Technicky Tě miluju

Hodiny na stěně odtikávají deset minut po sedmé a já stojím v kuchyni, snažíc se narychlo ukuchtit nějaké špagety. Je dvanáctého srpna, ale to tobě očividně nic neříká. Je ti jedno, že jsme spolu už pět let, jestli jsi tedy za tu dobu stihnul postřehnout, že máš přítelkyni. Před rokem jsme se slavnostně, u příležitosti čtvrtého výročí, přestěhovali do jednoho bytu. Asi dva roky poté, cos získal svojí první práci. A jak ti to šlo! Ve firmě si tě nemohli vynachválit a povýšení přicházelo jedno za druhým. Postupně se tím prodlužovala i pracovní doba, ale nevadí, večer jsi stejně vždy přišel domů, sem ke mně. Každý čtvrtek jsme si dali lasagne ze supermarketu, zapálili si svíčky na stole a užili si malé rande v naší vlastní kuchyni. Večeře v půl osmé, vždycky jsi chodil včas. Jako hodinky.

Tak co se to s námi za posledního půl roku stalo? Chodíš pozdě, jsi nevrlý,ráno se se mnou ani nerozloučíš. Být sentimentální, zeptám se, jestli mě pořád ještě miluješ. Místo toho se ale zeptám jinak. Miluju já pořád tebe?
Možná. Snad. Asi ano, jinak si nedovedu vysvětlit, proč bych tu s tebou ještě zůstávala. Jakmile dorazím domů, musím po tobě uklízet špinavé prádlo, poházené všude, chlupy v odtoku raději nekomentuji. Udělám nám večeři, nebo spíš, udělám si večeři a druhou porci ti strčím do ledničky. Stejně dorazíš až někdy po půlnoci. Ani naše lasagnové čtvrtky nedodržuješ.
Umyju se a odcházím spát. Sama. Jako obvykle. A ráno už tu zase nejsi. Jako duch, objevíš se a zase zmizíš, jen ty za sebou zanecháváš stopy. Špinavé trenky pod umyvadlem a neumyté nádobí. Nebýt toho, snad si ani nevšimnu, že v noci chodíš domů. Jestli to pro tebe vůbec je domov, a ne noclehárna. Možná bys do kolonky trvalého bydliště měl začít doplňovat adresu vaší firmy. Dávalo by to alespoň nějaký smysl.

Doufala jsem, že dnešek bude jiný. Na šestou jsem zamluvila stůl ve tvé oblíbené restauraci, v půl osmé nám pak začínalo divadelní představení. Přesně podle tvého gusta. Filmy jsi nikdy neměl rád, ale divadlo, to je jiná. Často jsi mluvil o tom, že jsi chtěl být hercem. Ale povolání je to nevděčné a peněz málo, tak jsi studoval raději na právech.
Občas o tom přemýšlím. Jaké by to bylo, kdybys to neudělal, a takovéhle večery místo stísněné kanceláře trávil na jevišti a bavil lidi. Šlo by ti to, o tom se nedá diskutovat. Máš sice vážný výraz ve tváři, ale zato jiskru v oku, a s tou dokážeš kdekoho pobavit. A někdy, když tě přistihnu jak si předříkáváš divadelní monology si říkám, jestli by to tak nebylo lepší.

Každopádně to tak nedopadlo. Stejně jako náš plánovaný večer. Už od půl šesté jsem čekala v předsíni, na sobě ty modré šaty, co se ti vždycky tak líbily, a na později i tu krajkovou podprsenku, cos mi koupil k narozeninám. V šest hodin jsem ti zkoušela volat. Hlasová schránka. A o půl sedmé volali z restaurace, mají příliš hostů a rezervaci nám nadále nemohou držet. Je jim to líto a máme přijít někdy jindy. Bylo by možné zajistit rezervaci hned na příští úterý…
To už jsem neposlouchala, a jen si v duchu promítala plán tvojí vraždy. Zapomněl jsi, jak jinak. Zapomínáš na všechno, ale naše výročí?
A tak nandavám do dvou misek převařené špagety a zalívám je omáčkou z pytlíku. Nikdy jsi je neměl rád. A já koneckonců taky ne. Ale není zbytí, nehodlám se ti dnes dělat s večeří.
Jednu misku překlápím talířkem a dávám do ledničky, fysis ji mohl později ohřát. Pokušení přidat ti do ní jed odolávám. Překvapivě.
Usedám ke stolu a najednou chrastí klíče v zámku. Už? Je teprve půl osmé.

„Ahoj miláčku!“ ozývá se ode dveří. Jak nezvyklé, nemručíš, zdáš se veselý a dokonce mě oslovuješ takovými jmény. Snad tušíš problém. Ale dnes mě tím neobměkčíš, pro tentokrát jsem já ta, co na pozdrav jen zabručí. Slyším, jak si sundáváš bundu a vcházíš do kuchyně. Stojíš teď přímo za mnou, a já se stále odmítám otočit.
Otevírání mikrovlnky, vkládáš něco dovnitř. Zapínáš jí a napjaté ticho v kuchyni vyplní ten příšerný bzučivý zvuk, jak se jídlo ohřívá. Konečně promluvím, i když jen polohlasem. „Víš vůbec, co je za den?“

Ticho

Znovu opakuji: „Víš vůbec, co je za den?“ Tentokrát nahlas. Pípání, jak mikrovlnka dohřála a ty vyndáváš jídlo ven. Cinkání talířů a já odolávám nutkání se otočit abych zjistila, co to tam provádíš. „Přeci čtvrtek, ne?“ Promluvíš konečně, dáš mi něžnou pusu na tvář a špagety přede mnou vyměníš za porci lasagní ze supermarketu. Jednu pokládáš i před sebe a zapaluješ svíčky na stole.

A já už se na tebe nedokážu zlobit. Přeci jenom, Technicky tě stále miluju.