Osamělá hora

Vždycky jsem po tom toužil. Vždycky jsem si přál vidět naše město z takové výšky. Chtěl jsem se dotknout mraků a možná i něčeho jiného. Kdo ví, co tam. Vždyť z té výšky až zrak přechází. Ale já to jednou dokážu. Jednou dosáhnu vrcholu Osamělé hory.

Bylo krásné slunné ráno, seděl jsem na verandě a popíjel ranní kávu. Opět jsem pozoroval onu osamělou horu. Zasněně jsem se na ni díval a představoval si, jaké to asi je být až na vrcholku. Nahoře nad tím vším a ničím. Jak jsem tak rozjímal najednou mi něco cvrnklo o hrnek. V tu chvíli, jako by se ve mě něco pohnulo. Vzal jsem se židle a řekl si, že dnešek pro mne nebude jen obyčejným dnem. Je čas si splnit svůj sen.

Rozhodl jsem se hned vyrazit. Vzal jsem si batoh a začal si balit věci, které by se mi mohli po cestě hodit. Pak jsem se zamyslel. Na takovou dlouhou cestu se člověk přece jen musí připravit pořádně a také se řádně vyspat. Odložil jsem to tedy na další den a šel jsem si přichystat vše co budu potřebovat. Sbalil jsem si plny batoh různých věcí, bez kterých jsem si myslel, že se neobejdu. Samozřejmě sem neopomněl jídlo, vodu, zapalovač a sirky. Snad mám vše podstatné.

Sluníčko mi i skrz zatažené závěsy přeci jen proniklo do pokoje. Jindy bych byl naštvaný, ale dneska jsem vstal celý šťastný. Nasnídal jsem se okamžitě vyrazil na cestu. Bydlel jsem hned pod horou, takže jsem okamžitě začal stoupat. Tahle osamělá hora měla pro stoupání ideální stavbu. Byla taková stupňovitá. Dá se po ní lézt trochu jako po schodech, které jsou ovšem dosti široké a ne zrovna nízké.

Cesta to byla dlouhá a náročná. Už se schylovalo k večeru a já konečně dosáhl mraků. Nebyl to tak příjemný pocit, jak se zdálo tam ze spodu. Tam odtud, kde jsem zanechal svůj malý domek s terasou a výhledem na tuhle tajemnou Osamělou horu, kde jsem teď byl a kde jsem začínal pochybovat sám o sobě. V mracích jsem si připadal jako v mlze. Doufal jsem, že to nebude dlouho trvat a já opět spatřím slunce. Trvalo to však nějak dlouho. Dlouho, dlouho, nevím, jak dlouho to bylo, ale já jsem z toho věru neměl dobrý pocit. Bál jsem se. I když jsem stál pevně na obou nohou, nebylo to pro mne snadné. Byl jsem přece tak vysoko. Byl jsem až u mraků. „ Musím jít dál, musím jít dál“ opakoval jsem pořád sám sobě. Sebral jsem poslední sílu a snažil jsem se alespoň přinutit své nohy, aby se tak netřásli. Přinutit mé srdce, aby netlouklo tak silně a přesvědčit svou hlavu, že je to všechno v pořádku, že si jen plním svůj sen a že se mi nic nestane. Stojím přeci pevně na obou nohách. Zhluboka jsem se nadechl a rozhodl se vykročit dál do mlhy a vyříct slunným zítřkům. K mému, tehdy jsem to nazval štěstím, dnes bych to nazval spíš radostí, jsem asi po deseti minutách stoupání konečně hlavou prorazil vrchol toho depresivního a ubíjejícího mračna. Spatřil jsem Slunce. Snad nikdy jsem si ho nevážil tak, jako teď. Byl jsem tak šťasten. Tak nevýslovně moc šťasten. Rozhlédl jsem se. Slunce bylo sice nádherné, ale bohužel se chystalo zapadnout za obzor. Vzhlédl jsem vzhůru a spatřil, že vrchol hory už je jen kousíček nade mnou. Tak jsem se vydal zdolat poslední část mé cesty za splněným snem. Byl jsem k smrti vyčerpán, když jsem konečně vylezl na poslední schod. Na poslední schod schodiště vedoucího k nebi. Stoupl jsem si a shlédl dolů. „Nádhera. To je prostě nádhera!!!“ zakřičel jsem. Pak už jsem jen stál a hleděl dolů do údolí. Opravdu jsem viděl svůj dům. Mou milovanou vesničku a byl jsem šťasten. Tehdy jsem měl to, o čem jsem snil celý svůj život. Ten den byl můj nejšťastnější v životě.