Příběhy smutných

Táhnouc slovem činu, on chladný vratký muž již stár jest.
On jako legenda svých mladých let,
jako slavík co chtěl operetu pět.
Probdělých nocí, nešťastných let nelituje avšak chtěl by uletět.
Tíhou světa svazován míří do záhuby, do temna,
sám neví kam.
Ospalý šedý večer vládne létu, když on když on zpívá pro Anetu.
Motá verše rýmy, splín ovládá ho, upadá.
Je jako květina když nemá proč žít, uvadá.
Tisknouc svou tvář na podlahu, on máčí parketu za parketou, vzpomínajíc na zlou zradu, když tehdy v dešti běžel za Anetou. Nevědomky zamilován, stíhal lásku mezi kapky vnést,
běžel spěchal maloměstem, a tu náhle přišel trest.
Světel žár pálí oko staré, zastavuje s údivem ani nehlesne, anděl nesoucí se z chrámu Páně, oděný jako bůh jež z nebes poklesne.
Vystrašený muž, jenž neví zda jest při sobě,
sbírajíc ze země nůž, pokusil se čelit modlitbě.
Krev anděla beton barví, i muže jenž ji zavinil, a sám hlupák zde ležet spatří, Anetu svou, Anetu svou.
Bezútěšný potok žalu pomalu skálu lásky tesá,
poznat lásku svou, nemusel by vprostřed lesa,
stavět šibenici posvátnou.

Oprátka, svatozář,odpuštění, temná tvář.

Nesouc své břemeno k prastarému dubu,
odhodil zátěž, však brzy,uchopil oprátku vykoupení,
naposled setřel si slzy, naposled pocítil pochopení,
ach naposled pocítil pochopení.