Pochybnosti

Jak jsem tak hleděla na malou figurku andělíčka, počala se najednou zvětšovat a zvětšovat, až na mém stole seděla osoba v bílém rouchu s rukama sepjatýma před sebou. Náhle na mě promluvila:
„Zdravím tě, človíčku.“
Zůstala jsem stát s ústy dokořán a nebyla jsem schopna vyrazit ze svých hlasivek ani pípnutí. Nicméně blondýna neváhala ani okamžik a rázně promluvila:
„Papá se strachuje, milá. Že prý máš nějaké pochybnosti. A taky otázky, je tomu tak?“
Konsternovaně jsem přikývla, aniž bych tušila na co.
„Výborně!“ zatleskala a seskočila ze stolu. „Teda, je to tu menší, než se seshora zdá.“
„Seshora?“ zopakovala jsem. Osoba se otočila a nepřirozeně se usmála.
„No jistě, přeci z nebe,“ poskočila a mně se pomalu rozsvěcovalo, „má milá, tak se tedy ptej.“
„Ptát? Na co se mám ptát?“
„Přeci na to, co tě trápí, drahoušku.“
„Co mě trápí?“ nakrčila jsem čelo.
„Vskutku,“ zašvitořila. Chvíli jsem mlčela a pak spustila:
„Tak třeba to, proč jej už vůbec necítím. Proč jeho lásku nevidím? Nebo proč mi nedá odpovědi, když snažně prosím již odnepaměti. Proč mi nedá znamení, že mrtví jsou vysvobození? Proč já jsem já? Proč tak zlá? Proč má povaha taková? Proč mi to udělal? Proč způsobil tolik bolesti? Proč lidi se vůbec mstí? Proč kolem je nenávist? Je-li vůbec skutečný? Je-li vážně všemocný? Proč pak tedy ďábel všude číhá? Proč čas tak krátkej bývá? A v neposlední řadě, proč je takovej posera, že za sebe posílá anděla?“
Blondýnka na mě nechápavě hleděla, otevřela ústa v marné snaze něco říci, poté je zase sklapla a počala se zmenšovat a zmenšovat, až najednou na mém stole opět seděla ta malá figurka v bílém rouchu a s rukama sepjatýma zbožně před sebou.