Chlapci, chlapi a neználci

Často se říká, že dívky a ženy jsou potvory a neumí si ničeho vážit. Ale dalším dechem bývá dodáno, že dávají do vztahu víc jak pánové. Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím plno spokojených párů. Možná jsou spokojení jen na oko, ale při bližším prozkoumání si uvědomím, že spokojení jsou proto, že ta či ona dívka nebo žena dává do vztahu mnohem víc než drahá polovička.
Zatímco pro mnohou ženu a dívku se stává vztah a láska prioritou a je schopna položit na pomyslný oltář jakoukoli oběť, pak pánové jsou vyloženě salámisti a když už by se objevil náhodou náznak jakési oběti, tak nakonec stejně cuknou.
Já osobně bych rozdělila mužské pokolení dospělejšího věku zralého na vztah na dvě skupiny. Na chlapce, chlapi a neználky. Jasně, teď vás nejspíš napadne, že jsem to rozdělila podle věku, ale chyba lávky. Myslím si, že věk nehraje až tak velkou roli. Spíš jde o priority.
Chlapci – to jsou drazí pánové buď toužící po lásce nebo si s láskou hrající. Jejich prioritou rozhodně není láska a vztah. To je postaveno až někam dozadu a oni na to buď nechtějí nebo nemohou dosáhnout. Starají se více méně o vše jako dřív a někdy si vzpomenou na to, že mají holku. Nebo prostě nebudou vědět jak na lásku, takže budou dál chodit kolem své vyvolené a ve svých snech ji budou objímat a líbat. U toho to ale zůstane.
Pak tu máme chlapi – chlapáci jsou řekla bych ojedinělým případem, kdy pánové přesně vědí, co chtějí. Své priority mají určené a láska a vztah pro ně nemusí být třeba ani na prvním místě, a přesto se ženy cítí šťastně a nejsou zanedbávány, protože je jim vše pak v dostatečné míře vynahrazeno. Dámy mající tyto muže bývají neskonale šťastné. A když se stane, že láska je u tohoto muže prioritou, pak … dámy jsou hýčkány a rozmazlovány. Záviděníhodná pozice tedy.
A přivítejme neználky. Ano všichni je známe a většinou je všichni máme, že. Co si budem nalhávat, tahle skupina je jedna z nejhorších, co se kdy mohla objevit. Přijde mi někdy, že jsou snad dokonce organizovaná skupina a jsou horší jak zločinci. I přes to, že jsou v lásce neznalí, jsou natolik troufalí, že nám kradou naše srdce. Nevadí jim, že nevědí, jak s ním naložit, prostě přijdou a bez zeptání kradou. No kdo to kdy viděl, že. A my? My trpíme. Trpíme, protože oni jsou … dokonalí, jsou úžasní a plní chyb. Nejen naše srdce, ale i naše oči přetékají kolikrát slzami, protože nejednou si za svůj vztah řekneme: „Ty huso, jak s ním můžeš vydržet?“ nebo „Já ho tak miluju a tolik pro mě znamená, proč to nedokáže docenit a vrátit mi to?“A kdy takové situace nastávají? Když to chceme a čekáme nejméně.
Dejme tomu, že náš Neználek je zapálený sportovec a se svou dívkou se vidí jen sporadicky, jejich spojením je tedy internet. Internetový rozhovor plyne normálně do doby, než nastane doba tréninku. Po otázce, zda má Neználek odejít na trénink, dívka předloží své přání, aby dnes nechodil, že se jí velmi stýská a inet-rozhovor by ji potěšil. On se začne vytáčet, ona ho tedy posílá na trénink, on jí děkuje a ona doma pláče a neužírá se doma vztekem a zoufalstvím, že ani dnes jí nedal přednost, nýbrž vyžírá ledničku, protože jí nedal přednost před sportem, který by klidně jednou mohl vynechat. Upřímně řečeno, já být tou nešťastnicí a tento Neználek mým přítelem, nakopnu ho pod koleno. Co se dá dělat, dívka si tedy okoření den slzami a stejně si řekne: „Je to tele, ale stejně ho miluju.“
Další případ by mohl vypadat asi takhle: Pár, který spolu tráví většinu času. Neználek si své až po uši zamilované dívky neváží. Vztah se skládá z hádek, výčitek a usmiřování. Stereotyp. Stereotyp, který jí ovšem po čase přestane bavit a vyhovovat. A i přes veškerou lásku a trápení, který spolu kdy zažili, se s ním rozejde. Náš Neználek si ale teprve pak uvědomí, že bez ní nemůže být. Začne jí nadbíhat, rozmazlovat ji, dělá pro ni možné i nemožné a vypadá to, že by jí snesl i modré z nebe. Dřív pro něj skoro neexistovala. A ona si i jemu stále klade otázku: „Proč to tak nešlo dřív? Proč nebyl takovej předtím?“ A odpověď? „Byl jsem idiot.“ To je jí asi hodně platný, když už všechno vzdala a bojí se někomu věřit, že. A stejně někde uvnitř ví, že ho miluje, a přesto… si není ničím jistá, jen půdou pod nohama.

Co z toho všeho vlastně plyne? Neználci jsou nejspíš pány našich srdcí, ale proč musí tolik ubližovat? Když nad tím tak přemýšlím, ani jeden typ není ten pravej, každý má své chyby a možná proto je tolik milujeme a tolik nám na nich záleží. Ale proč musí mít ti zatracení chlapi tak dlouhý vedení? To mají všichni tolik peněz, že si můžou dovolit natáhnout ty svoje dráty 2x kolem zeměkoule?
Může mi někdo vysvětlit, proč jsou holky takový, že dávaj do vztahu tolik lásky a jen v malé míře se jim to vrací? Proč musí vždy platit zákonitě nějaký pravidlo? Proč musí platit heslo „v lásce vyhrává ten, kdo má rád míň“? Proč to příšerný mužský pokolení musí vítězit?
Kdo nám na to odpoví?