstane.