Omyl!

Omyl!

Zazvonil telefon a následně se ozvalo: „Ahoj, co děláš?“. „Vyvařuju padesátikoruny,“ odpověděla jsem po pravdě a po dlouhém trapném tichu se hlas omluvil s tím, že to byl omyl. Asi nějaký blázen, pomyslela jsem si a šla zkontrolovat, zda se chemický pokus zdařil a mince září novotou. Měla jsem s nimi konkrétní záměr, potěšit vnučku na Vánoce, takže „ryzost pokladu“ měla potvrdit zlatá barva. Výsledek byl uspokojivý, ale přece jen bylo třeba ještě zdokonalit recepturu.

Za chvíli mně začalo vrtat hlavou, kdo byl neznámý volající. Nasadila jsem si brýle a poměrně složitě dohledávala číslo. K mému překvapení se ozývala známá, která se pokoušela navázat přerušený kontakt. Okamžitě jsem zavolala zpět, ale neúspěšně. Spolužačka zřejmě dospěla k názoru, že jsem již senilní nebo, že vytočila číslo nějaké psychiatrie. Škoda, mohly jsme si popovídat, vrátit se zpět do školních let, zasmát se. Zklamaná jsem šla vyvařovat druhou várku oběživa.

Před obvyklou procházkou jsem ještě stačila pověsit prádlo, se kterým jsem vyprala veškeré plyšáky svého psího miláčka. Když Čikina uviděla na balkónu pověšence, s kolíčkem za ouškem, na ocásku, jiný pověšený brutálně za krk, doslova padla na zadeček, s neuvěřitelným úžasem v očích zírala na svoji plyšovou smečku a odmítala se hnout. Zdecimovala jsem nešťastnici navíc zvukovou produkcí, když jsem začala mačkat pískající hračky a nutila je plivat zbytkovou vodu tak dlouho, dokud nevyloudily slaboučké zasténání. Musela jsem vypadat dost komicky. Pod balkónem se v tu chvíli vinula housenka malých dětiček, které vedla paní učitelka z blízké mateřské školky na vycházku, a jakmile dítka zahlédla výstavku plyšových hraček, zjevně je to potěšilo. Ukazovali na jednotlivá zvířátka, sdělovali si, která z nich mají nebo určitě budu mít. Povzbudilo mě to k nezvyklému muzikálnímu výkonu, přitvrdila jsem a mačkala gumová nebožátka jako o život. Očekávala jsem, že po předchozím „waterboardingu“ budou poslušně pískat, ale když gumový pejsek stále zatloukal rasu a jen jednou mňoukl, gumové prasátko mě několikrát poplivalo, aniž by vydalo hlásku, nezbývalo než skřípnou míček. Ten vydal zvuk, který nedovedu popsat, ale přibližovalo se to zvuku zrychleného metabolismu , což děti náramně pobavilo a dožadovaly se dalších repríz. Paní učitelka se zjevně s jejich názorem neztotožnila, nechápavě zakroutila hlavou a začala děti postrkovat směrem ke školce. Konec představení!

Čikině jsem dala do tlamičky mokrou opičku v naději, že kontaktem s oblíbenou hračkou bude spokojená. Chudinka se vyděsila, co to má v tlamě za „mokrouše“, pomalu ke mně otočila hlavu, zamířila a znechuceně vycpaninu vyplivla k mým nohám. Poté zamířila ke vchodovým dveřím, což byl jasný pokyn pro vycházku.

Před domem se rozhodla dát mi lekci, co patří pejskovi do tlamičky. Pravidelně odbočujeme vpravo, směrem k Zámecké zahradě. Tentokrát pes odbočil vlevo, neomylně prošel parkem, kolem divadla, úzkou uličkou na Benešovo náměstí. Zde pejsek zadrápnul packy do asfaltu a zabral. Šňůra vodítka byla napnutá k prasknutí a já v nedůstojném poklusu vlála napříč náměstím do cílové stanice, oblíbené prodejny pro chovatele. Pomsta za mokrého hadráka nebo chuť na drahé pamlsky, které chlupatý mlsout již týden postrádal, jasně vymezily v malé hlavince směr orientačního běhu. Poslušně jsem nakoupila dobroty za pečlivé asistence zvířete a teprve potom jsem směla jít do Zámecké zahrady.

Vše dopadlo dobře. Plyšáci jsou zpět v proutěném košíku a někdy si je mohu půjčit.